Alena Márová v Pupendu, Jitka Bobulová ve filmu Jak se krotí krokodýli nebo Plívová v seriálu Náves. Eva Holubová (47) je herečka, která má dar vzbuzovat emoce. Mezi jejími diváky nenajdete nikoho, komu by byla lhostejná. Někdo ji miluje, jiný nad ní láme rukama. Ale každý ji zná. Anebo ne tak úplně? Pak by mohl pomoci tento rozhovor. Kde hledáte předlohy svých ojedinělých postav? V zrcadle nebo okolo sebe? Kromě vychovatelky Krocové ve filmu Rekviem pro panenku mi moje postavy nepřijdou v pravém slova smyslu ojedinělé. Naopak jsou to ženy, jakých je kolem nás plno, ženy jako vy a já, takže okolo sebe a v sobě. Jaký je váš manžel a po kom jsou děti? Můj muž je veselý, nepořádný, velmi zručný a poměrně sečtělý chlapík, který se pohybuje na hranici středního věku a pozvolného stáří. Má velmi suchý, někdy až drsný, někdy přímo debilní humor a syn to má po něm. Dcera je povahou po mně, empatická romantička s přehnaným sociálním cítěním, které náš smysl pro humor naopak tlumí, z čehož doma vznikají veselé konflikty, jež obě leckdy opláčem. Chytré budou po dědovi, který byl génius, dcera je krásná po babičce a syn legrační po svém otci. Je pro vás důležité, s kým žijete a s kým hrajete, nebo se umíte přizpůsobit? Tak od třiceti let jsem tvor rodinotvorný, takže se držím své smečky, což mě často nutí být přizpůsobivá. V posledních letech si při práci vybírám a upřednostňuji to, že velmi pečlivě zvažuji s kým. Pak se snažím, v rámci své povahy, být přizpůsobivá. Dokázala byste představení Nahniličko hrát se stejnou chutí s jinými hereckými partnery? To si opravdu nedovedu představit. Co vás napadlo, když jste se dozvěděla, že vám v New Yorku udělili cenu za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu Účastníci zájezdu? Že to asi byla přehlídka nějakého okresního formátu. Abyste rozuměla, film se mi líbí, hrála jsem podle svého nejlepšího přesvědčení, že hraju dobře, s režisérem se mi pracovalo výborně, s Bobem Kleplem se manželství hrálo samo. Ale moje role mně nepřišla tak velká a závažná, abych za ni čekala nějaké ocenění. Byla jsem součástí zájezdu, stejně důležitou jako ostatní účastníci. Jsou pro vás ocenění důležitá? Myslím nejen ta umělecká, ale třeba v rodině, když vás někdo pochválí jako kuchařku? Ovšem, každý zdravě sebevědomý člověk má radost, když se mu něco povede a je za to oceněn. Já si moc nejsem jistá v roli hospodyně a kuchařky, takže mám stejně velkou radost, když mi dají strávníci najevo, že jim chutná, jako když si mého herectví všimnou třeba v NY. Jste pesimista, nebo optimista? Jak kdy, asi takový optimista s pesimistickou náladou. Zajímá vás ráno, co si vzít na sebe, nebo to neřešíte? Někdy mi to je jedno, někdy mě to baví řešit, někdy mě cosi nutí to řešit, ale mě to nebaví, někdy mi stačí, aby mi přes den nebyla zima nebo vedro. Ráda se hezky oblékám na příležitosti, na které se těším, jako například byla prezentace knihy Václava Havla "Prosím stručně", kterou jsem měla tu čest s Janem Krausem moderovat. Prostě ráda si takovou slavnostní chvíli podtrhnu i slavnostním oblečením. Nemám na mysli nějaký model za každou cenu, ale chci v tu chvíli mít na sobě něco, o čem jsem přesvědčená, že mi sluší. A to je mi pak jedno, jestli mi v tom je zima nebo vedro. Koho byste si vzala s sebou, kdybyste vyhrála měsíční pobyt v Las Vegas? Pokud bych tam jela, tak Al Paccina nebo svého agenta a kamaráda Rudka Biermanna. Jakou roli pro vás hrají peníze? Prostředek, kterým lze dosáhnout některé příjemné i důležité věci, který mi umožní příjemné i důležité zážitky. Ale to, co považuji v životě za nejdůležitější, tedy LÁSKU, VÍRU, PRAVDU A SVOBODU, si za ně nepořídíte. Čemu stoprocentně věříte? Mezilidským vztahům založeným právě na lásce, pravdě, důvěře, svobodě a toleranci. Svým způsobem naprosto věřím v Prozřetelnost, ale ne vždy ji plně chápu a rozumím jí. Co byste řekla člověku, který se ocitl na pokraji sil a nemůže dál, abyste ho vzpružila? Zastav se, ohlédni se dozadu, ale daleko dozadu, do časů, kdys ještě nebyl na světě, pak se rozhlédni kolem sebe, dojmi se nějakým jiným příběhem, kterých je plná historie, zasměj se nějakému trapasu, směšnému a veselému pinožení, jako to dělá třeba Woody Allen, vyhoupne tě to do nadhledu a odtud pak teprve pohlédni na svůj problém. Při tom pros Boha, ať ti k tomu dá odvahu a sílu. Zbytek už je na tobě. Jestli tě to nevzchopí, jdi pomáhat bez přemýšlení do nějakého stacionáře, kde máš šanci narazit na někoho, kdo by tak rád chtěl žít naplno, a zákeřná nemoc či stáří mu to nedovolí. Z čeho vy sama čerpáte síly? To je různý, tento víkend z úžasné samoty na chalupě, z našeho psa, který se mnou chodí plavat do lesa, z našich koček, které se za mnou táhnou, kamkoliv se hnu, ať sázím kosatce či si čtu román Jane Austenové. V rámci Léta hereckých osobností jste dostala dárek v podobě původní české divadelní hry Klára a Bára. Jak si toto představení užíváte a nechtěla byste si svou roli občas vyměnit s Ivanou Chýlkovou? Já si to neužívám, já to přímo žiju, a to velmi niterně, takže ptáte-li se mě, zda bych si vyměnila svou Báru za Ivaninu Kláru, je to stejné, ptáte-li se, zda bych vyměnila Evu Holubovou za Ivanu Chýlkovou. Protože vím, že to je nemožné, tak ani takové věci neřeším. Navíc jsem už na sebe zvyklá, jsem tedy spokojená jako Holubová, která se kamarádí s Chýlkovou. A ráda hraju Báru, a to i proto, že Ivana hraje Kláru. Je to radost ji potkávat na jevišti, hádat a smiřovat se s ní, vyčítat jí, smát se s ní. Navíc jsem díky tomuto zkoušení poznala dva skvělý chlápky, Mojdu Maděriče a Honzu Holíka. Myslím, že nám je všem spolu dobře a že to je i z jeviště cítit. Hra je to velmi odvážná, neboť se zabývá problémy, které jsme sami zažili nebo je můžeme vidět kolem sebe, a její autor Patrik Hartl, který je zároveň režisérem představení, opravdu není žádný zbabělec a své postavy nechává řešit věci nadoraz, což právě vytváří komické situace vycházející z našeho každodenního života na téhle planetě. Prostě myslíme to vážně, hrajeme to vážně, a v tom je právě ta prča, to mě na tom baví a naplňuje. Navíc mě tam Ivanka v rámci své role obskakuje, což je takový bonus, a působí mi zvláštní, na jevišti či ve filmu dosud nepoznané potěšení. Vždycky to bývalo naopak, až Patrik rozkryl, která z nás je ta praktická hospodyňka a která je oduševnělá žena plná velkých a zároveň prostých ideálů.