Tmavovlasá, tmavooká, dychtivá, překvapivě upovídaná. Kateřina Langerová (19) z VyVolených brzy přesídlí z Písku do Prahy, aby si uskutečnila svůj sen, zatím ovšem zahalený mlhou. "Tvoje vlasy jsou učiněnou reklamou na šampóny," tvrdí její přátelé. Ona sama se bojí, aby nezahodila životní šanci. Čas letí, přijdou noví VyVolení, co kdyby se na Kačenku zapomnělo a ona se musela vrátit na zemědělskou školu? "Třeba je to mým osudem," říká smutně. Nedělnímu Blesku se svěřila nejen se svými bolístkami, ale také s tím, koho ve vile měla doopravdy ráda, kdy měla obří ponorku, jak reaguje na zlé dopisy a tak. Jezdila jsem na traktoru Ne, na zemědělské škole jsem nebyla spokojená. Předtím jsem byla rok na obchodní akademii a odtud jsem odešla. Nezvládla jsem ji a ani mě nebavila. V tu dobu skoro nikam nebrali. Byl volný učňák na švadlenu a ze středních škol jenom zemědělská. Nebyla to škola, kterou bych si vybrala dobrovolně, to nikdy. Neučila jsem se a proplouvala jsem. Praxi jsme měli i v kravíně, mně to nevadilo. Na traktoru jsem jezdila. Ale kastrace malých telátek, to už mi vadilo. Vy to telátko jenom držíte, ale jste u toho. Kouzelná znělka Během loňského roku jsem hledala na internetu konkurzy týkající se herectví. Začala jsem chodit do ochotnického divadla u nás v Písku. No a potom jsem seděla jednou na posteli, koukala na televizi a přemýšlela, jak se do ní probojovat. Zrovna v tu chvíli jsem zaslechla znělku VyVolených. To bylo znamení. Říkala jsem si: To je šance, to bych mohla zkusit. Jenže mám fobii z telefonování, hrozně nerada telefonuju, bojím se, takže jsem to odkládala, odkládala, až jednoho dne říkali v televizi, že je poslední možnost se přihlásit. Tak jsem tam zavolala a pak už to šlo casting po castingu. Udělali ze mě hlupáka Nemám ráda nepřátele, vždycky jsem s každým dobře vycházela, a proto mě teď trápí, když na mě pokřikujou něco ošklivýho. Nikomu jsem nic neudělala. Přijdete do podniku a první, co tam uslyšite: Íkvé tykve. Dopisy ošklivý mi přišly. Já jsem to nečetla, vyhazuju to. Když mi chodí na e-mail ošklivý zprávy, odepisuju. Jednou mi nějaký Kryštof napsal, ať se necpu mezi herečky, že na to nemám, že jsem naprosto nezajímavej člověk. Tak jsem mu napsala: Milý Kryštofe, děkuji vám za vaše rady, když mi to v oblasti herectví nevyjde, aspoň budu vědět, proč. Do očí vám to neřeknou. Oni pokřikujou. Vím, že doplnit znalosti bych si měla. Lidi, co jsou hodně vysoko nebo hodně chytrý, mi říkají, že to, co jsem nevěděla, by sami nevěděli. A hrozně mě mrzí, že třeba Jindříšek nebo Monča taky nevěděli, ale odnesla jsem to já. Ze mě chtěli udělat hlupáka, tak ze mě udělali hlupáka. To mě trápí, protože potom na vás pokřikujou a není to vůbec příjemný. Ale zase inteligentní člověk by tohle nepokřikoval. Chlapi ve vile Emča mi hodně pomohl, když mi bylo těžko. Vladko byl můj ochránce, bratr, i když ze začátku jsme k sobě neměli tak blízko, usínali jsme vedle sebe, ale mlčky. Rostík, to byl krásnej kluk, povahově to nebyl můj typ. Míša? Mně připadalo, že mě má rád. Nastala situace, že už to vyvrcholilo, neměla jsem jinou možnost, než si s ním o tom popovídat. A on se zasmál, proč prý jsem si to myslela. Jindříšek, do toho by se člověk snad i zamiloval. Takovej bezprostřední, všichni ho mají rádi. Nezamilovala jsem se do nikoho, ale Jindra byl takovej typ, že... časem se to pozná. Ve vile ne, tam nemůžete nic očekávat. Jindříšek na mě působí jako čistý člověk, žije tak hezky, pohodově, z ničeho si nic nedělá. Je hodnej. Neměla jsem nikoho Můj strašně velkej problém od začátku: všichni byli komunikativní, hodně akční lidi. To já jsem taky. Ale všichni mluvili a mluvili hodně mezi sebou, a já neměla s kým se bavit. Byla jsem tam tak sama. Jsem taková hodně upovídaná. Ale tady to bylo těžký, byla jsem zticha a nemohla jsem mluvit, protože pořád někdo mluvil. A kolikrát když jsem chtěla něco říct, nepustili mě ke slovu, i když to nikdo nedělal cíleně. Byla jsem tam taková utlačovaná v tomhle směru. Měla jsem z toho už takové trauma, že jsem si povídala sama pro sebe. Nejhorší byla ta nesvoboda. Znova bych do toho rozhodně nešla, to ani náhodou. Bylo to takový luxusní vězení, život tam byl těžkej. Tloustli jsme Tloustli jsme tam a to bylo hrozně nepříjemný. Ženy ztloustly všechny. Vladko zhubnul. Nikdy jsem se nesetkala s tak neskutečnou zásobou jídla. Otevřete ledničku: úplně plná! Já to prostě neznala. Co jsme si napsali, to nám druhý den přišlo. Co jsme chtěli, to jsme měli. Postupem času jsem si ten žaludek roztahovala, až jsem jedla i v jednu ráno. Vladko měl nervy a jedl čokoládu za čokoládou. Vyčítala jsem si, že jsem to nechala dojít takhle daleko. Plnit úkoly v plavkách, to bylo hrozný. O deset kilo jsem tam ztloustla. Nynější nápadníci Kluci zatím nic. Já si nikoho nehledám. Čekám. Co když vás ten člověk chce jenom proto, že jste slavná? Lidi přitahuje sláva druhých, tomu se nedivím. Ono to přijde jednou samo. Když to přijde, budu jedině ráda. Muži mi píší krásný maily, že se do mě zamilovali. Dopisování není nic pro mě. Věřím na lásku na první pohled. Že tam přeskočí jiskra. Už máš reklamu na vlasy? Teď si sháním v Praze podnájem. Nemůžu si hledat něco drahýho, když nevím, jestli to takhle půjde dál a budu na to mít. Doufám, že přijde nabídka, která by mě zaujala. Protože začne další řada VyVolených... Školu samozřejmě chci dálkově dostudovat. Jenže na tu zemědělskou bych se musela vrátit od září a denně, a to bych ztratila všechno, co jsem do toho dala. Zničehonic to odhodit, to by byla hloupost. Jen kvůli maturitě se všeho vzdát? Dodělám si ji za rok. Nejsem hloupá, vím, že je to důležité. Čekala jsem, že bude nějakej zájem do reklamy, a zatím nic, což mě mrzí. Hrozně lidí mi říká: Tak co, už máš reklamu na vlasy nebo na zuby? Míša dělá v rádiu, Jindříšek nějaký film, Vladko má nabídek, že je může odhazovat, a já jen doufám a čekám.