Většinou se o ní píše jako o stálici a první dámě české popmusic. Jenže Helena Vondráčková (58) za svou čtyřicetiletou kariéru vyhrála Zlatého Slavíka jen jedinkrát! V roce 1965, když jí bylo osmnáct. Proč vlastně stále byla ta druhá? Jak se vyrovnala s titulem zasloužilé umělkyně? A jak se jí zpívalo v době, kdy se za hranice dalo jet jen s výjezdní doložkou? I nad tím se zpěvačka zamýšlí v další z povídek své autobiografické knihy Vzpomínám a ničeho nelituji, kterou sepsala s Janem Hlaváčem a kterou nakladatelství Daranus vydává už za dva týdny. Zlatého Slavíka sice Helena Vondráčková vyhrála jen jedinkrát, zato se mohla "pyšnit" titulem zasloužilé umělkyně. Na rozdíl od některých kolegů se za něj totiž nestyděla. Jak v povídce Věci v rámu vzpomíná, vzdor masám si jej dokonce zarámovaný pověsila na zeď zrovna po sametové revoluci. "Mnozí cítili jako povinnost vzdát se toho kusu papíru. Vzdát se své minulosti, nasypat si popel na hlavu, veřejně se kát a stydět se raději za všechno, nejen za to špatné, ale i za to dobré. A vzpomínám si, že nejhorlivěji si počínali ti, kteří za minulého režimu o vyznamenání a nejrůznější pacle stáli nejvíc: "Já vlastně ani nevím, kde ten titul mám, snad někde za skříní... Když jsem ho přebíral, hanba mě fackovala, ale musel jsem tam jít... Předali mi to v takový červený rouře, kterou jsem dodneška vůbec neotevřel..." Kolik zasloužilých a národních umělců jsem slyšela takhle mluvit!" Šest stovek za koncert navíc a spousta pomluv včetně té o vztahu se Štrougalem, zhruba tak shrnuje zpěvačka "přínos" titulu zasloužilé umělkyně, z něhož měla přesto radost. Pomohl jí totiž vyrovnat se právě s pocitem, že je stále ta druhá... "I když jsem to možná nedávala najevo, tenkrát na začátku osmdesátých let jsem o sobě trochu pochybovala. Marně jsem si lámala hlavu, proč jsem pořád... ta druhá. Doma mi odmalička vtloukali do hlavy, že když se člověk něco naučí opravdu dobře, bude vítězit, i kdyby nechtěl... Kdoví, třeba bych vítězila - kdybych ovšem nebyla zvyklá hrát vždycky sólo a všechno si zařizovat sama, kdybych měla za sebou šikovného manažera, kdybych se stala součástí nějaké mafie... Nikdy jsem nikomu nic nezáviděla, ale být druhá mě opravdu štvalo," přiznává Helena Vondráčková ve své knize s odzbrojující otevřeností. Jeden z těch, kdo dával zpěvačce její "druhé housle" sežrat opravdu s oblibou, byl podle jejích slov František Hrabal, šéf agentury Pragokoncert, v jejíchž rukou se za minulého režimu ocitaly kariéry popových hvězd. Podle zpěvaččiných slov typický výplod režimu, typ člověka, který se rád opájel svou mocí. "Ale přece jen existoval člověk, na kterého si Hrabal moc netroufl: Karel Gott. Šéf Pragokoncertu si Karla hýčkal a zřejmě se ho i bál. Co kdyby Zlatý Slavík třeba emigroval? Nevyhnalo by to do ulic tu strašnou masu lidí, která ho obdivuje? "Vy jste zase druhá a pan Gott zase první," vmetl Hrabal Vondráčkové do očí i na večeři v luxusní restauraci v Hamburku po vydařeném německém koncertu, který zpěvačka absolvovala právě s Karlem Gottem. "Ale vždyť ona je druhá i tady! "Koukněte se na to racionálně! Helenka jistě promine, ale sama musí uznat, že v porovnání s vámi, Karle, je tady v Německu naprostá. No, nula, proč to neříct? "Helenko, nezlobte se na mě, ale můžete si za to sama. Vzpomínáte, jak tenkrát dopadla ta vaše smlouva s Polydorem? Němci ji zrušili! Tak se věci mají!" nebral si Hrabal vůči Vondráčkové servítky, dokud se neozval "božský Karel": "Soudruhu Hrabale, já mám sloní paměť a vím, že tu smlouvu s Polydorem jste podělal vy." Jak Helena v knize vzpomíná, soudruh Hrabal málem podělal i její superúspěšné turné v Kanadě. Sérii koncertů, které pro Vondráčkovou zařizoval kanadský producent Jean-Yves Hardy, jí Hrabal chtěl zatrhnout kvůli slíbenému účinkování na plese stavbařů. Po několika nepříjemných rozhovorech si Helena koncert před kanadským publikem prostě vyvzdorovala. A po dlouhé době se cítila jako ta první. "Druhý den mě Hardy postavil před profesionální muzikanty, kteří se svoje party dokázali naučit přes noc. Dřeli jsme společně spoustu hodin. A pak jsem měla čtyři velké koncerty v Montrealu, Ottawě, Torontu a Quebeku a poprvé v životě zažila standing ovation... na letiště mi Hardy přinesl noviny. "Československá zpěvačka dobyla Quebec... každým coulem obdivuhodná osobnost. Když spustila Bécaudovu píseň L´important c´est la rose, zpíval s ní celý sál a nakonec ji publikum odměnilo aplausem ve stoje...," Do očí mi vystoupily slzy."