Hospoda U Zvonku v Litvínově. Právě sem tak rád chodil Ivan Hlinka. Zvláště miloval pravidelné mariášnické pátky. S kamarády měli vyhrazený stůl v rohu salónku. Pátek 20. srpna byl jiný. A nejen proto, že stůl zůstal opuštěný. Zapálená svíčka, na zdi fotografie a pověstný dres s číslem 21 nejváženějšího štamgasta nepotřebovaly dalšího vysvětlení. Ale život jde dál. Syn Ivan, blízký přítel spisovatel Jiří Švejda i další zabrali stůl vpravo od výčepu. Občas se odtamtud ozval i smích, jak si připomínali historky s mužem, který tolik miloval život. Ale do obvyklého ruchu bylo U Zvonku hodně daleko. Ani v poloprázdné Formance na zimním stadiónu nebyla halasná nálada. Smutné ticho panovalo také u domu Hlinkových. Jen rozsvícená světla v jedné místnosti dávala tušit bolest, která se stupňuje s tím, jak člověku dochází, že milovaný člověk se už nikdy neobjeví ve dveřích. Nezvratitelnou tragédii dávala tušit i těžká vůně tavícího se vosku desítek svící, které doplňují záplavu smutečních kytic na pietním místě u recepce hotelu zimního stadiónu. Malá tryzna za velkého mága V hokejové kabině stojí klaun, tiše pláče. Zasmušile kouká na dresy, v nichž hrál během své kariéry, která právě končí… Smutný obraz. Smutnější o kus tragické symboliky. Ten obraz totiž maloval Ivan Hlinka. Na tváři úsměv, v srdci žal. I Hlinka byl takový. "Cirkusy úplně nesnáším, ale postavu klauna mám moc rád. Klaun je osobnost, ne pouhý šašek, má humor a taky hodně citu," vyznal se Hlinka před lety. Ke štětci a paletě utíkal ve chvílích, kdy měl bolavou duši. S malováním začal už na sklonku své hráčské kariéry ve Švýcarsku. "Byl jsem tam sám, bez rodiny, a moc se mi stýskalo." Jeho další plátno: Portrét syna Ivana. Teče mu slza, protože táta není doma. Od pondělí už bohužel napořád…