Čistokrevný rocker i nesmlouvavý porotce, moderátor i novinář, kontroverzní osobnost českého show byznysu, Ondřej Hejma (53). Proslulý milovník pestrých košil nemá rád kritiku na svou osobu. Frontman kapely Žlutý pes. Proč zakládá druhou skupinu? V čem se podobá Janě Bobošíkové a proč nechce politickou kariéru? Jak se vám daří? "Důležitý je v porovnání s čím. Na tuhle klasickou otázku já odpovídám také klasicky: stojí to za .... ale mohlo by to bejt daleko horší. Nejsem ten, kterej by si stěžoval, že to je všecko na houby, ale o těch rezervách vím. Nicméně léto je v pohodě, přežil jsem i ty chladnější období. Lidi si stěžovali, že není léto, teď je tady, zase viděj, že to není tak jednoduchý, ale třeba pro muziku, pro hraní na festivalech je tohle to správný léto." Když mluvíme o hraní, vy jste s kapelou Žlutý pes nebyl dlouho nikde moc často vidět. "Fakt? To je proto, že nikam nechodíte. Ne. Tak zaprvé, Žlutý pes nehrál nikdy dvacet koncertů do měsíce, ale musím říct, že shodou okolností specielně letos v létě hrajeme docela dost. Třeba tenhle měsíc asi sedmkrát, což je pro nás na hranici fyzického i duševního zničení. A je taky pravda, že do toho zkouším ještě s kapelou L. L. Jetel, což je takové nahodilé sdružení hudebních legend. Budeme hrát třeba na Benátské noci na Malé Skále nebo na Okoři a v září máme točit. Je fakt, že hodně té energie jde do toho zkoušení." Takže vy jste hudební legenda? "Ne, ne. To jsou právě ty druhý. Já jsem oslovil celou řadu legend, na který jsem chodil sám jako fanoušek, to je ten můj vztah, i když jsou některý mladší než já. Ale jsou to lidi, který já beru jako legendy, který jsou nesmazatelně zapsaný do těch hudebních dějin. Moh´ bych vám říkat jména, tak je tam Radim Hladík, je tam Ernouš Šedivý z Flamenga, plánujeme něco s Oskarem Petrem, Romanem Holým, to je ten mladší třeba." Jste rád, že je Superstar za vámi, nebo byste si dal druhé kolo? "Jsem velmi rád, že je to za náma, protože specielně v těch závěrečnejch fázích ten tlak včetně mediálního už byl docela dost silnej a i ta délka soutěže byla tak akorát, že to vyšlo. Potřebuju se soustředit na vlastní novou muziku, což doteď nebylo tak jednoduchý. Ale z toho se člověk oklepe a za půl roku je situace úplně jiná." Umíte být nemilosrdný kritik. Jak berete kritiku na svou osobu? "Já myslím, že jsou tvrdší kritici než já, při vší neskromnosti. A nevěřím tomu, když někdo říká, že kritiky nečte a že je mu to jedno. Já kritiky čtu a není mi to jedno, ale pochopitelně nějak se s tím musím vyrovnat. Takže já to mám vždycky na tři fáze: V tý první fázi jsem opravdu rozzuřenej a mám v plánu minimálně fyzickou inzultaci a nebo něco podobně strašlivýho. V druhý fázi si říkám: Odpovím stejnou zbraní, napíšu nějakej článek , vyvrátím to, dáme to na internetový stránky Žlutýho psa, aby viděli, jak je ten kritik nemožnej. A ve třetí fázi se na všechno vykašlu. Takže je to postupný otupování toho ostří. Umělec není od toho, aby bojoval s kritikem někde na stránkách tisku, ale má odpovědět uměleckým činem." Proč nejste politik? "Je to vzrušující oblast lidského života, ale obávám se, že pro ni nemám ty základní předpoklady." Co jsou základní předpoklady? "Možná jsem to řekl špatně, ale je celá řada důvodů, proč v tý politice bejt nemůžu, protože politik musí mít důvěru spousty lidí, tudíž většinový názor. Kdežto já mám svoji zkušenost, že někdo zkrátka se mnou souhlasí, někdo ne, mám stejně příznivců jako kritiků, takže to není úplně ideální poloha pro politika. Navíc politik musí být neustále diskrétní a držet jazyk za zuby, a to je další věc, kterou já fakt neumím. Kdybych se dozvěděl nějaký státní tajemství, tak ho hned vykecám. A hlavně: nechce se mi opustit ten hudební svět a vyměnit ho za schůze. Navíc si myslím, že je těžký, aby člověk s minulostí rockera a se vším, co k tomu patří, byl v politice úplně důvěryhodná osoba. To období tady možná bylo v dobách revoluce, kdy bylo potřeba, aby lidi byli známí a zaujali. Proto kandidovali zpěváci, ale já myslím, že obecně to není dobře. Já radši tu politiku pěkně sleduju z povzdálí." Máte z něčeho strach? "Jasně, pořád. Ale to není nějakej jeden velkej strach s velkým S, z jedné konkrétní věci. Nějaká obavička je vždycky. Prostě děti řeknou, že zavolaj o půlnoci a nezavolaj, tak si řeknu, ježíšmarja, proč nevolaj. Pak zavolaj za hodinu a je všechno v pořádku. To jsou ty mobily. A zrovna teď jsem se děsil kde mám ten mobil. Jestli jsem ho náhodou neztratil. Ale je to dobrý, mám ho! Co vy a ženské? Jak je balíte? "Hezká otázka pro ženatého muže po padesátce! No, tak spousta zpěváků tvrdí, že dělá tu muziku kvůli tomu, aby sbalili víc ženskejch. Je to část té pravdy, určitě. Byť ten vztah k té hudbě by měl být asi důležitější, než tenhle vedlejší produkt. A je taky fakt, že s manželkou jsem se seznámil na vlastním koncertě." Ona byla vaše fanynka? "Nevím, jestli byla přesně ten případ, ale pohybovala se v tom prostředí. A tak jsme se vídali, v těch Malostranských besedách a podobně. Pokud jde o to balení, matně si vzpomínám, že jsem nikdy nebyl žádnej dobyvatel, konspirátor nebo plánovač, spíš jsem nechával věcem volnej průběh. Spíš takhle." Máte dost sebevědomí? "Nevím. To si nejsem úplně jistej. Na spoustu lidí tak můžu působit, a je asi lepší, když to hodnotí někdo jinej. Určitě jsou okamžiky pochyb, ale s těma se snažím nějak pracovat." V jednom z rozhovorů ve vašem rádiovém pořadu vás ministr Dostál přirovnal k Janě Bobošíkové. "Já si na to pamatuju. To byl jeden z jeho méně podařených bonmotů, musím říct. On v podstatě chtěl tehdá říct, jako že se ptám a přitom už znám odpověď. Jako že mám už vůči němu nějaký předsudky. Což je blbost. Myslím, že to bylo trochu mimo, ale možná jsem kladl podobný otázky jako Jana Bobošíková. To mu mohlo něco připomenout.Každý politik se brání, jak umí." A máte pocit, že máte něco společného s Janou Bobošíkovou? "Jestli tam je něco společnýho, tak to, že se touhle branží publicistickou a moderátorskou zaobíráme určitou dobu. A že nejsme do politiků nějak bezhlavě zamilovaný. " Máte pro něco vášeň? "Pro spoustu věcí, ale nevím, jestli je dobrý vyprávět to do novin. Hudba je taková jednoznačná vášeň. Tam člověk dělá naprosto iracionální záležitosti, ať už na tom podiu, kde najednou vypadá úplně jinak než v normálním životě. Bez toho to nejde. Už jen to, že já jsem dneska schopen jít třikrát týdně do studia a tam několik hodin zkoušet s tou partou šílenců nový písničky, to nejde dělat jen z nějakýho pragmatickýho kalkulu. To člověk musí mít zkrátka rád, aby tohle v tak pokročilým věku vůbec podstupoval. Další vášeň pochopitelně je sport. Propadl jsem golfu, je to už několik let." Kdyby byla možnost, jakože tu je, chtěl byste být Zlatý slavík? "Říkáte, že tu je? Já myslím, že tady není, už proto, že zlatý slavíci, to jsou univerzální ptáčci, který maj ten širokej záběr a tím pádem dostávaj velký množství hlasů. Já jsem se vždycky hudebně pohyboval spíš v těch menšinovejch žánrech. I když jsme třeba prorazili, měli jsme pár hitů, tak není to ten šálek čaje pro každého. Myslím, že tohle nebezpečí nehrozí. Jsem zvědavej, jak dopadnou chlapci a děvčata ze SuperStar." Vy fandíte Anetě, že? "Ne, ne. Nefandím nikomu, ale líbil se mi Sámera a Martina Balogová. To byli moji dva favoriti, protože oni jsou dobří a hlavně opravdu jiní, než je ten běžnéj zpěvák u nás. A já jsem doufal, právě že superstar nepřinese klony těch současnech umělců - a teď nechci nikoho urážet - ale lidi, který maj předpoklady jít dál nějakým trochu novým směrem. Čekal jsem na nějaký zjevení, na nějakej extravagantní typ. Nakonec to odpovídá mý povaze, vždycky jsem hledal něco, co je mimo ten hlavní proud. Takže to jsem viděl právě v Sámerovi a v Martině."