Její nejbližší ji pohřbili jako sebevražedkyni. U jejího hrobu plakaly tři děti snažící se vyrovnat s tím, že je jejich matka dobrovolně nechala samotné na světě. Herečka Národního divadla Alena Jančaříková však byla nenáviděnou ženou. Nenáviděnou proto, že herecké legendě Jaroslavu Marvanovi dala dítě. Jediné a nemanželské. Kdo ji mohl nenávidět? Marie Marvanová, žena slavného herce. Zatímco policisté její smrt okamžitě uzavřeli jako sebevraždu, okolnosti, které by dokazovaly opak, nenávratně smývala stopa času. Po čtyřech desítkách let ale stále existuje možnost, že její smrt má kdosi na svědomí. Kdo by dokázal ublížit bezbranné ženě? A kdo měl motiv? Co po ohledání místa činu nesedělo? Oprávněnou pochybnost o smrti nadané herečky vyslovila sestra Aleny Jančaříkové Eva Viktorová i policista zasahující na místě činu. Byla její smrt zločinem? Je chladné prosincové ráno. V jednom z bytů v Praze-Braníku leží na zemi ve starém pyžamu žena. Mladá, krásná. Mrtvá. Její tři děti ještě vůbec netuší, že svou maminku už nikdy neuvidí. Netuší to ani muž jejího života, o desítky let starší herec Jaroslav Marvan. Za několik hodin už celou Prahou probíhá zpráva jako ostrý šíp zasahující stovky srdcí. Herečka Národního divadla Alena Jančaříková spáchala sebevraždu a ve svém bytě se otrávila svítiplynem... Jaroslav Marvan byl excelentní herec, navenek také vzorný manžel plnící své Márince vše, co jí na očích viděl. Bezdětní manželé žili v ústraní ve svém střešovickém domě. Veškerý svůj volný čas trávili na chaloupce v Orlických horách, kterou si herec doslova vysnil. Márinka svého Járyho opečovávala, každý den mu do kastrůlku chystala čerstvý oběd, aby její muž v divadle nezůstával hladový, starala se o domácnost, čas od času svého manžela doprovázela na natáčení filmů. Byla stárnoucí ženou, plně oddanou svému muži a jeho kariéře. Žila jen pro něj. Byla odkázaná na to, co Jaroslav udělá, kolik vydělá peněz, kdy si vezme dovolenou. Dva starší lidé si až na nějaké výboje rozuměli. Byli na sebe zvyklí, rádi spolu popíjeli čaj s rumem. Alespoň do doby, než se v Národním divadle seznámil s mladičkou herečkou Alenou Jančaříkovou. Její krása jako by Marvanovi učarovala. Měli mnoho společného. I přes svou staromódnost a obavu o svou pověst jí nedokázal odolat a vzplanul k ní silnou láskou. Vídali se, kdy jen to bylo možné, přestože byl mezi nimi velký věkový rozdíl. Pro Marvana začala zcela nová, dosud nepoznaná životní epizoda. Marvan neváhal a o svém novém vztahu řekl manželce. Od tohoto okamžiku se herec potácel mezi dvěma světy - ženami, z nichž jedna byla mladá a krásná, druhá spolehlivá a dobrá kuchařka. Brzy ale na povrch vyplavala zpráva, že Alena Jančaříková otěhotněla. Její synové Petr a Tomáš, které měla se svým bývalým manželem, hercem Rudolfem Jančaříkem, se malého sourozence nemohli dočkat. Když se rozhodla si dítě nechat, lidé v okolí milenců se rozdělili na dva světy. Jedním z těch, kteří se ji důrazně snažili přesvědčit o potratu, byl i synovec Marvanovy ženy Jiří Sejk. "Přišel za Alenkou a útočil na ni, aby šla na přerušení těhotenství, že dítě se nesmí narodit, protože to poškodí pověst oblíbeného herce. Dokonce těhotnou Alenku fyzicky napadl," svěřila se papíru Eva Viktorová. V roce 1960 se ale navzdory všemu narodila krásná holčička, Alenka Marvanová. Její otec Jaroslav se rozhodl dát své dceři jeho slavné jméno. Ve svém pokročilém věku dostal to, co mu jeho vlastní žena za desítky let manželství nikdy nedala - dítě. Respektovaný herec se tak ale každý den ocital na rozcestí. Opustit léta budované rodinné hnízdo se mu nechtělo, ale stále častěji unikal za svou novou rodinou. Malá Alenka žila spolu s mámou a dvěma bratry v branickém bytě, který jim dalo divadlo. Tenkrát nikdo netušil, že tohle hnízdečko lásky se ale mělo brzy proměnit v místo smutku, v místo posledního výdechu Marvanovy veliké lásky. Mikuláš roku 1961 měl být pro herečku Alenu Jančaříkovou velkým slavnostním dnem. Byla vedením "Zlaté kapličky" vybrána, aby přivítala členy polského Národního divadla. Měla moderovat slavnostní dopoledne a doprovázet je na přijetí u ministra kultury. Kostymérky v divadle jí šily nádherné šaty, připravené bylo i luxusní auto, které ji mělo odvézt do divadla. Ráno přijel vůz podle domluvy. Řidič vystoupil, zazvonil na zvonek, nikde nikdo. Rozpačitě odjel k divadlu bez Aleny. Když o několik chvil později vtrhli do bytu kolegové z divadla na příkaz ředitele, Alena Jančaříková už byla mrtvá. Ze sporáku vedle ní ještě stále syčel svítiplyn, který herečku otrávil. V bytě bylo na první pohled všechno přichystané na slávu, na ramínku visely nažehlené šaty, kožich i prádlo. Ne všechno ale vypadalo tak jednoznačně. "Když Alenku našli, měla na sobě proužkované staré pyžamo, ležela v předsíni, měla rozbitou bradu a odřené ruce. My s maminkou jsme viděly její postel, kde bylo vše rozházené, na zemi ležel telefonní seznam a telefon. Vše nasvědčovalo tomu, že se v bytě zápasilo," vzpomíná Viktorová. Kdo by ale mohl vztáhnout ruku na mámu tří dětí? Krásnou ženu, která má život před sebou? Tolik ji někdo mohl nenávidět? I přes nevysvětlitelné okolnosti byl případ okamžitě uzavřen jako demonstrativní sebevražda. Tři děti zůstaly bez mámy a pořádně ani nechápaly proč. Proč by je jejich milovaná maminka jen nechala samotné uprostřed světa? Matka a sestra zemřelé Eva ale nebyly jediné, kdo o sebevraždě začal okamžitě pochybovat. "Paní, ať závěr vyšetřování bude jakýkoliv, nevěřte tomu a odvolejte se!" stihl ještě zašeptat zdrcené Alenině mamince do ucha policista, který byl v bytě na místě tragédie. Bojovat proti závěru vyšetřování ale už bohužel nikdo z rodiny nedokázal. Alena Jančaříková byla pryč, definitivně. Nikdo a nic už by ji nedokázalo přivést zpátky. Na zoufalství ale nebylo místo. O děti Aleny se někdo postarat musel. Byly to její sestra Evička s mámou. Jisté je jen to, že do posledních chvil svého života cítila Alena Jančaříková lásku k otci svého nejmladšího dítěte. Večer před svou smrtí volala herečka Jaroslavovi domů, když jejich hovor přerušila Marvanova žena Márinka a vytáhla šňůru ze zdi. To bylo naposledy, kdy se milenci slyšeli. Se svou kolegyní, která odešla v pětatřiceti letech a zanechala po sobě tři děti, se rozloučilo v slzách celé Národní divadlo. Nikdo ale netušil, jakou smrtí zemřela. Všechny ukolébala zpráva o její sebevraždě. Proč ale by to udělala v den svého úspěšného dne, svým milovaným dětem, zaneřádila si byt a stihla si rozbít bradu a odřít ruce? Jediné dítě, které Jaroslavu Marvanovi zůstalo po jeho veliké lásce, dal soudce do péče Aleniny sestry a maminky, protože sám Marvan prohlásil, že by na to neměl doma podmínky. Byla těmito podmínkami žena Márinka? Po jednání si pro holčičku rodina Aleny přijela. Maličké stvoření mělo sbalený kufříček s věcmi a čekalo na svůj další osud. O tom, co se opravdu stalo s její maminkou, už se nikdy nedozví. Márinka vydržela a snad byla chvíli přesvědčená i o svém vítězství. Krušné chvíle ale na ni teprve čekaly. Vzdát se úplně svého dítěte vzešlého z lásky totiž Jaroslav Marvan nebyl schopný. Ať už byl kdekoliv, pravidelně jezdil za svou Alenkou do Plzně k příbuzným a trávil s ní svůj volný čas. Alimenty, které mu soud uložil, poctivě platil. Kdykoliv za svou dceruškou přijel, nezapomněl jí přivézt nějaký dárek, aby jí alespoň trošku vynahradil to, že se o ni nedokázal postarat sám. Zvolil si pohodlnost, nepřipustil žádné změny, které by pohodový rytmus jeho života mohly ohrozit. Márinka mu musela častokrát dělat doprovod a stále si připomínat své "selhání" v roli ženy. O tom, jak to opravdu mohlo být, vydá už na konci května Eva Viktorová v knize Osudová láska Jaroslav Marvan vydané nakladatelstvím Formát.