Svůj pestrý život prožila naplno. Kam vstoupila, rozhostila se atmosféra plná smíchu, veselých kousků, bezprostředního humoru. Během své filmové a divadelní kariéry putovala Ljuba Hermanová snad po všech možných divadelních a kabaretních scénách, které v Praze něco znamenaly. Nezapomenutelnou se stala její spolupráce s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha. Za tváří smíchu ale byla ještě druhá tvář, osamělá a unavená Ljuba Hermanová. Za prchavé chvíle lásky byla již stará žena ochotná mladým mužům i platit drahými dary. Ljuba Hermanová byla nevídaným talentem. Již jako mladičká dokázala uplatnit své schopnosti. Uměla skvěle zpívat, tančit, byla velice pohotovou ženou oplývající vytříbeným humorem. Osudovým zlomem jejího profesionálního života byla píseň Temně hučí Niagára, tu nazpívala na přelomu 20. a 30. let. S opravdovým hitem, který se nesmazatelně zapsal do historie české populární hudby, se vrhla do světa z pódia smíchovské Arény. Pro mladičkou krásku Ljubu byl vstup do šoubyznysu spouštěcím mechanismem pro její živočišný charakter. Začala si užívat všeho a všech, plnými doušky. Spolu s kolegy se oddávala i kokainovým večírkům. Svou originalitou zaujala i duo Voskovec + Werich a začala se psát nejvýznamnější část její kariéry. Když mladá šansoniérka Ljuba Hermanová poprvé zazpívala nesmrtelné věty "život je jen náhoda a smrt je jako moře", že "každý k moři dopluje, někdo dříve, někdo později", netušila, že právě díky této písni Jaroslava Ježka na ni budou vzpomínat lidé několika generací. Jako pro většinu herců, ani pro Ljubu Hermanovou nebyla válka příjemným obdobím. Při závěrečném vyrovnávání účtů po jejím konci se kolegyně Adina Mandlová zhroutila u výslechu a Ljubu označila jako jednu z hereček, které neskrývaly své sympatie k mužům německé národnosti. Jejím milencem měl být Willy Söhnel, přítel Nataši Gollové. Na rozdíl od ostatních ale mohla Ljuba pokračovat v divadelní kariéře i po válce. Jejím domovem se stalo Karlínské divadlo, kde se potkala i s Vlastou Burianem, po čase se podílela na vzniku Divadla Na zábradlí. Zatímco kariéra Ljuby Hermanové zrála jako víno, její milostný život dostával jednu ránu za druhou. Svou slabostí pro druhé pohlaví se herečka nikdy netajila. Možná právě kvůli tomu ztroskotala všechna čtyři její manželství. Jak krutá je samota ve stínu popularity, si dobře uvědomovala. Trochu lásky proto hledala stárnoucí a unavená žena stále u mladších mužů. Za jejich »službu« jim údajně platila mnohdy i cennými obrazy. Do posledních chvil dbala o svou vizáž, byla neobyčejně pohyblivá, mrštná, elegantní. Bylo jí třiaosmdesát let, když se vztyčenou hlavou došla až na samý konec svého pestrého, ale osamělého života. Ljuba Hermanová doplula ke svému moři dne 21. května 1996. Plakaly pro ni tisíce filmových obdivovatelů, herečtí kolegové i přátelé. Nikdo z nich ale nedokázal nahradit lásku, po které její srdce prahlo do poslední chvíle.