Nerozlučná dvojice skončila. Co teď bude se Zuzanou Bubílkovou (51)? Jak se vyrovná s odchodem svého kamaráda a kolegy z Politického harašení Miloslava Šimka (†63)? "Jsem smutná, moc, smutná. Ještě mi to ani všechno nedošlo. Nevím, co bude dál," říká se slzami v očích Zuzana. Čím se bude živit? Vrátí se na Slovensko, nebo bude pokračovat v politické satiře sama? Najde si nového partnera? Nedělnímu Blesku poskytla exkluzívní rozhovor! * Není vám asi příliš dobře... Je mi strašně smutno. * Volají vám? Píšou vám? Vyslechla jsem a přečetla spoustu krásných slov, ale dorazily i ošklivosti. * Cože? Dostala jsem nějaké maily typu Škoda, že to nebylo naopak, Jdi už konečně zpátky na Slovensko. To je hyenismus. My jsme v politické satiře také byli tvrdí, ale nikdy jsme nešli za hranici vkusu. Určitých osobních urážek jsme se štítili. Aby mi někdo přál smrt, tohle už je sprostota. * Oba jste měli na sebe trefu. Co s vámi vlastně bez kolegy vůbec bude? Pojedete dál sólo, nebo s někým? Netuším. Představa být vedle někoho jiného mě vždy dojme. Nedokážu si vedle sebe představit někoho jiného a ani o tom ještě nemohu ani přemýšlet. S panem Šimkem jsem strávila hodně času a myslím, že je pro tuto spolupráci nenahraditelný. Bylo to moje životní šťastné setkání, které nikdo nevykalkuloval. Volali mi teď ze Slovenska. Že prý Markovič je volný a já jsem teď taky sama, tak jestli to nedáme dohromady. Prý patřím na Slovensko. Úplně mně to vyrazilo dech. * Vidíte, už zase to Slovensko... Ať ze mě nedělají stále Slovenku. Já jsem se narodila na Moravě a až v jedenácti letech jsme se přestěhovali kvůli tatínkově tuberkulóze na Slovensko. A i kdybych měla slovenský původ, mám právo tady žít. Platím tady daně a ty nejsou malé. Nikomu jsem nic neudělala, tak nevím, proč bych se nemohla vyjadřovat k české politické scéně. * Tak jste si aspoň v televizi vyzkoušela, jaké je být "česká" a jaké "slovenská" Po rozdělení Československa jsem měla velké problémy. Kolikrát mě diváci častovali větou Co nám to ta Slovenka tady vykládá? Tak jak jsem byla málo slovenská na Slovensku, tak jsem byla málo česká v Čechách. Pan Šimek mi v tomhle směru ale moc pomohl, protože tady byl pojmem. A zůstane pojmem. * Lákal by vás v televizi nějaký nový pořad? Vím jen, že bych ráda zůstala u politické satiry, protože arogance by se politikům neměla dovolit ani tolerovat. Jestli budu sama nebo v nějaké dvojici, nevím. To víte, na partnera si nemohu vypsat inzerát: Chci 185 centimetrů vysokého, vtipného, milého a především chytrého. To nejde. A Potom, pana Šimka mně nemůže nikdo nahradit. Ten byl jediný a věřím, že v lidech bude žít dál. Mně ten jeho odchod vlastně pořádně ještě ani nedošel. * Jakého druhu byla vlastně vaše poslední tvorba s panem Šimkem? Měli jsme rozdělané mikrokomedie ze života, které se do Politického harašení vůbec nehodily Na Nově se moc líbily. Režírovat je měl pan Adamec a televize s nimi počítala od podzimu. Pilotní snímky se povedly, a tak nás požádali, abychom je dopsali. Měly to být takové půlhodinové scénky, uváděné jako týdeník. Nikoliv ale politická satira. Zatím jsme napsali dva díly, ale jaký bude jejich další osud, nevím. Byly psány nám na tělo. Zatím jsem se ani neodvážila do scénáře podívat. * Dopíšete další díly? Nevím, o tom rozhodnou v televizi, co bude. Pan Šimek mi ještě volal z nemocnice, ať nahazuju, že si pak na to sedneme. Život jde dál bohužel. A já mám syna, kterému musím platit studium a musím si najít nové aktivity. Zatím jsem odmítla několik nabídek, například pro rádia, abych se mohla věnovat našemu pořadu. Teď se budu muset někam zařadit. * Už se vám chce zase psát? Něco dělat musím, protože bych se zbláznila, kdybych zahálela a musela se utápět v truchlivých myšlenkách. To by si nepřál ani pan Šimek. * Žijete s německým ovčákem v domě pana Šimka v Levém Hradci. Odstěhujete se? Ptala jsem se už paní Šimkové, zda se mám odstěhovat. Říkala, že má tolik práce a problémů, že bude velice ráda, když tady ještě zůstanu a postarám se o psa. Pak se domluvíme. Nehledejte v tom mezi námi nějaké napjaté vztahy. * Byla jste za panem Šimkem, než zemřel, v nemocnici? Ne. Vždycky říkal, že pokud by se s ním něco zlého stalo, nechce, abych u toho byla. Chtěl, abych si ho uchovala v paměti takového, jaký byl.