Skupina No-name je objev, který tu už dlouho nebyl. Je to první kapela, která si po rozpadu federace získala přízeň posluchačů nejen doma na Slovensku, ale i v Čechách. Jejich písničky poslouchají děti i dospělí. Bourají nejen sály a hitparády, ale i jazykové bariéry. Co připravují nového? A jak vlastně kapela vznikla? A proč se jmenují No-name? Na naše otázky odpovídal zpěvák kapely Igor Timko (24). Trochu připomínáte Kelly Family. V šestičlenné kapele jste čtyři sourozenci... Oproti Kelly Family je nás v kapele málo, ale je pravda, že v ní hrajeme všichni čtyři bratři. Vy jste nejstarší? Ne, já jsem "druhý shora". O rok starší Roman hraje na sólovou kytaru, o dva roky mladší Ivan je bubeník. A nejmladší šestnáctiletý Dušan je také kytarista. S Romanem a Ivanem jsme vyrůstali společně, pak se narodil Dušan. Tenkrát nám to připadalo trošku "čudné", ale dnes je to super. Hraje s námi od loňského roku, a i když je z nás nejvyšší, pořád je to pro nás malý brácha. Do kapely patří ještě Zoltán Sallai, klávesák a baskytarista Viliam Gutray, který vystudoval hru na klarinet. Nejspíš pocházíte z hudební rodiny... Náš otec hrál 20 let po večerech na svatbách a tancovačkách, maminka doma hrávala na klavír. Táta po večerech opisoval akordy písní, které hrál a ten záběr hudby, na níž jsme doma vyrostli, byl opravdu široký: od Stevieho Wondera přes Elán, Olympik, Team až po Kabáty. Je ale pravda, že písničky ve slovenštině, jaké hráli Eláni, Pavol Habera nebo Miro Žbirka, v nás zanechaly hodně silnou stopu. Hodně jste srovnáváni právě s kapelou Elán. Šlapete jim na paty? S Jožou Rážem jsme "na tuto temu" debatovali několikrát. Úspěch Elánu se ale zopakovat nedá hlavně kvůli podmínkám a době, která je už úplně jiná. Elán je bezpochyby legenda a takové srovnání určitě potěší. Tím, čím byli a jsou Eláni, se vlastně snažíme být také. Znamená to být dobrou partou s dobrými písničkami, vlastními texty, s dobrým přístupem k lidem. Chceme zpívat o tom, s čím se potýká úplně každý - o lásce, o smrti, o věrnosti i zradě, o životních šancích. "Jednoducho o životě". Písničky mají být o emocích, protože právě emoce jsou hlavním motorem a rozum je dokáže umlčet jen na chvíli. Nevznikli jsme žádným castingem, všechno jde z nás a to lidé poznají. Potkáváte se s Elány? Nejen s nimi, ale i s dalšími kapelami. I Olympici "sú fantastický páni", s nimi se člověk vždycky zasměje. Jak vlastně vznikl název No-name? Bylo to v srpnu v roce 1996, to jsem ještě chodil na konzervatoř, obor herectví. Měli jsme zkušební nahrávky na festival Košický zlatý poklad, ale neměli žádný název. Říkali jsme si, že nejdůležitější je mít dobré písničky. Pak ale zavolal organizátor, že je nutné napsat něco na plakáty a pozvánky, tak jsme popadli slovníky a hledali. Pak jsem ale řekl: když nemáme jméno, tak "čo to komplikujem, jednoducho budeme No-name". (kráceno)