Vzdychá a má na jevišti orgasmus. Předstírá ho. "Je to herecká role, která musela vyzrát. Nejde o naturalismus, převádím onu situaci do ironie, ale základ je reálný," směje se Dagmar Bláhová, která osmnáct let žila v Austrálii. Teď už je tři roky zpátky. Ve hře Vagina monology se svými kolegyněmi Annou a Míšou šokuje. Celé představení se točí kolem toho, co ženy ukrývají pod kalhotkami. * Kdybyste přijela s tímto představením třeba do Iráku... Tam s ním asi nepojedeme. * Proč jste si tu hru vůbec vybrala? K čemu je to dobré? Hru jsem si nevybrala, nabídl mi ji producent Robert Němec. Ale už rok jsem o ní stejně věděla. Poslali mi ji kamarádi z Austrálie s tím, že to tam hraje jedna kolegyně. Hru Vagína monology napsala Američanka Eve Ensler a už oběhla 25 zemí. Všude je to velký hit. Hra dokonce vyprovokovala hnutí, které jednou do roka pořádá Den proti násilí na ženách. Naši verzi zrežírovala Irena Žantovská. * A zdá se, že se stává hitem i u nás... Začínaly jsme téměř jako skautky, ale teď už je na nás plno. Lidé se naučili chodit do pražského Nosticova divadla na Kampě. Rozkřiklo se, že jsme dobré. * Přesto - nezdá se vám, že je to na české poměry poměrně odvážná hra? Víte, rozdíl je v tom, že Američané, Australané, Anglosasové žijou hodně slovem, semináři, vzděláváním. Mají seminář i na vagínu. My, Češi, žijeme životem. My bychom asi seminář na vagínu nedělali. To by bylo opravdu zvláštní. Naše publikum přijímá hru skvěle a hlavně se směje. * Máte srovnání s publikem v zahraničí? Jedna Čechofrancouzka za námi přišla po představení a tvrdila, že náš herecký přístup je úžasný. Viděla pojetí v Paříži a tam prý to herečky i diváci brali naprosto vážně. My to podáváme s humorem, něžností a ironií. Totálně vážně to berou v Polsku. V Anglii to mělo rovinu humornou, příjemnou, ale zároveň to bylo i dost didaktické. My poučujeme jen velice mírně a i to může někomu vadit. Jsme národ svobodomyslný, pro nás to není v principu něco zvláštního, nového, tabuizovaného, ale je to novou formou přiznaná zpověď. Zpověď žen. * Jak to berou v Austrálii? Tam jsem to neviděla, ale tam přetrvává anglosaský princip - slovo, slovo, slovo. Mluvím o divadle. U nás jsme zvyklí na situaci a na akci. "Vagíny" jsou něco mezi kabaretem a divadlem na vážné téma. * Nejde ovšem jen o slova. Jde také o problém "vagína", který je docela vážný, ne? Myslíte, že je to problém? * Jak pro koho. No, právě. Ale je to téma! * Jak se vám to hraje? Mně úžasně. Našly jsme si rovinu, jak tohle choulostivé téma prezentovat divadelním způsobem, jak zkombinovat emocionální, něžné a velice hluboké momenty s komikou a ironií. To byla vždycky moje parketa. * Což je docela těžké... Člověk se nesmí bát publika. Někteří herci se rádi schovají za postavu, já jsem "Z provázku", kde jsme s Bolkem museli být schopni komunikovat s publikem, ale nikdy ne agresivně. Byli jsme s publikem spojenci a člověk nemůže "tlačit" slovo, když tam to slovo nejde. České publikum lze získat jakousi kolektivní něhou. * Je v té hře nějaké místo, kde se zasekáváte? Samozřejmě je pro mě vždycky boj, když mám říct slovo k_ _ _ _. To je dost tvrdé slovo, není to moje slovo. Mužským se prý říká snadněji, já zase snadněji používám píča. A říkám to i o chlapech. * Dnes tahle slova běžně létají už mezi prvňáčky... Jenže tady je to o něčem jiném, ten text jsem si musela dopracovat, udělat ho tak, aby fungoval. Když řeknu to tvrdé slovo, vidím, co se děje s publikem, jak se zatvrdí. A mě čeká boj, jak ten tvrdý obličej uvést do šťastné polohy, aby se lidé začali smát, aby si uvědomili, že je to všechno jinak. Je to vlastně Kundalína, což je sánskrtem bohyně dvou tváří. Stačí si uvědomit ten přesah a dostaví se úleva. * Vy ale chcete, aby to slovo diváci řekli nahlas! Ale nemusejí to ani říct. Mnohokrát se stalo, že si třeba pán ukrývá obličej do dlaní a já si říkám - bože, ten trpí, a nakonec právě on to vysloví nahlas jako první. V Americe by se to na pokyn skandovalo. U nás stačí se toho něžně dotknout, všichni z toho mají srandu a jdou domů uvolnění. Nedávno to viděl Bolek a řekl: Zase jsem se něco dověděl. Třeba je to dobrý k tomu, že teď i my, mužský, budeme lepší. * Stalo se někdy, že by to slovo nikdo nezopakoval? To se ještě nestalo. A jsem si zcela jistá, že to řeknou. Nechci přece, aby ho skandovali. Hodně jsem přemýšlela o tom, jak nahrát ty "orgasmy" a jiné pikantnosti, nechávala jsem to v sobě zrát. Hledala jsem cestu, jak tyto výrazy donést k divákům tak, aby jim to bylo příjemné. * Žila jste dlouho v Austrálii. Srovnejte českou a australskou ženu. Existují národní charaktery. Australanky by si sedly a naprosto otevřeně by se bavily o menstruaci a nedělaly by si s tím problémy. Češky by to asi nedělaly. * Myslíte, že je u nás sexuální výchova v pořádku? Mám dvanáctiletého syna a říkal mi, že teď probírají vaječníky, takže nějaký přehled ve škole získá. * Jak ho vychováváte vy? Naprosto otevřeně. U nás nahé tělo není tabu. Hru ještě neviděl, i když většinou jde na všechno, co dělám, ale potajmu mi doma koukal do textu, a když viděl, jak se učím a trápím, tak mi s lítostí začal říkat - ty moje vagínko! * Nemáte tak trochu v téhle oblasti mindrák? Tohle si myslí hlavně muži. Myslí si, že když o něčem mluvíme, v našem případě o vagínách, tak že je to náš mindrák. Není to pravda. Je to divadelní představení. * Stydíte se někdy při představení? Na stud nemám nárok. U mě nastupuje profese. Jsou herci, kteří i s rolí nesou na trh celou svou osobnost. A jsou herci, kteří potřebují postavu, aby jejich projev zaštítila. Ti první komunikují s publikem přes sebe, ti druzí přes postavu. Takže ti první se za sebe nemohou stydět. * Máte ráda v publiku více mužů? Nebo raději ženy? V hledišti mě baví muže získávat. Ze začátku cítím často jistou rezistenci, dívám se na ně a vidím, kdy se začnou usmívat. Často přijdou starší dvojice, ty tolik nekřičí, protože věkem se tolik nekřičí. Úžasné jsou partičky holek a ty se chtějí bavit, ty doslova řičej? * Co vaše partnerky na pódiu? Bezvadné holky. Anna Polívková je dcera Bolka Polívky a Evelíny Steinmarové. Studovala v Praze konzervatoř, pokračovala na vysoké v Paříži a teď žije v Praze. Míša Sajlerová hostuje v Národním divadle. Prý jsme ďábelská kombinace, jsme odlišné typy a vzájemně se obohacujeme. Míša je typ blonďaté naivky, Anička správné razantní ženy a já musím mezi tím bruslit. Pro tohle představení musíme být všechny volné, protože hrajeme už od loňského listopadu skoro denně. Prostě Broadway-styl. * Jaké bomby chystáte dál? Mám hry, které jsem přivezla z Austrálie, překládám je a chystám se na ně sama. Také ráda píšu. Snad už brzo bude pokračování australských příběhů pro děti. Ty výlety do fantazie mě velice baví.