Jeden z našich nejoblíbenějších herců Miloš Kopecký by ve čtvrtek 22. srpna oslavil osmdesáté narozeniny. Už šest let je ovšem mrtvý. Jen pár týdnů před jeho smrtí jsem si s Milošem Kopeckým povídal u příležitosti jeho návštěvy valašského Rožnova pod Radhoštěm. Seděli jsme v baru a ještě než Miloš Kopecký pokřtil album místní skupiny Stetson, na němž se podílel, vznikl rozhovor. Na veřejnost se však dostává až nyní. Jaký vůbec byl Miloš Kopecký? Měl velký dar ironie a sebeironie. Do paměti se zapsal především jako intrikán, bonviván a komik s vážnou tváří. Národ si ho zamiloval především jako doktora Štrosmajera z legendárního seriálu Nemocnice na kraji města. Známý je i svými rolemi padouchů, gaunerů a v neposlední řadě velice kladným vztahem k ženám. Miloš Kopecký se narodil v Praze jako maminčin mazlíček a v mnoha věcech byl prý typickým Pražákem. "Narodil jsem se v meziválečném čase před velkou světovou krizí a jediné hezké, co se o té době dá říct, je to, že jsem se v ní narodil já," přiznal s humorem sobě vlastním Miloš Kopecký. Od ranného dětství mu připadal svět jako veliký, báječný dort, ze kterého by si rád ukousl to největší sousto. "Svět byl pro mne něco tajuplného, romantického a báječného. Veliké vzrušení jsem pociťoval, když jsem viděl večer různými reklamami osvícené Václavské náměstí. Vyrůstal jsem ale v ryze praktickém světě," přiznal. Nenáviděl školu, nerad sportoval, chodil "za Sokol", nikdy se nepral a cítil se slabý a zbabělý. Otec byl obchodník - kožešník a přál si, aby jediný syn pokračoval v jeho šlépějích. "Být bohatý jsem si moc přál, ale ne jako obchodník. To jsem zase radši chudý." Přesto na začátku nacistické okupace sedával mladý Miloš v otcově dílně a učil se kožešnickému řemeslu. Volání divadla bylo nakonec ale silnější. "Velmi nerad na to vzpomínám. Jenom vím, že jsem neposlechl a nevyhověl otcovu přání, který byl kožešníkem a chtěl, abych ním byl i já. Za nacistické okupace jsme založili takzvaný Kolektiv mladých umělců Tvar. Byl to údajně recitační sbor, ale neměli jsme divadelní koncesi a proto jsme hráli na koncesi literárních večerů. Drápkem uvíznut byl chycen ptáček celý. Od té doby jsem už nedělal nic jiného, než že jsem vystupoval. Tak jsem se dostal k divadlu, filmu a posléze i k televizi. Vždy mne lákal hlavně život a pokud vás láká život, musíte si položit otázku, co uděláte proto, abyste na něj měl. Čím si chcete vydělávat," přiznal Miloš Kopecký, který má na svém kontě kromě divadla i stovky televizních a filmových rolí. "Archív si ale nevedu, nejsem si sám sobě archivářem. Nesleduji to. Mnohé si pamatuju a co si nepamatuju, asi není vhodné k zapamatování," tvrdil jen pár týdnů před smrtí Miloš Kopecký. Velký herec, kterému v koncentračním táboře zemřela matka a první dcera spáchala manifestační sebevraždu. On sám trpěl mnohdy až neskutečnými tíživými depresivními stavy, které mu způsobovala jeho nemoc - maniodepresivní psychóza. Pár dnů tak se málem vznášel v euforii, ale týdny a měsíce utápěl v neskutečných depresích. Miloval ho téměř celý národ a jen málokdo věděl o jeho pobytech na psychiatrických odděleních. Mistr Kopecký zemřel v pátek 16. února 1996 v půl čtvrté odpoledne v pražské bohnické psychiatrické léčebně. Poslední rozhovor Pane Kopecký, jste po čtvrté ženat. Platí i ve vašem případě, že si člověk vybírá stále stejný typ žen? Ne, jsem všestranný. Barva vlasů a podobně u mně nehraje žádnou roli. Buď má žena sexappeal a nebo nemá. Pokud jej má, je to v pořádku a nehraje roli ani typus či cokoliv jiného. Rozhodující je, zda je přitažlivá. Jaké je herecké stáří? Někteří tvrdí, že smutné, protože nemají práci. Ne, já bych práce měl dost. Některé nabídky musím odmítat, protože už nemám čas, chuť a někdy ani sílu. Síla by ještě byla, ale chuť mnohdy chybí. To, co je mi nabízeno, se mi dneska totiž musí i líbit, jinak to dělat nebudu. Jenom pro peníze už nejsem ochoten dělat nic. Jak relaxujete a udržujete se ve fyzické a psychické kondici? Nevím jestli jsem v duševní kondici. To musíte spíše posoudit vy. Naštěstí se cítím dobře. Žádné choroby mne nesužují a celkem si není proč stěžovat. Nemám komu a ani nač. Která z té nepřeberné řady divadelních a filmových rolí vám byla nejbližší a nejmilejší? Nejmilejší role musí být vždycky ta, kterou právě hrajete. Je to podmínka, protože vždy se člověk musí trošku do role zamilovat, pokud ji má hrát. Vždycky se to nepodaří úplně, někdy se musí překonal velikánský odpor, ale víceméně musíte najít ke každé roli nějaký vztah. Jinak by se vůbec nedalo vylézt na jeviště, před kameru či před mikrofon. Velkou popularitu vám přinesla televize a seriál Nemocnice na kraji města, stále ještě platí, že vy sám televizi nemáte rád a vůbec se na ni nedíváte? Televizi nemám rád v tom smyslu, že je mi protivné, když se v některých rodinách pustí a běží tam celé hodiny bez výběru. Dívám se jenom na pořad, který chci vidět. Jenom tehdy se u nás televize otevře. Jinak mlčí, protože si s ženou ještě stále máme co říct. Nepotřebujeme televizi k tomu, aby nám vyplňovala čas. Těší vás popularita a zájem o vaši osobu a nebo tvrdíte jako někteří vaši kolegové, že vás popularita vůbec nezajímá? Nevěřím, že je popularita nezajímá. Umělec je živ z popularity a pokud to není malíř nebo spisovatel, který má naději, že jeho dílo přetrvá i když on už nebude, tak speciálně herec je odkázán na přítomnou chvíli. Sice tu zbude nějaký film nebo televizní záznam, ale to už není to pravé kokosové. Proč někoho nezajímá popularita, je mi záhadou. Mne velmi zajímá. Dokonce si myslím, že bych se o ni měl ještě víc zajímat, orientovat se podle toho jestli nastává doba úpadku, poklesu a nebo jestli to je v pořádku. Hrál jste v divadle, točil filmy, účinkoval v televizi i v rozhlase, která z těchto hereckých profesí je vám nejbližší? Nezáleží mi na tom, jaký obor to je, ale jestli mám možnost hrát dobře napsanou roli. Pak je jedno, jestli to je televize, film, divadlo nebo rozhlas. To už je podružné. Přiznávám se, že dávám přednost filmu, i když většina herců tvrdí, že bez divadla by umřeli. Já bych bez divadla neumřel. Můj první a hlavní požadavek je dobře napsaná role, aby herec jako na kosti pes, měl co ohlodávat. Čtyři roky jste tvořil velice úspěšnou a nerozlučnou dvojici s Miroslavem Horníčkem. Jak k tomuto setkání došlo? S Horníčkem se známe už od roku 1945. Byli jsme dlouho přáteli a později jsme vytvořili dvojici Horníček a Kopecký. Hráli jsme spolu Tvrďák, hru, kterou na můj popud Horníček znamenitě napsal. Spolupráce s ním byla krásným údobím mého života a dělali jsme dobré divadlo. Vždy jsme měli plno a ještě přitom byla sranda. S Horníčkem je sranda, pokud on chce. Setkal jste se s celou naší hereckou špičkou, kdo vás nejvíce ovlivnil? Netroufám si to posoudit, ale myslím, že lidsky mne hodně ovlivnil Jan Werich. Byl jsem velký ctitel Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha a oba jsem znal. Voskovce málo a povrchně, ale s Werichem jsem později přišel do uzšího styku. Hrál jsem totiž v divadle, kterému řediteloval. Nikdy jsem nehrál s ním, ale za něj v takzvané satiře "Byl Filip Filípek nebo nebyl?". Werich potřeboval odjet do Vídně, aby se tam mohl setkat s Voskovcem a protože nemohl nechat zavřít divadlo, obrátil se na mne, zda bych za něj hrál. Ve svém slabošství jsem mu to slíbil, čehož jsem později dost litoval. Werich měl naaranžovaný nástup z orchestřiště, kterému se říká ponorka. On vždy vyšel z ponorky nahoru na jeviště, obrátil se tváří do publika a následoval ohlušující aplaus. Já jsem udělal totéž a místo aplausu to v obecenstvu zašumělo "Jééééé", jako výraz zklamání. A pak hrajte. Nemáte pocit, že jste ve filmu předčasně zestárl, vždyť jste mnohokrát hrál s odpuštěním starší padouchy, i když jste měl ke stáří ještě daleko? Hrál jsem starší muže a proč s odpuštěním. Být mlád není žádná zásluha, to je biologický stav. Raději jsem hrál padouchy a starší, protože mi to víc vyhovovalo, víc se mi to líbilo a víc mi to sedělo. Čím to, že platíte za velkého znalce žen? Já platím za velkého znalce žen? Já platím velice často za ženy, to jo, ale za znalce ne. Nevím, kdo je znalec žen. Snad Casanova a já nejsem Casanova. Můžete prozradit, jak podle vás vypadá ideální žena? Kdysi jsem napsal patnáctero moderní a ideální ženy. Už si těch patnáct bodů přesně nepamatuji, ale mám pocit, že bych z nich neodvolal ani jedno jediné slovo. Možná, že bych ještě něco přidal, ale rozhodně neubral. Bylo to lapidární a stručné. Mám rád stručné řeči. Nerad dlouho mluvím. Byl jste častěji v životě milován a nebo jste miloval? Nepochybně víc jsem miloval než byl milován. Tak domýšlivý nejsem, abych si myslel, že jsem byl tolikrát milován, kolikrát jsem miloval. Milovat je větší výkon než být milován. Být milován je pasivita, trpnost trávy a kamení, kdežto milovat je aktivní výkon. Výkon duše a srdce. Co považujete v životě za nejdůležitější? Zdraví. Hned po zdraví přijdou peníze, abyste si zdraví mohl užít. Pak si už můžete dělat co chcete. Pokud máte zdraví, máte všechno. Potom už to chce jenom sehnat ty peníze. Střípky vzpomínek Stelly Zázvorkové "Moje maminka, která mívala živé sny, byla proti tomu, abych se za Miloše Kopeckého provdala. Nakonec jsem si ho vzala i proti jejím protestům. Na jedné straně to byla vzpoura proti jejímu drilu a na straně druhé jsem se svým způsobem chtěla ujmout v té době bezprizorního člověka, který byl do jisté míry podobně postižený jako já. Miloš se vrátil z koncentráku, přišel o matku a žil s otcem v generačním neporozumění. Cítila jsem totéž, protože maminka nefandila druhu divadla, které jsme tenkrát dělali. Vše mě už zmáhalo a proto jsem si říkala, že když se s Milošem Kopeckým vezmeme, musíme dostat byt a budeme žít jako herci podle svých představ. To se ale nakonec nestalo a bydleli jsme po známých. Věčné stěhování nakonec bylo neúnosné jak pro naše okolí, tak i pro nás samotné. Jednotlivě jsme byli lépe uskladnitelní než celá rodina s Janičkou, která se nám narodila, a proto byl rozchod jediným možným řešením. Miloš Kopecký byl rozháraný, velmi talentovaný a komplikovaný člověk velkých kvalit. Určitou část vzdělání získal již v dětském věku u rabína a velmi ho ovlivnila jeho neuvěřitelně jemná maminka, která zahynula v koncentračním táboře. Miloš Kopecký byl velice zvláštní etapou mého života, která skončila smutným odchodem naší dcery Jany z tohoto světa. Oba je mám ukryté v sobě ve zvláštní kazetě, kterou málokdy otevírám." Miloš Kopecký (22. 8. 1922 - 16. 2. 1996) Jeho první ženou byla herečka Stella Zázvorková, s níž měl dceru Janu, která spáchala demonstrativní sebevraždu. Druhou ženou byla Kateřina Soukupová, třetí Jana Lichtenbergová a od roku 1966 byl počtvrté ženatý s Janou Křečkovou, se kterou má dceru Barboru. Divadelní angažmá od r. 1939: za okupace Kolektiv mladých umělců Tvar, po osvobození Divadlo Větrník, Divadlo satiry, Realistické divadlo, Národní divadlo, Městská divadla pražská, Armádní umělecké divadlo, Hudební divadlo v Karlíně a od roku 1965 byl členem Vinohradského divadla. Rovněž vystupoval v divadlech Semafor a ABC (po boku J. Wericha a M. Horníčka). Hrál v dlouhé řadě zábavných pořadů, inscenací a televizních filmů. Jeho nejpopulárnější televizní postavou se bezesporu stal dr. Štrosmajer v seriálu Nemocnice na kraji města. Miloš Kopecký rovněž účinkoval v rozhlase, namlouval alba a kazety (Když se směje...) a napsal knihy Co za to stálo... (1993) a Já?, která vyšla až po jeho smrti v r. 1996. Z filmů: Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Dobrý voják Švejk, Baron Prášil, Limonádový Joe, Bílá paní, Svatby pana Voka, Zítra to roztočíme, drahoušku...!, Adéla ještě nevečeřela, Já už budu hodný dědečku!, Jak napálit advokáta, Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Prodloužený čas, Čarovné dědictví, Tajemství hradu v Karpatech a řada dalších.