Paní Nataljo, jak to, že žijete sama?
Vyhovuje mi to. Lásce jsem se ale nevyhýbala, přinesla mi krásné chvíle. Ale bohužel i okamžiky, kdy mi šlo o život.
O život?
Jeden můj přítel nesnesl, že se s ním chci rozejít. Vylákal mě do hotelového pokoje a pokusil se mě uškrtit mokrým ručníkem. Chtěla jsem křičet, ale on vyhrožoval: „Jenom cekneš a podříznu tě.“
Jak jste se zachránila?
Namluvila jsem mu, že přese všechno miluji jenom jej. A že jsem ochotna si ho třeba hned zítra vzít! A chvíli jsem tomu i věřila. Pak jsem naštěstí vystřízlivěla a s pomocí kamarádek a mého příštího muže Viktora Lebeděva se mi podařilo uniknout.
Viktora Lebeděva, skladatele a autora řady populárních písní, jste si nakonec vzala, máte spolu dospělého syna. Tenhle vztah byl šťastnější?
Byla to velká láska. A vydrželi jsme spolu přes deset let. Problém byl jen v tom, že Lebeděva držela nejen práce, ale hlavně péče o starou mámu v Petrohradě, a já, v té době ještě baletka, jsem se nemohla hnout z Moskvy. A žádný z nás nechtěl ustoupit. Jenže když máte partnera 700 kilometrů daleko, je to těžké. Dlouho jsme udržovali manželství na dálku, Lebeděv ovšem žárlil, neustále jsem musela dokazovat, že mu jsem věrná. Jednou jsem se ale vydala do Petrohradu já. V jeho bytě jsem ho přistihla s milenkou. A kosmetika a zubní kartáček v poličce v koupelně prozradily, že to není, jak tvrdil, jen úlet na jeden večer, ale vztah, který trval déle než rok.
Dnes spolu mluvíte?
Ale ano. O synovi. Tím, že Viktor žil v Petrohradě a já v Moskvě, nebylo vlastně moc co řešit. Lebeděv prostě občas přijel do Moskvy navštívit syna. Syn i moje máma se o našem rozchodu dozvěděli postupně, rozvedli jsme se až po letech. Dnes náš syn Alexandr, který už dostudoval a podniká, žije naopak u otce. Ale o tom se mi dál nechce moc mluvit.
Stejně jsem se už chtěl bavit o Vás. Prý jste byla původně krasobruslařka?!
Ve čtyřech letech jsem se s maminkou koukala na televizi. Dávali tam přenos z krasobruslařského mistrovství Evropy, a mě to úplně nadchlo. Největší dojem na mě udělala československá krasobruslařka Jindra Kramperová. Od té doby jsem každý den škemrala, aby mě máma vzala na stadion, kam chodily holky z okolí do kurzu krasobruslení. Jednou to už máma nevydržela – odvedla mě za trenérkou. Ta si mě prohlédla, pokrčila rameny a prohlásila: „Šikovná holčička, ale my takhle malé děti ještě nebereme.“ Já jsem se ale nedala: Stoupla jsem si doprostřed koberce a s výkřikem „Jsem šampionka Jindra Kramperová!“ jsem začala napodobovat Jindřiny piruety. Vyplatilo se to, trenérka obrátila: „No tak dobře, šampionko. Přijď na náš trénink!“
Vzali Vás ve čtyřech letech?
Ano. Jezdila jsem zprvu v obyčejných červených botičkách, ke kterým mi přišroubovali brusle – bruslařské boty se v tak malé velikosti nevyráběly. Ale asi mi to opravdu šlo, v deseti už jsem byla v přípravce sovětské reprezentace.
A proč jste u toho tedy nezůstala?
Protože jsem se v té době už zcela zamilovala do tance a usmyslela si, že se stanu baletkou. Do baletní školy moskevského Velkého divadla (tedy světoznámého Bolšovo těatra, pozn. red.) přijímali už ve třetí třídě. Byl tam konkurz, kterého se zúčastnily stovky dívek! Ale přijali mě, průprava z krasobruslení mi asi hodně pomohla. Když jsem byla přijata, musela jsem se bruslí vzdát – studentky baletu totiž měly tři aktivity naprosto zakázané, a to krasobruslení, jízdu na koni a jízdu na kole.
A v baletní škole si Vás našel režisér Alexandr Rou a obsadil do role Nastěnky?
Ne, to bylo jinak. Na škole jsem byla moc spokojená, jenže se mi samozřejmě trochu stýskalo po krasobruslení. Když jsem dostala nabídku, že bych si mohla zabruslit v exhibici, kterou měla vysílat televize, nechala jsem se zlákat. Byla jsem totiž přesvědčena, že pedagogové z baletní školy ani baletky z »Bolšovo« se na televizi určitě koukat nebudou. On je balet ve Velkém divadle takový zvláštní svět, zahleděný do sebe. Říkala jsem si, že když se od rána do noci zabýváte tancem, asi se večer na krasobruslaře koukat nebudete.
Jak to dopadlo?
Kupodivu jsem měla pravdu. I když v té době existoval v sovětské televizi jen jeden program, nikdo od baletu se na mé vystoupení, v němž jsem na ledě předváděla umírající labuť, nepodíval. Díval se ale režisér Mrazíka, a asi jsem se mu líbila, protože mi nabídl tu roli Nastěnky.
A to jste se ji nebála, vzhledem k přísné škole, přijmout?
Šla jsem do toho trochu po hlavě. A hlavně jsem nepředpokládala, že mě vezmou. Vždyť mně bylo jen patnáct, a na konkurz na tuhle roli bylo kromě mě pozváno několik opravdu předních hereček. Ale je fakt, že když mě nakonec vzali, byla ve mně malá dušička a honilo se mi hlavou - co když mi to ředitelka opravdu nedovolí?
Ale podle všeho dovolila.
Pomohla mi moje učitelka Sulamif Michajlovna Messererová, velká osobnost ruského i světového baletu a taky trochu rebelka. V jednom období své baletní kariéry měla problémy s váhou. Rozhodla se to shodit pravidelným plaváním v bazénu – a za rok se stala mistryní Sovětského svazu v plavání! Jen tak mimochodem! Takže tahle dáma měla plné pochopení pro to, že baletka nemusí jen tančit na špičkách, ale může zkusit i něco jiného. A že ji to pro balet nezkazí. Musela jsem jen slíbit, že se i přes natáčení budu učit na samé jedničky. Ostatním pedagogům se to moc nelíbilo, ale Sulamif to prosadila.
Vaším nápadníkem ve filmu byl Eduard Izotov, který hrál Ivánka. Jak se Vám líbil?
Byl to hezký muž s milým vystupováním. Líbil se mi, možná jsem do něj byla i trochu zamilovaná. Ostatně první pusu v životě jsem dostala od něj – před kamerou. Ale nic mezi námi nebylo a ani být nemohlo! Jemu bylo třicet, mně patnáct. Navíc na natáčení se mnou jezdila máma a hlídala, abych se »nezkazila«. Filmaři spolu po večerech sedávali na pokoji, když jsem šla po chodbě, slyšela jsem, jak se baví, zpívají, smějí. Mě ale mezi sebe nebrali, byla jsem pro ně ještě holčička.
Slyšel jsem ale, že Izotov měl v životě docela smůlu.
Bohužel ano. Zprvu byl docela úspěšný a populární. Oženil se, stavěli si se ženou velkolepou chatu. Ale došly mu peníze, a protože měl někde uloženo pár dolarů na horší časy, jak se říká, pokusil se je prodat. To ovšem bylo za socialismu považováno za zločin proti devizovému hospodářství, a tak byl odsouzen na tři roky nepodmíněně! A vězení jej zřejmě zlomilo. Rozvedla se s ním žena, nedostával žádné role, také měl vážnou bouračku. Po tom všem začal pít první ligu. Zemřel poměrně nedávno na mrtvici (před 16 lety, pozn. red.). Bylo mi ho líto, byl to hodný a talentovaný člověk.
Jak jste vycházela se svou zlou sestrou Marfušou?
I ta byla starší než já. Ale byla milá a dost jsme si spolu povídaly. Když jsme točili na severu, chodily jsme se hřát do »lichtwagenu« neboli maringotky s generátorem, který vyráběl elektřinu pro reflektory. Pily jsme tam spolu čaj, já vyprávěla o baletu a ona o divadle.
Vy už jste po Mrazíkovi moc filmů nenatočila…
Režisérovi Alexandrovi Rou jsem účinkovala v ještě jedné pohádce, ale zhruba ve dvaceti jsem si už musela vybrat - buď balet, nebo film. Vybrala jsem si tanec a nelituji. Nebyla jsem sice primabalerinou, ale i jako sólistka jsem si užila velkých rolí. S baletem Velkého divadla jsme mohly cestovat po světě, viděla jsem Paříž, New York, Tokio.
To jste měla i dost příležitostí si nakoupit, což bylo tehdy pro Rusy vzácné...
Už v Moskvě jsme si každá dělala seznam toho, co chceme koupit. Pro sebe, pro maminku, pro děti. A když jsme měly v cizině chvíli volna, nejraději jsme chodily po nákupech.
Hlídali Vás soudruzi v kapitalistické cizině hodně?
Zprvu ano. Třeba v prvních letech jsme mohly na vycházky jen po pěti najednou. Abychom se navzájem pohlídaly. Za Gorbačova se to uvolnilo, pak už jsme se toulaly, jak jsme chtěly. Ale toho volného času, když jsme někde s baletem hostovaly, bylo velmi málo, často to jen znamenalo ubytovat se, jít na zkoušku, odehrát představení a zase se přesunout jinam.
Nechtěla jste emigrovat?
Ne. Přiznávám, nabídek bylo hodně, a to hned od první cesty na Západ. O tanečníky z Bolšovo byl všude zájem. A samozřejmě, bylo to lákavé. Ale nezapomeňte, já tancovala v nejlepším baletním souboru na světě! A dělat dobrý balet bylo pro mě nejdůležitější. Jistě, chtěla jsem žít tak, jak žijí v Paříži – ale žít jako v Paříži tady v Moskvě.
Baletky obyčejně končí v docela mladém věku a řeší, co dál. Vy jste měla našlápnuto ve filmu, ale prý Vás brzdil hrozně slabý hlas…
Ano, když jsem krátce před čtyřicítkou skončila s baletem, řešila jsem, co budu dělat dál. Ale vyřešil to za mě režisér Mark Rozovskij – i s tím mým slabým »baletním« hlasem mně nabídl hostování na své scéně v představení o americkém jazzmanovi Cole Parkerovi. A protože se mu můj výkon líbil, na deset let jsem se stala v tomhle divadle činoherní herečkou. Takže jsem se s tím hlasem už asi zlepšila. (směje se)
Očima autora
Když jsme se u paní Sedychové bavili o její rodině, Natalja náhle strnula: „Sakra, dnes má náš Aljoša narozeniny!“ A prý že zavolá gratulaci synovi hned, jakmile doděláme tenhle rozhovor. Zajímalo mě, jak se Alexandrovi daří. Prý už má dva roky vážnou známost, a tak jsem se zeptal na miminko. „To je na nich,“ pokrčila rameny baletka. Ovšem na dotaz, zda se na roli babičky těší, se ušklíbla: „Já na to moc nejsem!“ a naznačila houpání miminka.
