7°C
„Říkají, že čas vyléčí bolest. Ale není to pravda. Jen si na ni časem zvyknete. Ztratila jsem toho, kdo mi v životě byl nejdražší. Nic horšího už se mi stát nemůže. Takže teď už vlastně bude jen lépe. Teď už zvládnu cokoliv,“ vysvětluje Paris svůj dnes už optimistický pohled na svět. Vždy tomu tak ale nebylo, zpěvákova jediná dcera se s jeho smrtí vyrovnávala velmi těžce...
V červnu 2013 obletěla svět hrozivá zpráva, že tehdy 15letá Paris spolykala 20 prášků proti bolesti a podřezala si žíly. Život jí v nemocnici naštěstí zachránili a poslali ji na léčení. Není divu – o sebevraždu se totiž pokusila celkem třikrát! První dva pokusy se na veřejnost nedostaly...
„Nenáviděla jsem se. Měla jsem nízké sebevědomí, ztratila jsem smysl života,“ vzpomíná na své těžké období Paris, která se v tu dobu uchýlila i k sebepoškozování a propadla drogám. Většinu jizev zakryla tetováním.
Nevyhnula se dokonce ani sexuálnímu obtěžování: „S vrstevníky jsem si nerozuměla, ve škole jsem se vždycky kamarádila se staršími studenty. Což mělo i své nevýhody – mám zkušenost i s jistým sexuálním útokem, ale nechci to rozebírat. Tehdy mi bylo 14, on byl mnohem starší než já. Vůbec to nebyl příjemný zážitek a bylo to pro mě velmi těžké, tenkrát jsem to ani nikomu neřekla,“ vzpomíná Paris.
„V léčebně jsem strávila rok a půl, jsem za to ráda, jsem teď úplně jiný člověk. Předtím jsem byla ztřeštěná. Trpěla jsem úzkostí a depresemi, předepsali mi stejné léky jako tátovi,“ raduje se Paris s tím, že už žádné léky nebere a jediným jejím zlozvykem je teď kouření.
Jako dcera jednoho z nejslavnějších zpěváků historie se Paris pochopitelně musí vyrovnat s pozorností médií. „Jestli mě chceš překonat, můžeš. Jestli nechceš, nemusíš. Jen chci, abys byla šťastná,“ řekl jí slavný táta s tím, že ji bude podporovat, ať se vydá jakoukoli cestou.
Zalézt do ulity a skrýt se před světem už ale neplánuje. „Měla jsem vždy problémy se sebevědomím, nejlepší léčbou je v tomhle ohledu modeling. Když mi fotograf říká, že jsem krásná, připadám si tak. A v tu chvíli je mi jedno, že na světě je jistě spousta lidí, kteří si myslí, že jsem ošklivá,“ popisuje Paris, jak si užívá světla reflektorů. Zkouší však i kariéru herečky, angažuje se i jako ekologická aktivistka: „Když už jsem slavná, můžu svoje jméno využít pro záchranu korálových útesů, ne?“
Neznalost
„Do nějakých sedmi let jsem vůbec netušila, že je táta slavný. Nevěděla jsem vlastně ani to, že se jmenuje Michael. Pro nás se prostě vždycky jmenoval »táta«. Pro nás byl vším. A my pro něj také,“ vzpomíná Paris na své dětství s tím, že je slavný otec nijak nerozmazloval. „Sice jsme měli vlastní zoo, spoustu hřišť, kino a hodně věcí, které jiné děti neměly, ale směli jsme je používat, jen když jsme byli hodní.“
„Je to můj táta. Vždycky byl a navždy bude,“ naráží Paris na spekulace, že by jejím biologickým otcem mohl být někdo jiný. „A i kdyby náhodou nebyl – změní to něco? Nezmění to nic na mém životě, a už vůbec ne na životech cizích lidí, které to zajímá,“ kritizuje Paris neutuchající spekulace.
„Považuji se za černošku. Táta se mi jednou podíval do očí, ukázal na mě prstem a řekl: »Jsi černoška, buď hrdá na své kořeny«. Je to můj táta, ten by mi nikdy nelhal. Nikdy totiž nelhal. Jen lidi, kteří mě neznají, mě označují za bělošku – zvlášť teď, když si barvím vlasy na blond. Uznávám, že možná vypadám, jako bych se narodila ve Finsku,“ analyzuje Paris svůj zevnějšek.
„V našem dětství máma prostě neexistovala. Žili jsme jen s tátou. Když mi bylo asi deset a pochopila jsem, že muž nemůže rodit děti, zeptala jsem se bráchy, jestli máme mámu. On řekl, že ano. Zeptala jsem se, jak se jmenuje, tak mi řekl, že Debbie,“ vzpomíná Paris, která svou matku Debbie Rowe poznala až po smrti Michaela Jacksona.
„Táta za mnou často chodil a plakal, jak ho svět nesnáší za něco, co neudělal. Začala jsem svět nenávidět – způsobil, že můj táta, takže moje všechno, pláče. Jak mohou být lidé tak zlí?!“ říká Paris s tím, že si je naprosto jistá, že veškerá obvinění ze zneužívání dětí byla falešná.
„Když se připravoval na koncertní šňůru, těšili jsme se. Nevadilo nám odjet na rok do Londýna, náš domov byl tam, kde byl táta – ať to bylo kdekoliv. Už jsme tam měli zařízený i dům,“ vzpomíná Paris s tím, že i ona tehdy poznala, že s tátou není něco v pořádku. „Vypadal hrozně unavený, říkala jsem mu, ať si odpočine – ať si dá šlofíka. Pořád jen nacvičoval kroky, shora z jeho studia jsme slyšeli dupání.“
Zabili ho manažeři
Přestože rodina Jacksonových prohrála soud se společností AEG Live, která plánovala Michaelovo comebackové turné, Paris je stále přesvědčena, že na jejího tátu vyvíjeli manažeři moc velký tlak:
„Nechovají se ke zpěvákům hezky. Vysají z nich všechnu šťávu a upracují je k smrti. Táta byl tak vyčerpaný, že nemohl spát!“ stěžuje si Jacksonova dcera na společnost AEG Live, která prý zaštiťovala i koncert Justina Biebera, na kterém byla. „I on působil strašně vyčerpaně. Měla jsem strach, že zkolabuje,“ komentuje vystoupení miláčka současných puberťaček.
„Občas utrousil poznámku ve smyslu, že se ho někdo snaží zabít. Což se povedlo. Určitě. Zní to jako nesmysl a konspirační teorie, ale všichni fanoušci i celá naše rodina to ví. Byla to vražda,“ tvrdí odvážně Paris.
Na otázku, kdo by ho mohl chtít zabít, má jasnou odpověď: „Spousta lidí. A já chci pomstu, spravedlnost. Beru to jako šachovou partii a nechci udělat špatný tah, takže teď víc neřeknu.“
Masku odložila na pohřbu
Nečekaná smrt Michaela Jacksona (†50) zaskočila snad každého. Amerického zpěváka zabila 25. června 2009 smrtelná dávka silného anestetika Propofol, kterou mu podal jeho osobní lékař Conrad Murray.
Jacksonův pohřeb byl paradoxně první událostí, kde jeho děti Prince Michael, Paris a Prince Michael II ukázaly své tváře – ty za jeho života na veřejnosti schovávaly před fotografy pod maskami...
„Byl to ten nejlepší táta, jakého si můžete vůbec představit. A chci jen říct, že jsem ho měla strašně moc ráda,“ plakala odvážně do mikrofonu na veřejném smutečním obřadu tehdy 11letá Paris.
Na pravém zápěstí nosí Paris nefritový náramek, který měl Jackson na ruce ve chvíli, kdy zemřel. „Schovala mi ho chůva, cítím z něj jeho vůni,“ komentuje melancholicky Paris.
