Paní Winehouse trpí roztroušenou sklerózou, a tak se dostavila do londýnského hotelu East End o holi a za podpory jejího druha Richarda.
Jak se cítíte?
Už jsem v pořádku, děkuji.
Ve středu 14. září by měla Amy své dvacáté osmé narozeniny. Jak jste trávila tento den?
Chtěli jsme ho strávit jako rodina, všichni společně, ale otec Amy musí být celý den v New Yorku. Byla jsem doma s Richardem a prožili jsme si klidný den, během kterého jsme vzpomínali na Amy.
Měli jste nějaké rituály v den Amyných narozenin?
Ne. Amy to bylo jedno, takže narozeniny ani neslavila. Nesnášela dort, svíčky. Nejraději byla, když se o nich nikdo ani nezmínil.
Co říkáte na světový ohlas, který její smrt způsobila?
Soucit je ohromující. Lidé se k ní dostanou blízko přes její písně. Můžu to potvrdit, jsem její matka.
Jaké je to slyšet teď její písně?
Nemohu si je poslechnout. Ode dne, co zemřela, jsem je neslyšela. Pro mě to nejsou pouze písničky, je to pro mě všechno. Zlomilo by mi to srdce.
Písně zůstanou...
Déle než my všichni.
Neříkáte si někdy, že byste vyměnila všechny její písně za její život?
Přátelé se mě ptali, zda mi nevadí, že mi ji vzala hudba, ale taková já nejsem. Myslím, že ona by bez muziky nebyla šťastná. I přesto, že se dožila nízkého věku, prožila si více, než většina z nás za celý život. Byla dítě rocku.
Mnoho nekrologů popisuje, že hudba jí změnila život, do té doby než se stala slavnou, byla naprosto jiná, je to tak?
Nikdo nemůže říct, že od chvíle, kdy se dostala na hudební scénu, to s ní šlo z kopce. Trpěla slabostmi, depresemi, dělala chyby, ale díky tomu všemu produkovala právě tuto hudbu. Tuto krásnou srdcervoucí hudbu. Ke konci života dokonce začala svůj talent ničit. Pálila skladby, ničila nahrávky, chovala se šíleně. To co měla Amy, byl dar, který sdílela se světem, pomocí jejích skladeb. Ona si zvolila tento život. Tak to mělo být.
Zemřít ve 27 letech?
Ano.
