Iveta napsala dva dopisy na rozloučenou, jeden pro vás a jeden pro Artura. Čím se lišily?

„Ona nepsala dva. Napsala jeden, kde jsem doplnil to nešťastné datum. Reagovala tím na článek v tisku. Byl pod polštářem, chtěla, abych ho zničil. Řekl jsem jí, že je hloupé na to takto reagovat a že ho schovám a jednou se tomu společně zasmějeme, proto jsem tam dopsal i to datum. Schoval jsem ho, že ve stáří se tomu zasmějeme.“

A to byl tedy jediný dopis?

„To byl ten dopis, který jsem dopsal, pak byl druhý, který jsem našel 29.4., který mě vyděsil, proto jsem volal policii. Našel jsem ho na schodech v patře, moc si z něho nepamatuji, nyní ho má v rukou policie, vím ale, že tam bylo: Odpusťte mi prosím vás, budu na vás koukat shora.“ (pláč)

Dopis vám policie vrátí?

„Až skončí vyšetřování, slíbili mi, že ano.“

Je něco, co jste Ivetě nestihl říct?

„Myslím si, že za svýho života s Ivetkou… myslím, že jsem jí řekl vše, co jsem jí chtěl vyslovit. Asi možná, co bych jí řekl, kdybych věděl, co chce udělat, tak tam bych jí řekl, ať to nedělá.“ (pláč)

Při jaké příležitosti si na ni nejčastěji vzpomínáte?

„Na Ivetku já si vzpomenu každou chvilku a to z jednoho prostého důvodu. Miloval jsem ji jako člověka, taková jaká byla ve své osobnosti, jak se chovala ke mně, jak se o mě starala, jak o mě pečovala, jak o mě měla strach, když jsem se vracel v noci v souvislosti s mým podnikáním. Dále bych doplnil, že tím, že jsem v tomto domě, kde stále setrvávám z důvodu jeho údržby, pečuji o něj. Každou svou věc, která se tu nachází nebo kterou jsme společně udělali – například jsme vymalovali, tak to všechno tady vidím a ta Ivetka, i když tu fyzicky není, tak neodešla.“

Podělil byste se o nějakou konkrétní vzpomínku?

„Těch radostí byla celá řada, ale především mi nikdy nevymizí ten obraz…živý obraz Ivety, kdy se na mě podívala, kdy měla prostě úžasný pohled, i když na mě byla zlá... Ona to se mnou uměla, uměla mi říct i nepříjemné věci a já jsem je prostě přijal. Pro mě je nejdůležitější ten obraz, kdy se na mě dívala, když mě vítala, když jsem se vrátil z nákupů nebo vůbec domů, když jsem musel odjet z pracovních důvodů a ona mě vítala a říkala: Miláčku, konečně jsi doma.“ (pláč)

Proč jste se rozhodl pro hrobku v Říčanech?

„Ze dvou velmi vážných důvodů. Protože se tam budu vracet a chci mít svou nejmilovanější ženu co nejblíže u sebe. Druhý důvod je, že Říčany jsou dostupné pro fanoušky, kteří by třeba chtěli položit Ivetce květinu na hrob a hlavně tam také žije paní Burešová s panem Burešem, taková nevlastní maminka nebo babička Ivety, která Ivetku milovala a starala se o ni a pomáhala jí, když odešla od Štaidla. Arťa dodnes paní Burešovou velmi rád navštěvuje a myslím, že pro tyto lidi je toto místo také dostupné, aby mohli dojít uctít její památku.“

Vymýšlel jste náhrobek sám?

„Náhrobek jsem řešil s majitelem kamenictví ve Svojeticích panem Jordánem. Chtěl jsem, aby byl trošku zvláštní, aby ztvárnil člověka, který tady zanechal obrovský kus práce, který oslovil veřejnost bez rozdílu. Ona byla velmi srdečná a já jsem chtěl, aby ji výstižně vykreslil. Měli jsme určité představy a kameník se nad mé očekávání skvěle zhostil úkolu. Měl jsem fotografii pořízenou fotografem, který mi dal svolení ji použít. Rytec odvedl skvělou práci. Na fotce měla Ivetka oči trošku přivřené, on je naopak rozzářil, říkal, že to bude lepší, že se bude z náhrobku smát. Kámen je velmi důstojný, ztvárňuje osobnost mé ženy. Je tam i určitá hudební osnova, která nesouvisí s žádnou písní, jen aby ztvárnila to, že je zpěvačka. Dále tam děkuje andělům. Iveta je milovala. Věřila, že nad námi jsou a ochraňují nás. Vždy, když jí někdo dal anděla, byl to projev jisté úcty. Fanoušci věděli, že je miluje, proto jsem tam dál nápis Děkuji vám Andělé.“

Kámen jste nechal dělat v Čechách, proč dřevěný kříž na Slovensku?

„Ten kříž, který se mi doposud nepodařilo umístit na místo tragédie, jsem nechal dělat na Slovensku, protože jsme to tam měli rádi a jezdili jsme tam. Měla tam vystoupení na silvestra v lázních a majitel byl naším přítelem. Nabídl mi, že mi s křížem pomůže. Ivetka měla se slovenským publikem nádherný vztah. Publikum tam bylo jiné. Lidé byli srdečnější, pohostinní, milí. Když jsem to viděl, tak jsem se kolikrát za Čechy styděl.“

Na kolik vás vyšel kříž i náhrobek?

„To není důležité, důležité je, že to vyjadřuje to, co má.“

3. díl rozhovoru s Josefem Rychtářem o závěti, dědictví a Arturovi přineseme v 16 hodin.