Ladislava Faktora s Petrem Mukem pojilo pětadvacetileté přátelství. „Petr za mnou občas zašel. Měl jsem psa Alíka, který si chtěl hrát. Nebyl to ale žádný drobek. Petr se před ním dal na ulici na útěk a Alík mu roztrhal tričko,“ popsal jednu z prvních vzpomínek na Muka Faktor.

Oba Jihočechy dala dohromady elektronická muzika. Spolu natáčeli první desku Oceánu s jejich nejslavnějšími hity. „Natáčeli jsme doma u mé babičky ve sklepě mezi kompoty. Trvalo to týdny a byla to příjemná doba. I pak, když byl Oceán na vrcholu, nikoho nenapadlo, že je Petr nemocný. Ani on sám to tenkrát nevěděl,“ zavzpomínal hudebník.

Podle jeho slov býval chvíli smutný a chvíli veselý, což jsou právě znaky maniodeprese. „U muzikantů a umělců jsou střídavé nálady běžné. Nikdo to nepokládal za nemoc. Navíc já jsem ho znal především jako veselého, otevřeného člověka. Celý život jsem měl rád jeho úsměv a oči. Měl v nich jiskru,“ dodal Faktor.

U holek se Muk prý vůbec nemusel snažit, všechny ho chtěly. Drogy ho za totáče nezajímaly, s kamarády občas zašel na pivo do vyhlášených Masných krámů. „Situace se změnila až po revoluci, to už si Petr občas dal trávu a později… to už víte,“ konstatoval Faktor.

Muk chtěl odjet do Kibucu

Často spolu debatovali o náboženství, zejména o rozdílech v křesťanství a židovství. Právě hudba pak dovedla Muka k judaismu. Shalom pak byl výsledkem jeho vnímání světa. Oslovilo ho to natolik, že tomu podřídil i životní styl.

„Já byl křesťan, co hrál v kostele, on tíhnul k židovské filosofii. Hodně o tom přemýšlel, neslavil ani Vánoce. Dokonce měl jednu dobu sbaleno, že odjede do Izraele, do kibucu,“ poznamenal Faktor. (Kibuc – zemědělské nebo průmyslové osady, které kdysi hospodařily kolektivním způsobem.)