Princip grotesky
Češi nejsou žádní elitáři. Dobrá, oceníme, když se někdo nese ve fraku jako diplomat, ale radujeme se, když mu to natře někdo, kdo vypadá (a tancuje) jako Franta odvedle (a jako my sami). Tak nějak se nepovyšuje, a my tušíme, že takhle šlapat zelí bychom dokázali taky (a bez námahy). A navíc se za to nestydí. Ani za křivý nos, ani za pupek, ani za pleť odstínu sýra, při pohledu na něj se ženám nezrychluje tep, ale možná vyvolá spíš ochranitelské city, a mužům se neotvírá kudla v kapse žárlivostí. 

To není namistrovaný hezoun, co se fotí s modelkami, to je prostě našinec, kterému klidně tu esemesku pošleme, protože mu není co závidět, a i kdyby bylo, pořád se s tím člověk smíří líp a podprahově fandí, stejně jako fandil Laurelovi, Frigovi na mašině nebo Švejkovi. Ostatně, ke Švejkovi má Pavlásek blízko.

Tradice Hloupého Honzy
Fešák s ostře řezanými rysy? To pro Čechy není žádný hrdina. Uznale pokýváme hlavou, ale k hrudi přivineme tu Hloupého Honzu, tu Fandu Kocourka, tu klauna s červeným nosem, no a tentokrát los padl na nešikovného barda reklam.

Česká duše inklinuje k outsiderům, nebo aspoň k těm, kteří se jim podobají. Lukáš Pavlásek ve skutečnosti samozřejmě není neúspěšný a s tím, co má, dělá maximum. Není však arogantně dokonalý, a když už máme úspěch někomu přát, volba zřejmě padá na ty skromnější. Bez ohledu na to, že tančí jako nudle v bandě. Možná doufáme, že když budeme přát štěstí nešikům, usměje se jednou i na nás, možná je tohle náš český sen.

Ne neohrožený rytíř, který vyhrává díky svým schopnostem, ale Hloupý Honza, který všechny, bez ohledu na schopnosti a průbojnost, utěšuje nadějí, že štěstí někdy sedne i na nešiku. A taky se do něj zamiluje princezna a dostane půl království a kontrakt na vlastní show.

Vypadá to, že ta Pavláskova by v našich podmínkách mohla být hodně úspěšná.