Češi jsou svým ležérním vztahem k diktátu módy známí, zvláště pak muži. Ponožky do sandálů? Proč ne? Košili bez nátělníku? Jasně. Bez deodorantu? Davaj.

Problém je, že živočišná přirozenost někdy může narazit na přísná firemní pravidla.
Dokud narážely jen dámy bez punčoch, případně s porostem na lýtkách, ještě to šlo, koneckonců, depilace u žen už v českých luzích a hájích pevně zakotvila. Ale že se na tapetě objeví i mužná ozdoba pánských hrudníků, to Čechy trochu zaskočilo.
Je požadavek zaměstnavatele na to, aby se mužům z košile nekadeřilo osrstění, už šikana?

A co bílá trička pod košilí? Jinde standard, tady zbytečný kus oděvu, co v létě překáží.  Je to otázka zvyku? Nejspíš.

Copak jsem ženská?
U žen nutnou úpravu exteriéru všichni přijímají jako samozřejmost a ty, kdo nejsou dost štíhlé, dost hladké, dost mladé, zkrátka vybočují z estetického ideálu, okolí zrovna neadoruje. U muže je to ovšem něco jiného a požadavky na jistou úpravnost vnímá někdy veřejnost bezmála jako útok homosexuální lobby a nelibě to nesou nejen dotyční pánové, ale dokonce i jejich partnerky.

Je pravda, že Bohumil Hrabal tvrdil, že „Pravej mužskej je vždycky drobet přivožralej, trošku je nastydlej a kapánek smrdí močůvkou,“ ale nemyslím si, že by Češi Hrabala uctívali natolik fanaticky. Jen se prostě rádi vymezíme proti „cizáckým novotám“, zvlášť když nám za to nehrozí žádný postih. Je pěkné se vzbouřit, jenže o práci kvůli tomu chce přijít málokdo.

Je to šikana?
Montérky, ochranné čepice, bílé pláště v laboratořích, to respektujeme. Možná je to i otázka zvyku, protože za socialismu byly podobné pracovní oděvy široce propagovány ve filmu, televizi, ba i výtvarném umění, zatímco „šamponi a bílé límečky“ byli prezentováni jako padouši, změkčilci, podrazáci, zkrátka ta podvratná pracující inteligence, na kterou není spolehnutí, a podprahově se k nám dostalo sdělení, že ti správní opravdu vždycky trochu smrdí hnojem a potem. V kanceláři to ovšem mají zemití chlapi poněkud složitější než v seriálu Dobrá voda a zvlášť ve finančním sektoru se zahraničnímu managementu těžko vysvětluje, že v Inženýrské odysee chlupy v uších mít mohli.

Vzhledem k tomu, že ČR světový úzus asi nepřeváží, budou ti, kterých se to týká, prostě muset brát dress code stejně jako stavebníci helmy. Jako nutný předpoklad své práce… anebo si hledat zaměstnání v méně formálním prostředí.

Kdo chce s vlky býti...
Dress codu stejně neutečeme, jen se liší podle prostředí. V hipsterské kavárničce neuspějete v bomberu, ve venkovské hospodě nebude mít autoritu metrosexuál a v huti budou většině lidí ukradená chlupatá záda.

Pokud vás tedy dress code vašeho zaměstnání tíží, možná jde prostě o nesoulad „obsahu a formy“ a možná že vaše cesta by měla zamířit jinam. Ne z kanceláře do dolů, jen z jedné do druhé. Není ovšem dobré zapomínat, že v životě je většinou něco za něco, že svoboda může něco stát. A je na nás, kolik jsme ochotni své touze po svobodě obětovat.