Šátky a posttraumatický stresový syndrom
Objevily se první fotografie a s nimi první spekulace. Proč je tahle hubená a tahle má kulaté tváře? A proč mají (na půdě konzervativní islámské organizace) na hlavě šátky?  A hlavně, dostaly za vyučenou ty hloupé puberťačky?

Každá z těch otázek vzbuzuje údiv. Jak by vlastně měly vypadat oběti dvouletého únosu těsně po propuštění, aby to uspokojilo dav? Hubenější, víc zbité, nebo naopak s vlasy vlajícími ve větru, aby daly najevo, že je zajetí nezlomilo? A proč jsou pro všechny dvě sedmadvacetileté ženy „děvčata, puberťačky“, proč vůbec někoho napadne obviňovat rodiče, že jim „nesebrali pasy“?

Nikterak pozitivní, ale dost pravděpodobné je, že se u obou unesených rozvine posttraumatický stresový syndrom, který potká 90 % obětí únosů a sám o sobě může být trvalým postižením, je dost pravděpodobné, že stres, špatné životní podmínky a strava si vybraly daň na zdraví obou žen. I v nejlepším případě bude rekonvalescence dlouhá a představa, že se vrátily dvě provinilé holčičky, kterým je třeba dát pár pohlavků a důkladně jim vyčinit, aby už to nikdy neudělaly, svědčí spíš o nedostatku odhadu a empatie než o bodré srdečnosti.

V tomhle případě je jasné, kdo je oběť a kdo pachatel, přenášet vinu za únos na kohokoli jiného než na únosce znamená legitimizovat agresi.

Únos ze serailu
Není to nic nového, Orient tyhle představy budí v Evropanech odedávna a nepřiznané sexuální fantazie teď bují v diskusích na všech serverech. Pokrytecky soucitné vzdychání nebo vulgární narážky sice nejspíš nedolehnou k obětem únosu, zato jsou nelichotivým svědectvím o těch, kdo je šíří. (Na jedné diskusi jsem našla bizarní údaj, že unesené porodily sedm dětí, a diskutéři tento fakt řešili zcela vážně.)

Svět se změnil…
Situace se za dva roky, které Antonie a Hana strávily v zajetí, opravdu změnila, strach vzrostl a šátek na hlavě je, minimálně na diskusích, důvod k zuřivým hádkám. Ani to nakonec není nic nového a výkřiky některých diskutérů přivolávají vzpomínku na prvotní kmeny. Jen je dost zvláštní, že islám zuřivě odmítají hlavně ti, kteří by se s ním v myšlenkovém schématu shodli a ženy, u kterých je byť jen teoretická možnost, že by mohly mít sex s nepřítelem, by „vrátili tam, kam patří“, „jejich manželům“ a podobně. Je to smutné a je to trochu strašidelné, protože civilizace u některých jedinců tvoří jen slabý nátěr, který by se v jiných podmínkách rychle oloupal.

Velký příběh
Anabáze obou unesených žen velkým příběhem beze sporu je, budí soucit, zvědavost, touhu po senzaci. Jenže ani příběh nemá větší cenu než lidský život, na druhé straně, svědectví někdy může dát smysl bolesti a dodat naději těm, kteří už v dobré konce programově nevěří.