Přiznám se, že sama „-ová“ taky příliš nemiluju, protože u dlouhého německého jména jen překáží, nicméně hlásit se k německé národnosti kvůli tomu, aby mi „-ová“ úředně amputovali, se mi nechce. Mám tedy pochopení pro ty, kdo se přípony snaží zbavit, na druhé straně čeština prostě skloňuje a nesklonný tvar leží ve větě jako šutr. Co s tím?

Koutek češtinářů
Ne každá má štěstí, aby se jmenovala Krejčí, Janů a podobně a koncovce se vyhnula.
Platí (i když ne absolutně), že jména zakončená samohláskou příponu nefasují, takže dámy s příjmením Monroe, Wu nebo třeba Hatle by měly mít po starostech, jenže ne vždycky to tak je.
Se jmény končícími na -a by se samozřejmě dalo pracovat a skloňovat je podle vzoru „žena“, avšak ženskou příponu dostávají také.

V dřevních dobách se příjmení vytvářela i jinými příponami, například  -ka, -ce, tedy Kovářka, Křivice, a jakkoli dnes češtináři odmítají argumenty feministek, že „-ová“ není koncovka přivlastňovací, ale jen koncovka vyjadřující, že jde o ženu, samozřejmě tak vznikla, ostatně ve starých matrikách bývají ještě jména s krátkým tvarem – Ševcova (dcera, žena).

Emmons ne, Obama ano
Přístup k přechylování bývá někdy trochu schizofrenní. Zatímco Češky, které si nepřechýlený tvar vybojovaly, přechylovány nejsou, tak jména cizinek se často přechylují hlava nehlava, Obama neobama.

Feministické nány?
Většina Čechů má jasný názor. Ty, které své jméno nechtějí přechylovat, se předvádějí asi stejně jako rodiče, kteří svým dětem dávají exotická jména a jsou za to po zásluze potrestáni posměchem. Což o to, u televizních moderátorek, modelek a jiných „veřejně činných“ osob je dost pravděpodobné, že se předvádět chtějí, ale je také spousta ženských, pro které je varianta bez přípony z nějakých důvodů pohodlnější nebo se jim prostě víc líbí.
Nebo jsou opravdu feministky, nebo žijí v zahraničí a -ová jim působí problémy... A odpojení přípony nikomu neškodí, jen v očích mnoha „převrací přirozený řád věcí“.

A co vy, vadí vám spíš Marylin Monroeová, nebo Emma Smetana?