Píšu a čaruju a v obou svých profesích nahlížím lidem do života. Ze začátku mě trochu udivovalo, že se paní přece jen v babičkovském věku ptají na to, jestli ještě potkají lásku, že láskyplně ukážou dvě fotografie pánů odpovídajícího věku a „váhají mezi dvěma muži“. Pak jsem to pochopila. Ženské se prostě nikdy nevzdávají.

S druhými a za druhé…
Děti, manžel, práce… i spokojený život je tak trochu past a času, který by člověk věnoval jen sobě, nezbývá. Navíc si dnešní babičky většinou pořídily děti poměrně brzo, takže se žádné velké „poznávání a užívání“ nekonalo. Léta utíkají v povinnostech, a když děti odrostou, přijdou vnoučata, často péče o staré rodiče, vlastní nemoci a pak už stáří, které mnoho radostí neslibuje. Nebo je to jinak?
Z dálky to možná není vidět, ale příběhy vyprávějí něco jiného. O setkáních se starými láskami, o vztazích z lázní a ze zahrádkářských kolonií, o romantice skoro teenagerské, o společných procházkách a návštěvách kina… a nejen to.

Tahle země není pro starý?
Občas to tak může vypadat. V reklamách, inzerátech, médiích, všude jsou jen mladí lidé, a když je reklama zaměřená na seniory, účinkují v ní aktéři, kteří sotva minuli čtyřicítku, nebo na to minimálně vypadají. Běžná sedmdesátiletá žena však není perfektně vystajlovaná bývalá modelka… a i přesto si připadá hodná lásky. Dokonce ani sex pro ni není dávno zapomenutou věcí, tak to jen vypadá nahlíženo optikou dvacátníků.
Hledání a nacházení, touha, očekávání… to všechno není jen pro mladé a tím, že se tváříme, že ti, kdo už nejsou mladí, výkonní a hebcí, jsou už vyloučeni z her lásky, jen nutíme dříve narozené, aby své city skrývali jako něco nepatřičného. Není to tak, naopak, nám mladším to dává naději, že něco pěkného můžeme potkat v každém věku.

Takže… fanděte babičkovským rande, snad nám je osud taky dopřeje!