Lákat, nebo děsit?
Touha připoutat pozornost opačného pohlaví, případně vylepšit svůj vzhled je stará jako život v lidském společenství.  Mít druha či družku, vyniknout…  to jsou přání vlastní stejně nám jako neandrtálcům a nějaká ta čára, namalovaná blátem, k tomu posloužila stejně dobře jako nový přeliv, jen neměla jeho trvanlivost, a tak bylo  nutné experimentovat dál. V té době ještě „líčení“ patřilo stejně ženám jako mužům, lovci se potírali krví zvířat nebo nepřátel,  obrazce (tribaly, jejichž moderní verze dnes nacházíme zejména v albech tetovacích salonů) však neměly jen funkci ozdobnou. Mohly svědčit o příslušnosti ke kmeni, povolání, kastě či rodině. Pokud dávné parádníky znechutila malá výdrž jejich ozdob, často je vyřezávali přímo do kůže, zjizvování patří k nejstarším „zdobným“ praktikám. K potírání a barvení těla sloužila také šťáva různých plodů a uhlíky…  no a tím jsme rázem přeskočili tisíce let, protože tyhle primitivní zkrášlovací prostředky byly populární na vesnicích ještě počátkem minulého století a děti jimi nepohrdnou dodnes. Historie je nám však schopna nabídnout i líčidla mnohem sofistikovanější.

Kleopatřina toaletka
Zatímco Havranpírkova milá se musela spokojit s rozmáčknutou malinou, v Egyptě byl standard v líčení úplně někde jinde. Ženy si černily obočí, zeleně podmalovávaly oči sirníkem antimonitým a olovnatým a nehty si barvily hennou a jejich masáží vonnými oleji bychom nejspíš nepohrdly ani dnes. Lid si nepochybně nemohl dovolit výstřelky, na dvorech faraonů se to však „opatrovníky nádob s mastí“ a podobně jen hemžilo. Jediné, co je zvláštní a pro nás, ženy moderní, trochu nepochopitelné, je fakt, že za tři tisíce let se trendy v líčení ve starověkém Egyptě skoro vůbec nezměnily, ba co víc, nezměnily se ani technologie.

Líčily se i starověké Židovky, dokonce tak nápadně, že se k tomu vyjadřovala i Kniha proroků. (Proroci byli proti.)

Řecký strom na pět?
Ano, oliva. Oliva byla základem kosmetických přípravků starověkých Řeků. Olejem se potíralo tělo, popelem z olivových pecek se zesvětlovaly vlasy, oblíbená byla také lotosová a růžová voda, kterou užívali Řekové i Řekyně. Vůbec, Řecko emancipaci zrovna nepřálo, ale v péči o tělo nebylo mezi muži a ženami rozdílů, řečtí šviháci si napouštěli vlasy parfémy stejně jako jejich partnerky a poctivě se depilovali.  K líčení se používala červeň z volského jazyka, olovnatá běloba pro světlou pleť a korunou celého vzhledu byl účes, bohužel, jak už se to tak občas stane, nešetrným barvením vlasy často vypadaly a ke slovu přišly příčesky a paruky. No jako dneska, jako dneska.

Problémy s barvením vlasů měly i Římanky. Není divu, většinou tmavovlasé ženy se  snažily obarvit tu na zrzavo (zrzky byly v Římě hodně populární), pak zas na blond (to aby konkurovaly germánským otrokyním). K dosažení plavého a načervenalého odstínu se užívalo zvláštní mýdlo z kozího loje a bukového popela, a když i to selhalo, nezbylo než ostříhat dohola nějakou otrokyni a vlasy si prostě vypůjčit. Čím víc se Řím blížil k úpadku, tím náročnější byly římské matrony. Užíval se pudr, několik druhů červeně na rty, běloba na pleť a zvláštní bílé líčidlo na zdůraznění žilek (každá doba má své libůstky) a podmalovávání očí.

O kosmetice tehdejších barbarských kmenů, tedy i Slovanů, se žádné zprávy nedochovaly, takže asi zůstalo pořád u malin a borůvek. Piktové se sice pomalovávali hlinkou, ale nevím, jestli proto, aby obstáli v módním souboji s mondénním Římem. Pak přišel krach veselého impéria a lázně na pár století osiřely. Raný středověk, dámy, se totiž s nikým nepáral.

Nahé líčení pro trubadúra
No, nahé, spíš žádné. Odpovědí na požitkářství konce starověku byl totiž diametrální odklon od tělesných záležitostí. Chudé ženy měly jiné starosti než kosmetiku, a dokonce i bohaté dámy trávily dny tkaním a šitím. Koupání nebylo v té době zrovna populární kratochvílí, vdané ženy nosily zakryté vlasy, zpravidla utažené do copů, a pokud člověk nevypadal k světu sám od sebe, kosmetikou neměl mnoho šancí hendikep dohnat.

Teprve dvanácté století přineslo mírný obrat k lepšímu, ideálem krásy se stal jemný mladík a dívka, nosily se dlouhé vlasy, na které byl kladen velký důraz, složité účesy si totiž mohly dovolit i chudé. Lázně však byly pořád jen jiným jménem pro nevěstinec a jediné, co výrazně expandovalo, byla, z důvodů, o kterých je lépe se nešířit, výroba parfémů.

Obchodní vazby a šikovnost arabských chemiků totiž umožnily výrobu éterických olejů, a svět voňavek tak získal nový impulz. Vrcholu dosáhlo voňavkářství na konci 16. stol. Od konce 17. stol. se začaly vyrábět parfémy, kterým dnes říkáme značkové. Mezi ty nejznámější patří Eau de Cologne – kolínská voda (1710), která vznikla v Německém Kolíně a do Francie se dostala s vracející se armádou.

Rokokový punk
Pokud budeme hledat nejdivočejší styl evropské historie, rokoko má našlápnuto na vítězství. V ostrém protikladu se zoufalou hygienou (voda byla považována za vysloveně škodlivou pro tělo, stačilo obezřetně omočit jen špičky prstů, a to ještě ne příliš často, doporučovalo se před spaním si otřít obličej kapesníčkem a ráno umýt dlaně pálenkou) bylo náročné, takřka divadelní líčení.

Vzhledem k tomu, že muži i ženy nosili bílé paruky, mělo výrazné líčení svou logiku. Jeho základem byl pudr. Používal se jednak na obličej, dekolt, paže, ruce, a dokonce i paruku, nejen ženy, ale i muži a děti. Měl maskovat vrásky, kožní defekty a zřejmě i špínu. V určitých vrstvách byli napudrovaní všichni, a to tak silně, že bylo těžké poznat věk. Pudry se užívaly velmi světlé, kontrast k nim tvořila tuž, používaná na zdůraznění řas, tužka na obočí, růž na rty a tvářenka, použitá přes závěj pudru. Tvář, pod vrstvou líčidel takřka nerozeznatelná, připomínala ze všeho nejvíc masku.

Pudr, vyrábění z rýžové či obilné mouky, býval silně výrazně parfémovaný. Také se užíval bílý olovnatý pudr (a žádné odličování přes spaním). Je jasné, že podobná praxe vedla k různým kožním problémům, objevovaly se puchýře, vředy, pleť povolovala, získávala žlutý nádech a ve třiceti dámy zpravidla po oklepání pudru vypadaly jako stařeny. Přemíra používání pudru způsobovala panstvu puchýřky a vřídky, pleť povadla a získala žlutý nádech.
Drobné i větší jizvičky a podobná nežádoucí znamínka si dámy z vyšší společnosti zakrývaly koketními muškami. Srdíčka, květinky, hvězdičky, karetní symboly, měsíčky, ale i zajíčci, prasátka a broučci byli ústřižky hedvábí, taftu nebo kůže. Nejvíce oblíbenými barvami mušek byly černá a šarlatově červená, užívaly se ale i pastelové odstíny, aby se hodily k barvě šatů. Rokokový karneval však skončil a začaly padat hlavy.

Je tu doba moderní
V dobách francouzské revoluce dámy horovaly zejména pro antiku, a podle toho také volily „styling“. Voda už nebyla sprosté slovo jako v rokoku, ale dále se s ní neplýtvalo a pudr se používal v dávkách ne zcela smrtících. Byla to také Francie, kde se v osmnáctém století začaly užívat vědecké postupy při výrobě kosmetických prostředků, zkrášlovadla se postupně zbavovala nebezpečných ingrediencí, jakými bylo například olovo a měď. Kosmetika tak byla sice méně zdraví škodlivá, ale jistého démonického nádechu ji to nezbavilo.

Naprosto nepřípustné bylo například používání líčidel (a zvláště přes den) ve viktoriánské Anglii. Tam patřil make-up jen hercům a prostitutkám, kterých ovšem bylo, vzhledem k dosti pokřiveným rodinným vztahům u Viktorínů, nebývale mnoho. Líčení bylo považováno za vulgární a dáma, která ho použila ke zdůraznění svých půvabů, riskovala společenskou klatbu. To Francouzi projevili větší pochopení, a koncem devatenáctého století ve Francii dokonce vznikl první kosmetický salon.

Boom kosmetického průmyslu se však teprve blížil a neodstartoval ho nikdo jiný než hollywoodské hvězdy.  Populární star jako Mary Pickford a Jean Harlow se objevily na plátnech kin a staly se módními ikonami. Jejich opálený, nenucený vzhled toužily okopírovat miliony žen, maskérka Max Factor vytáhla svou paletu s líčidly a kola obchodu s krásou se roztočila naplno.

Další skok přinesl konec druhé světové války, nové technologie přinesly rychlejší komunikaci, všudypřítomná televize šířila modní trendy nekompromisně a zavalila trh reklamami na řasenky a rtěnky.

Zatímco západní svět si užíval módních orgií, RVHP utěšovala své ženy, že jsou pěkné i bez líčení, ale nakonec musela i socialistická ideologie kapitulovat a jakási líčidla svému lidu poskytnout. Pokud se do historie toužíte ponořit opravdu důkladně, vyzpovídejte svou maminku či babičku a přinuťte je nostalgicky vzpomínat na Brilcil, nesmývatelnou barvu na řasy, která kam vytekla, tam je dodnes, drolivé dermacolské řasenky či modré stíny v kulaté krabičce za pětikorunu. A tak, zatímco české ženy rozsypávaly modré stíny, se u sousedů rozvíjel krášlicí průmysl do nebývalé šíře, v sedmdesátých letech přišla do módy přírodní kosmetika a o něco později minerální makeupy, které jakoby nám chtěly připomenout moudrost dávného Egypta. Móda se pořád vrací, to je známá věc, dokonce i po pěti tisíciletích.