Zaříkávání války
Někteří z nás to zažili – televizní zprávy v sedmdesátých letech byly v tomhle mistrovským dílem, každý večer to vypadalo, že válka vypukne už zítra a já jako dítě zoufale uvažovala, jak to navléct, abych v té válce umřela dřív, než maminka.  Včera se mě dcera zeptala, jestli si myslím, že bude válka. No, vlastně nemyslím, ale ta studená už pomalu začíná. V náznacích, ve hře se strachem, v našich hlavách. Nezačala v sedmdesátkách a pevně doufám, že nezačne teď, ale strašidlo se pomalu vrací a zastánci konspiračních teorií jásají.  Je to důsledek hesla „čím hůř, tím líp“, nebo prostě touha po senzaci? Možná od každého kus, jenže tenhle démon nepotřebuje moc zaříkávání, aby ožil a zabydlel se.

Favoritům nikdo nefandí
… a zvlášť ne Češi. Mnozí mají škodolibou radost, že má „mocná“ EU problémy, případně, že USA nejsou tak mocné, jak se zdají být, někomu možná imponuje chladný rozvědčík z Kremlu a je dost možná, že „nová válka“ se povede informačních médií, nálad lidu, konspirací a kampaní. Přesto válka nikdy nebude společenskou hrou, rébusem, tipovačkou. Od chvíle, kdy padnou první mrtví, jsou salonní spekulace draze zaplacenou zábavou.

Světová vesnice
Svět se globalizuje, díky sociálním sítím řešíme uhynulé psy na Bali, a popálené děcko v Atlantě, na druhé straně jako bychom ztratili schopnost vnímat rozdíl mezi virtuální realitou a opravdovým ohrožením.  Pořád se někde válčí a nás to nebolí. Znásilnění v Indii, dětští vojáci v Ugandě, spousta strachu a katastrof se denně valí ze sítě a člověk přivykne.
Že je Ukrajina blízko? Virtuálně je blízko všechno, dost, abychom chtěli vědět víc, málo, aby nás to bolelo.  Bezpečný adrenalin zatím poskytují i spekulace o válce. Jenže tohle není počítačová hra, bohužel a žonglování se s válkou je nebezpečné. Pro ně, pro nás, pro každého.