Staré zlaté časy rákosek?
Patří k dobrému tónu nadávat na internetu na zkaženost současných „volně“ vychovaných dětí, ale běda, pokud někdo vycení zuby na naše vlastní potomstvo. Pak se totiž děti změní z obecného desperátního davu na smutného jednotlivce, kterého navíc nadevše milujeme, a kterému někdo „zlý a mocný“ ublížil. Jasně, většina z nás to rozumem zkoriguje, ale na emocionální úrovni stejně jistou negativní rozladu cítíme. „Čůza, na menšího si dovoluje,“ rezonuje někde v podvědomí a instinkt velí vytáhnout do boje… ale jsou tu prázdniny a za dva měsíce už se všechno jeví jinak. Všechno je zapomenuto a další rok začíná znova čistým stolem. Naštěstí.

Stres jen pro děti?
Nikdo z nás nemá rád neúspěch, nemají ho rády ani děti. Zatímco moderní pohled rodičům velí dítě utěšit, případně didakticky s ním pohovořit, ten tradiční, na který se občas se slzou v oku vzpomíná, spočívá v sankcích. Za co ty sankce vlastně mají být, je otázkou. Nejpravděpodobnější je, že prostě odreagují frustraci rodičů, protože sprdnout vlastní dítě je přece jen snazší, než se s ním učit, nebo rozvíjet své diplomatické umění ve škole. Nebo si prostě přiznat, že někdy věci nevyjdou tak, jak jsme doufali, nám, jim, nikomu.
Potrestat dítě za vysvědčení je trochu jako vyhodit fotbalového fotbalistu po konci ligy. Leccos bylo špatně, věděli jsme o tom dlouho, ale někdo to odnést musí a tohle vypadá jako rázný krok.  Jestli něco řeší?  Do dalšího kola je přece ještě daleko.

Jen pro starší a pokročilé
Jakkoli samostatného školáka (týká se zejména prvního stupně) máte, některá řešení potřebují dospělého moderátora. Rodič zná své dítě nejlépe, na druhé straně, může dítěti v opozici taky srozumitelně zprostředkovat stanovisko pedagoga a o nalezení společné řeči jde především, protože už z hlediska prostého počtu pravděpodobnosti nejsou většina učitelů záštiplní škůdci a většina žáků sígři, které škola nezajímá a chodí tam jen a jen zlobit.

A co na to psycholožka?
Mgr. Petra Štarková o známkách na vysvědčení:

„Známky na vysvědčení nemusí být vždy jen výsledkem píle a svědomitosti. Často je ovlivňuje i míra nadání, povaha, celkové fungování rodiny, třídy a v neposlední řadě i to, jak rodiče dokáží své dítě motivovat při přípravě do školy a pomoci mu tam, kde to zatím nedokáže samo. Rodiče, kteří se svým dětem dostatečně věnují, většinou dopředu zhruba vědí, jaké známky dítě přinese. A je jim jasné i to, jestli se dítě opravdu snaží a i přesto, že se třeba zrovna nedaří, dělá, co může, nebo jestli se za jeho odbíháním od učení skrývá nezralost či rezignace. Každopádně, v dnešní době už víme, že tresty a zákazy se zmůže daleko méně než pozitivní motivací a podporou.“