Nemrtvá mimina
Nebo možná neživá mimina, prostě „reborni“, děsivě realistické modely zhotovené podle živých miminek. Takové panenky se nevyrábějí pro děti, naopak, pro mnoho žen se staly nejen sběratelským artiklem, ale také posedlostí.  Po pravdě, trochu zvláštní jsou, to nepopírají ani jejich výrobci – rebornisté, kteří se ovšem považují za umělcem i když jejich výtvory ze všeho nejvíc připomínají ideální aranžovaná miminka z fotek Anne Geddes. K sochám by také nebylo nutné dávat i „rodný list“, kde je jméno, váha, výška a den narození, respektive výroby.

Některé sběratelky pak píší svým rebornům deníček, nebo je vozí v kočárku na vycházky a vystavují se tak riziku, že je lidé budou považovat za blázny, nebo rovnou za zločince. Staly se dokonce i případy, že majitelky rebornů zastavila dopravní policie a dožadovala se dětských sedaček.

Psychiatři a terapeuti někdy panenky reborn doporučují jako „překlenovací terapii“ ženám, které přišly o dítě, nebo ženám duševně postiženým, „rebornci“ však také dokážou lecjakou složitou životní situaci vyvolat. Řekněte, chtěly byste s větším množstvím takových panenek sdílet domácnost, případně lože? Já ne a zřejmě toho nebyl schopen ani Chris Winstone, jehož dnes už bývalá choť si pořídila takových panenek padesát.

Alice není ani stará, ani neplodná, naopak, je to čtyřicetiletá matka pěti dětí. Když se jí narodila dcera, lékaři jí oznámili, že už další děti ze zdravotních důvodů mít nemůže a tak se vrhla na „rebornky“. Za nákup panenek a jejich oblečků utratila už přes půl milionu korun, panenky vozí v kočárku, přebaluje, převléká… i když s ní stále žijí i její děti. Manžel uprchl, a v tomhle případě se mu člověka ni nemůže příliš divit, jeho žena se ponořila do svého hobby opravdu naplno, panenky ji neopouštějí ani v posteli a manželovi se prý sex pod dohledem tolika mimin poněkud zajídal. Alice ale nelituje, když se manžel odstěhoval, vyhodila manželskou postel a do pokoje si nastěhovala dětské postýlky, ve kterých „spinká“ její sbírka.

„Miluju své opravdové děti, nejsem debil,“ říká, ale je jasné, že její potomstvo se musí minimálně uskromnit, protože značkové oblečky na miminka něco stojí. Pro Alici jsou ovšem její „reborn babies“ zdrojem pýchy a na posměšky okolí nedá. Možná si natolik přivykla péči o děti, že jí „panenkovské“ mateřství dodává jistoty, možná si užívá fakt, že umělá miminka tiše spí a nikdy nejsou nemocná. Každopádně je dokladem toho, že hranice mezi koníčkem a duševní chorobou je ošidně tenká.

Plastový svět Barbie
Pro jednadvacetiletou ukrajinskou  modelku Valerii Lukyanovou  má spojení Barbie a plastu poněkud jiné konotace, než pro nás ostatní. Rozhodla se totiž, že se Barbie stane a pokouší se o to prostřednictvím plastik… a plastu. Aby dosáhla „barbie“ proporcí, musela obvyklou ženskou stavbu těla dost poopravit. Prsa má teď poněkud předimenzovaná a z plastu podobně jako její idol, nechala si odstranit spodní pár žeber, aby dosáhla obvodu pasu jen 48 centimetrů, nos zúžený tak, že je s podivem, že ještě slouží svému původnímu účelu a v očích čočky. Valerie se nechává ráda fotit v barbínovských kostýmech i lokacích a zřejmě čeká, že jí její stylizace přinese úspěch na poli modelingu. Těžko říct, jak dlouho tělo zůstane po tak brutální vivisekci funkční a jak se Valérie popere s faktem, že její kůži schází odolnost umělé hmoty proti vráskám. Kdybych se chtěla nechat strhnout pýchou kunsthistorických výkladů, dalo by se říci, že Valerie je konceptuální umění jako řemen, obžaloba světa, který vyžaduje stereotypizaci krásy i ženské role, že je drásavým protestem vrženým do tváře ukrajinských machos a konzumního kapitalismu. Já však kunsthistoričkou nejsem a tak se omezím na konstatování, že pokud občas zatoužíme po kýči, je lépe zvolit takový, který lze svléct a odlíčit.

Momoko girl
O něco méně kalkulu  a o trochu víc fanouškovství má v sobě Venus Angelic, anglická puberťačka, která se stylizuje do panenky Momoko, jakési japonské barbie. Na youtube uveřejňuje videa, jak se správě nalíčit „po panenkovsku“ a jistě je ikonou „lolita girls“, tedy dívek, které vyznávají podobný styl. Málokterá však zajde tak daleko jako Venus, pro kterou se panenky momoko staly posedlostí. Je jí ovšem teprve patnáct, takže je slušná šance, že jejím panenkovským časům nakonec odzvoní sám čas a vzhledem k tomu, že u Venus se bude stačit převléct, má ještě naději.

Domeček pro panenky
V domečku pro panenky musí být všechno dokonalé, všechno tak, jak to jeho majitelka vysnila a na praktičnost se v takovém případě zas tak moc nehledí. Zatímco holčičky si podobnou vášeň ukájejí v plastových domcích a jejich maminky (někdy) v hrách jako jsou Sims, JulieWoodová šla mnohem dál. Vždycky toužila po viktoriánském domě, po bibelotech na krbové římse, po dlouhých sukních a rozměrných kloboucích. Ve čtyřiceti letech si svůj sen splnila, zakoupila kýžený dům a zařídila ho tak, že nic nenasvědčuje neurvalé realitě jednadvacátého století. Poklady, kterými dům zabydlela, shromažďovala dlouho, dosáhnout cíle jí trvalo skoro dvacet let. Ve všech pěti místnostech domu  je dobový nábytek, ve skříních dlouhé sametové sukně, klobouky, slunečníky a kabelky, se kterými by Julie do devatenáctého století bez problémů zapadla. Textilní tapety s květy, komody, stolky, pohovky, vázy, celý ten tmavý a poněkud přecpaný viktoriánský interier způsobuje Julii radost. Nechtěla by žít v moderním domě, i když udržet alespoň zdání pořádku mezi všemi lapači prachu zřejmě musí být úkol pro ženu bez služky (tu proti viktoriánskému obyčeji nemá) dost náročné.

Ani Julie nemá, pokud jde o milostný život, na růžích ustláno. Média ji označila za starou pannu, přítel se sice v jejím příběhu vyskytuje, ale do viktoriánského domu se přestěhovat nechce. I Juliini rodiče jsou trochu v rozpacích a sousedé ji považují za podivínku, ona se však vidí jako ambasadorka ztraceného světa elegance a krásy.

Rohy a zuby dodají kuráž
Vypadat jako „upíří žena“ Maria José Cristerna by si v dětství přály jen ultimátní obdivovatelky Monster High. Implantáty, které napodobují rohy, tetování, piercingy, upíří zuby, Maria věru nevypadá jako domácí puťka, i když o sobě tvrdí, že je dobrou manželkou a oddanou matkou. O svém divokém stylingu ovšem ani ona nesnila jako holčička, ostatně, Maria pochází z přísně katolické rodiny. Záliba v bodymodifikation jí však pomohla překonat trauma z domácího násilí, které provázelo její první manželství. Děsivě vyhlížející žena je matkou čtyř dětí, původně pracovala jako advokátka a vypadala samozřejmě naprosto normálně. Šikana, kterou zažívala v partnerském vztahu se promítla i do její vizáže a když se Maria „osvobodila“ od manžela, který ji psychicky i fyzicky týral, rozhodla se dát svou svobodu znát i na venek. Rozhodovat o sobě bylo najednou euforické a Maria to z pohledu průměrné ženy, trochu přehnala. Místo změny účesu změnila na sobě téměř všechno a její odhodlání jí (kromě zděšených reakcích veřejnosti) přineslo i nový život. Dnes se Maria angažuje v boji proti domácímu násilí, má obchod se šperky a oblečením a vede také tetovací salon. Kromě toho má také děti, manžela a spoustu domácího zvířectva.

„Moje rohy jsou symbolem síly a implantace proběhla bez anestetik,“ říká Maria, „Tesáky jsem si nechala udělat, protože jsem jako malá holka milovala upíry a taky jsem změnila barvu očí. Prostě jsem si přála, aby měly tuhle barvu. Lidi se nejdřív zajímají o můj vzhled," připouští, „protože je nápadný a drsný, ale pak si uvědomí, že jsem opravdu ochotná pomáhat těm, kdo pomoc potřebují.“

Mít svůj svět
Co má drsná Maria společného s viktoriánskou Julií, panenkovskou Valérií nebo mateřstvím posedlou Alicí? Nejspíš touhu vytvořit si svůj svět, svět takový, jaký si ho přeje mít. Je jedno, jestli v něm sídlí upíři, miminka, nebo dámy v sametu. Je to útěk, jistě. Je mnoho věcí, které v životě změnit nemůžeme a tak někdo utíká do snění, někdo hledá útočiště hmatatelnější. Jsou ty „hravé holky“, které jsem nalovila, bláznivé fetišistky, zralé na terapii, nebo jsou to lidé, kteří se snaží přežít a jen trochu přemalovávají kulisy? Možná jsou všechny koníčky světa tak trochu terapií pro potlučené duše, nepřiznaným útěkem do světa fantasie, kde se pletařka stává Gallianem, sběratelka ubrousků Medou Mládkovou a zahradnice staví domovy pro skřítky. No a co? Fantasie je často jediné, co nás utěšuje ve zlých dobách, tajný pokoj, kam si utíkáme lízat rány a spřádat příběhy s dobrým koncem. Je na snění něco špatného? Když v něm nezabloudíte, tak ne a proto je dobře mít Ariadninu nit, která nás z labyrintu zas vyvede ven, do skutečného světa, protože živé dítě je prostě vždycky důležitější, než hračka a naše vlastní tvář má větší cenu, než panenkovská škraboška, jakkoli bezchybná.