Chtěla jsem se zeptat, jak to zvládáte? Pane Svěráku, jak vám je?
„Jako truchlícímu pozůstalému. Ne moc dobře. A rušíte mě. Truchlím a pracuju.“
Co píšete?
„Svoji druhou knihu povídek. Mám ale jenom čtyři, a abych ji mohl vydat, musí jich být alespoň 10, aby ta knížka nebyla moc úzká. A ve finále se bude ještě škrtat, jak mě naučil Láďa Smoljak. Ostatně stejně, jako v divadle.“
Jak to teď vlastně bude s divadlem? Pan Smoljak byl ještě den před smrtí rozhodnut, že dohraje sezonu…
„Ano. To byl a říkal mi to, když jsem za ním byl v nemocnici. Teď to musím za něj vzít já a dohrát tu sezonu jako Smoljak. Nic jiného mi nezbývá. Nemůžeme udělat lidem to, abychom divadlo zavřeli.“
A proč vy? Proč to za Smoljaka neodehraje někdo jiný?
„Protože Smoljak je skutečně nenahraditelný a já jsem alespoň spoluautor.“
A po sezoně? Co bude s Cimrmany? Zahájí sezonu novou?
„Já nevím. Skutečně nevím. Ptáte se příliš brzo. Nejdřív se s tou jeho smrtí musím nějak smířit. Prostě se s tím poprat.“
Pane Svěráku, myslíte při psaní na Smoljaka?
„Ano. Když dělal redaktora v Mladém světě a já jsem studoval v Žatci, sem tam mi něco otiskl. Byl to můj kamarád z vysoké školy, takže víceméně z protekce. Byla to ale taková dobrá protekce, protože mě nešetřil. Ne všechno se mu líbilo.“
Takže škrtal?
„Ano. Vzal nelítostně tužku a škrtal. Nelíbilo se mi to, ale potom jsem uznal, že je to sice chudší, ale prosvětlenější. Od té doby vím, že škrtat je ctnost. Miluju škrty.“
A škrtali jste se Smoljakem i ve vašich hrách?
„Ano. Při společné práci na hrách nebo filmech jsme se s radostí řídili heslem: Každé zbytečné slovo je zbytečné.“
Věděl jste, že Láďa Smoljak bojuje ze zákeřnou chorobou. Proto jste se rozhodli, že vaše patnáctá hra České nebe, která měla premiéru v říjnu 2009, bude vaše poslední?
„Vůbec ne. Říkali jsme si jen, že máme na repertoáru patnáct kusů, diváci chodí, tak proč přidat kus šestnáctý? Navíc, my máme v divadle premiéru tak jednou za pět let. A kolik nám bude, když se dalších pěti let dožijeme? Jak by ta hra potom vypadala?“
Takže jste se chtěli vyvarovat ostudě?
„Ano. Rozhodli jsme se, že už nebudeme pokoušet štěstí. Nechtěli jsme pokazit něco, co se nám během 44 let povedlo. Nechtěli jsme si pokazit reputaci.“
Proč nechcete udělat poslední rozloučení 11. června v divadle s rakví, jak je zvykem třeba v Národním divadle.
„Nechceme. Pohřeb proběhne jen v úzkém kruhu rodiny a my dáme jenom lidem předtím možnost přinést kytičku a napsat něco do knihy. Jaký bude scénář, ještě přesně nevím, na tom teď pracuju.“
Smoljak se krátce před smrtí svěřil, že se nemůže dočkat boxu cédéček, který bude obsahovat všech 15 vašich her. Vlastně to bylo jeho úplně poslední přání. Název kompletu je na vás. Už ho máte?
„Nemám. Musím ho do konce června vymyslet, ale pořád mě nic nenapadá. Zvlášť teď, kdy jsem z toho, co se stalo, opravdu znavený.“
Měl by se asi líbit Smoljakovi, ne?
„To především. Dám si na tom záležet.“
