Ten, kdo Marka a Markétu aspoň trochu zná, nic takového předpokládat nemůže. Dobře ví, že ti dva se nikdy nerozvedou. Oni se totiž milují a to, že nebudou rozhodnutím Markéty každý den spolu, kvalitu dlouholetého vztahu, jenž začal už v době jejich studií, neohrozí. A není to tím, že je Marek věřící a v každém rozhovoru, když přijde řeč na manželství, mozkovou příhodu jeho ženy, která ji v šestadvaceti vyřadila z aktivního života a oba zastihla mladé, nepřipravené, tvrdí: „My Ebenovi, se nerozvádíme. U nás v rodině to nikdo neudělal. Když jste církevně oddáni, praktikující katolíci, vnímáte manželství jako svátost. Závazek na celý život. Markéta je ta jediná pravá. Nikdy jsem o tom nepochyboval…“
Víra v Boha, pokora s jakou člověk přijímá jeho rozhodnutí, zkoušky, které mu přichystá, jistě pomohla Markovi a Markétě její těžký handicap ochrnuté ženy překonat. O to lépe se dokázala s osudem smířit, psychicky nezhroutit. „Markéta se ze své schoulené polohy na kolečkovém křesle pořád směje. Je to ona, která Marka tahá z depresí, nepřipouští špatné nálady. Dokázala se stát téměř soběstačnou, sama se nají, na umělohmotném křesílku ve vaně umyje,“ nadšeně říká o Ebenově ženě herečka a zpěvačka Světlana Nálepková.
A se stejným obdivem o své manželce mluví Eben - považuje ji za výjimečně silnou bytost, byť začátky byly velmi těžké pro oba. „Byli jsme mladí, nepřipravení. Bydleli jsme v paneláku, k němuž vedlo třiadvacet venkovních schodů. Jezdili jsme po nich sedm let… Ale musíte situaci přijmout a neptat se, proč se stala právě vám. Po čase zjistíte, že pokud se k životnímu kříži dobře postavíte, tak většinou dostanete shůry dost síly na to, abyste jej zvládli. Každý má přece v životě nějaký kříž. My si ten svůj aspoň nestloukli. Nejhorší jsou totiž kříže, jež si stloukáte sami a pak na nich skončíte.“
Ano víra v Boha pomáhá, ale mnohem víc rozhoduje, že ti dva dokázali spolu zůstat spoustu spokojených let. Překonat těžké ochrnutí Markéty a ještě předtím smrt předčasně narozené dcerky Terezky, která po pár dnech zemřela. Ne každý věřící přece takovou kládu vydrží. Oni ano. I když občas nějaká krize přijde. Jako v každém, i šťastném, manželství. To, že se Markéta rozhodla žít v bezbariérovém domě v Kolové u Karlových Varů, je výsledek rozhodnutí zralé ženy, která ve své manželství věří. Je pozitivní a proto si život v přírodě, kde může na elektrickém vozíku trávit celé hodiny, lajsne. I když se s Ebenem vinou jeho zaneprázdněnosti a zdlouhavé cestě z Prahy často nevídá.
Markéta ví, že od ní Marek nikdy neodejde. Myslím, ač to zní absurdně, že ona dokáže být sama mnohem lépe než on - osudově ženatý chlap, který čestně říká: „Jako každý se bojím pochybení. Modlím se, aby pokušení nepřišlo. Nikdo není superman a nemůže říct, že se mu nic podobného nepřihodí.“ Zkrátka párů jako jsou Ebenovi je málo. A v souvislosti s jejich životní story se mi vybavují slova jistého psychologa, který se k otázce obávané ekonomické krize a jejího dopadu na rodinu, mezilidské vztahy vyjádřil: „Lidé s partnerskými problémy tíživou situaci nejspíš neustojí. Rodiny se zdravými vztahy se naopak stmelí. Markétu a Marka v tomto směru osud dávno prověřil. A to, že Markéta nyní žije mimo, není podstatné. Pro ni je to nejspíš osvobozující.
