8°C
Naše společnost je vůči kodexu etikety dosti tolerantní. Ať už je to z nedostatku její znalosti, vinou pohodlnosti či odmítáním zkostnatělého věna společenských pravidel předešlých generací. Nicméně jisté rituály si současnost zachovává, bez ukotvujících norem být nemůže. Ctí svatbu, ctí pohřeb. Jenže respektuje i požadovaný ráz oblečení, které obřad tradičně diktuje? Při pohledu na řadu celebrit z showbyznysu, jež se přišly s legendárním textařem Pavlem Vrbou rozloučit, se zdá, že nikoli. A některé snímky pořízené u rakví hokejistů tento dojem jen utuží.
Žal s puncem erotiky
Šedesátnice Helena Vondráčková, kterou skon Vrby evidentně zasáhl, přišla dát básníkovi poslední sbohem v hladkém pouzdru přetnutém vysokým koženým opaskem. Končilo v půli stehen a při usednutí se vysoukalo mnohem výš.
Ještě odvážnější byla Lucka Bílá, která se na obřad dostavila ve velkoryse střiženém, minišaty suplujícím kazaku. Působila dojmem, že v bolestné roztržitosti zapomněla sukni. A vysoké podpatky této teorii jen nahrály...
Pavel Vrba by jistě proti minisukni Heleny, Lucky a jiných, nohy odhalujících účastnic jeho kremace pranic neměl. Stejně jako proti dekoltům žen, které se s ním přišly rozloučit. Jistě by se potěšil křivkami v obepnutých kalhotách a Petru Janů by za glamour dřeváky na podpatku neseřval. Ani Vendulu Svobodovou a spoustu jiných, které do obřadní síně dorazily s velkou kabelou. Hlavně, že jste holky přišly... Vrba byl tolerantní, zlobivé sexy ženy miloval. I když byl v podstatě staromilec, velký klasik – větší, než se mnozí domnívají.
Za minisukně by svým láskám i truchlícím fanynkám nevynadali ani tři mladí hokejisté, kteří při letecké nehodě fatálně zemřeli. V neuvěřitelně sexy minišatech se loučila se zesnulým borcem Josefem Vašíčkem i jeho přítelkyně Michaela Jatnerová. Poslední polibek nad hrobem a její bolest v gestu obsažená jakýkoli odsudek nad nepatřičnou volbou svršku předem odepsaly. Josef jistě její nohy v krátké sukni miloval... Nebuďme tedy pokrytci. Nicméně - jsou tu stále normy diktující společenské chování a také oblečení, jež k němu náleží. Tak co si s tím počneme?
Přepíšeme etiketu?
„Na smuteční obřad se oblékáme co nejkonzervativněji podle pravidla: čím bližší zesnulému, tím tmavší oděv. Muži by měli mít černý oblek bez lesku nebo nápadného vzoru, bílou košili, černou kravatu a černé šněrovací polobotky. Ostatní muži v obřadní síni či v průvodu za rakví co nejtmavší oblek, bílou košili a tmavou kravatu bez křiklavého vzorku. Ženy musejí mít zakryta ramena a kolena, šaty by měly být u nejbližších černé, u ostatních tmavé. K černým šatům náleží i černé punčochy a boty. Vhodné jsou klobouky, které nejbližší v první řadě nesundávají, neboť jsou součástí jejich smutečního úboru,“ píše ve své Velké knize etikety bývalý poradce exprezidenta Havla Ladislav Špaček.
Pánové v bílé košili a tmavém kvádru na kremaci Pavla Vrby chyběli a v podstatě se nevyskytli ani na pohřbech oplakávaných hokejistů. Také dámy měly v předepsaném oděvu velké rezervy. Klobouk nikdo neměl a nad rakev hokejistů se přišli poklonit fanoušci v bermudách a pivní břich obepínajícím triku se sandály na nohou...
Možná bychom měli přepsat etiketu. Nejlépe, když ji taky pohřbíme. Proč se přetvařovat? Můžeme si nosit a truchlit v čem chceme. Máme přece svobodu. Nebo snad ne? Přispějte do diskuze, milí čtenáři.
