Teď před námi seděl mladý pán, který už nikoho o svolení hovořit žádat nemusel.
Arture, můžu se tě na něco zeptat?
"Jistě, ale neptejte se na věci, které by rozzlobily tátu. A taky mě netočte na kameru a nefoťte. Všude mám přivřený oči."
Neboj. Byl jsi při tom, když se máma s Jirkou zasnubovali?
"Ano a prstýnek jsem viděl dřív než máma. Přišel poštou. S Jirkou jsme ho dali do trezoru a jenom já znal kód..."
A nezapomněl jsi ho?
"Byl těžkej, ale nezapomněl. Když jsme potom ale prstýnek vyndali, upadl a my s Jirkou lezli pod stolem po kolenou."
A máš radost, že si máma Jirku vezme?
"Ano, mám. Budeme pěkná šťastná rodinka."
A jak Jirkovi budeš říkat?
"Jirko. A jak bych mu měl jinak říkat?"
No, třeba táto…
"To ne. Tátu mám jenom jednoho a mám ho rád. Jirka bude nevlastní."
Čím bys chtěl, Arture, v životě být?
"Nejslavnějším kuchařem na světě."
Táta říkal, že skvěle zpíváš, hraješ na klavír i na kytaru. To by z tebe mohl být také skvělý hudebník, ne?
"No tak bych byl nejslavnější hudebník a k tomu nejslavnější kuchař světa."
Paráda. A co jsi naposledy uvařil?
"Když jsme se vrátili z Dubaje, tak jsem dělal topinky. Na pánvi, víš. Na oleji. Těch ryb už jsem měl plný zuby. A k tomu jsem dal každýmu na talíř česnek. Aby si je potřel, jak chce."
Tak to jsi šikula. Po topinkách se ale tloustne a ty jsi tam krásně zhubl. Prosím tě, jak jsi to dokázal?
"Zakázal jsem si hamburgry a hranolky. Jedl jsem hodně, ale zdravě. Jenže tam, kde jsme v Dubaji byli, měli jenom ryby a houby a to já nerad, tak musela se mnou máma s Jirkou vždycky jinam. Na kus masa."