Teď před námi seděl mladý pán, který už nikoho o svolení hovořit žádat nemusel.

Arture, můžu se tě na něco zeptat?

"Jistě, ale neptejte se na věci, které by rozzlobily tátu. A taky mě netočte na kameru a nefoťte. Všude mám přivřený oči."

Neboj. Byl jsi při tom, když se máma s Jirkou zasnubovali?

"Ano a prstýnek jsem viděl dřív než máma. Přišel poštou. S Jirkou jsme ho dali do trezoru a jenom já znal kód..."

A nezapomněl jsi ho?

"Byl těžkej, ale nezapomněl. Když jsme potom ale prstýnek vyndali, upadl a my s Jirkou lezli pod stolem po kolenou."

A máš radost, že si máma Jirku vezme?

"Ano, mám. Budeme pěkná šťastná rodinka."

A jak Jirkovi budeš říkat?

"Jirko. A jak bych mu měl jinak říkat?"

No, třeba táto…

"To ne. Tátu mám jenom jednoho a mám ho rád. Jirka bude nevlastní."

Čím bys chtěl, Arture, v životě být?

"Nejslavnějším kuchařem na světě."

Táta říkal, že skvěle zpíváš, hraješ na klavír i na kytaru. To by z tebe mohl být také skvělý hudebník, ne?

"No tak bych byl nejslavnější hudebník a k tomu nejslavnější kuchař světa."

Paráda. A co jsi naposledy uvařil?

"Když jsme se vrátili z Dubaje, tak jsem dělal topinky. Na pánvi, víš. Na oleji. Těch ryb už jsem měl plný zuby. A k tomu jsem dal každýmu na talíř česnek. Aby si je potřel, jak chce."

Tak to jsi šikula. Po topinkách se ale tloustne a ty jsi tam krásně zhubl. Prosím tě, jak jsi to dokázal?

"Zakázal jsem si hamburgry a hranolky. Jedl jsem hodně, ale zdravě. Jenže tam, kde jsme v Dubaji byli, měli jenom ryby a houby a to já nerad, tak musela se mnou máma s Jirkou vždycky jinam. Na kus masa."