Vendulo, dnes křtíte snímky, které jste nafotili s návrhářkou Martinou Pipkovou Loudovou a jejím týmem v Portugalsku. Jaké to bylo?
„Bylo to krásné. Nicméně divím se, že na křest vůbec přišli nějací lidé.“
Dorazila spousta lidí, kteří se přišli podívat, jak vám to v Portugalsku slušelo a šlo.
„Bylo to krásné. Je to hezká práce. Martina Pipková Loudová je moc příjemná holka, pokud to takhle můžu říct, takže se nám spolupracovalo dobře.“
Vašem odletu do Portugalska ovšem předcházela poměrně dobrodružná situace. Když Martina Pipková Loudová kupovala letenky, nedošlo jí, že v dokladech máte křestní jméno Václava, a letenky tam i zpět koupila na jméno Vendula. Co jste dělali?
„Není to poprvé, kdy se to stalo. A vždy, když se tohle stalo, musela jsem letenku předělat nebo koupit novou. Nicméně v rámci moderních technologií, když létáte po Evropě, neukazujete pas, ale pouze letenku. Cestou tam bylo vše bez problémů. Když jsme se vraceli zpátky, chtěl úředník vidět i pas. Podali jsme mu ovšem těch pasů pět, takže si myslím, se v tom trošku ztratil. Jestli Vendula nebo Václava. Zkrátka to prošlo.“
Abyste dnes mohla na slavnostní křest dorazit, odskočila jste si z chalupy, kde vám syna Pepíčka hlídá Monika Absolonová se svými syny. Monitorujete, jak vypadá situace, jestli chalupa ještě stojí?
„Telefon mám v kapse a mám vypnuté zvonění, takže to nemonitoruji. Kromě babičky a táty nebyl Pepa ještě nikdy takhle s někým sám. Je ale s kluky, se kterými se mají rádi, takže věřím, že barák ještě stojí.“
Bude tam bez vás i spát?
„Ne, ne. Odjížděla jsem dneska ráno a zase se tam vrátím. To nevím, jak by dopadlo. I když možná by to prošlo. Protože když mi Monika volala, říkala, že Pepa snědl celý oběd. Mně nikdy celý oběd nesnědl. Ale to tak bývá. Vy máte děti?“
Ano, mám.
„Tak jistě víte, co to znamená, když dítě sní, nebo nesní celý oběd.“
Rozhodně. Nicméně rozhovor je o Vás, a jelikož jste mě před jeho začátkem žádala, abych se neptala, jak jste se cítila v roli modelky, přemýšlím, jak tu otázku modifikovat. Jeden z přítomných fotografů mi říkal, že by rád věděl, čím to, že i když nejste profesí modelka, dokážete ovládnout plac a fotoaparátu dáte přesně, co chce?
„Děkuji za pochvalu. Toho fotografa znám. Každopádně nevím, jak se to stane. Snažila jsem se, aby ty fotky nějak vypadaly. Anebo jsem se předtím koukala na módní editorialy všech modelek. Ne, není to pravda. Víte, ona je to hezká práce. Já vždy v životě i ve svém občanském povolání dělám to, co cítím. Takže asi tak.“
Takže je to vaším naturelem? Zjistila jsem totiž, že kromě talentu pózovat jste také zvládli nafotit víc snímků, než kolik obvykle vznikne, když Martina Pipková Loudová fotí slavné ženy ve svých modelech.
„Vidíte a ještě jsem k tomu všemu výkonná. Když se do něčeho pustím, dělám to pořádně. Platí to ale o všem, bohužel.“
Pracovní výlet do Portugalska je jedna věc. Pokud jsem to ale zachytila správně, byla jste letos s manželem a mladším synem na Mauriciu, Azorech a také s Monikou Absolonovou a partou dalších žen s dětmi na Krétě.
„Ano, na Krétě s námi byly i dospělé děti, jako třeba i můj dospělý syn Jakub.“
Ještě něco jste stihla?
„Ne, už jsme nestihli vůbec nic. Ale ano, cestovala jsem. Mám cestování ráda. Necestuji ale nijak okázalým způsobem, že bych kupovala drahé hotely a podobně. Ráda vždy poznávám zemi, ve které jsem, tím pádem toho nacestuji trošku víc.“
Jak byste zhodnotila letošní léto?
„Bylo krásné. Jen tedy když jsme se vrátili z Kréty s dětmi, všechny holky jsme měly pocit, že potřebujeme další dovolenou. Myslím si, že spousta žen, které jezdí s malými dětmi, tenhle pocit zná. Ale ne, jsem šťastná, že lidé okolo mě, kteří mají rádi, jaká jsem, mi umožňují takový hezký život.“
Svou další otázku bych si netroufla položit, kdybyste se o tom nerozepsala na instagramu. Letos v létě to bylo šestadvacet let od smrti vaší dcery Klárky. Ve svém postu jste upozorňovala na to, že i když se člověk zdá být šťastný, ne vždy to musí být tak, že má všechno, co by si přál.
„Když už se bavíme o bublině, která je někde ve vzduchu, ať se jmenuje instagram, nebo něco jiného, věci většinou vypadají jinak. A jsou hezké. Já ale jsem osoba, která ví, že člověk není vždycky šťastný a že všechny věci nejsou krásné. Takže i když je to šestadvacet let, Klára se mnou pořád prostě je. I díky tomu, že jsem jí slíbila, že budu pomáhat stejně nemocným dětem, jako je ona, tady je Kapka naděje. A můj úkol je dneska jasný. Moji současníci, ale i vy Kapku naděje vnímáte a víte, že její práce probíhá dlouho. Nicméně mladší lidé ji neznají nebo o ní nevědí. Takže je určitě důležité to říct. Každopádně je i těžké o tom mluvit. Do vašeho nitra nebo do vašeho srdce nikdo nevidí. Jako lidi si nabízíme určité pohledy na svět a myslím, že někteří, a hlavně mladší lidé, z toho můžou být zmatení, protože si myslí, že život je jenom pěkný. Nebo že chtějí být pořád šťastní. Ono to tak ale není. Člověk ty chvíle, které pro něj nejsou dobré, musí umět nějakým způsobem překonat. Někomu to jde hůř a někomu líp.“
Když si na Klárku vzpomenete, co se vám vybaví jako první?
„Oči. Protože měla zelené oči jako já. A pak ty poslední chvíle, tu bezmoc. Dva a půl roku jsme bojovali. Hlavně si vybavím i spoustu příběhů, které probíhaly kolem nás. Kromě té lásky, která mi byla odepřena, jsem si z toho vzala poučení, že co člověka v životě nejvíc bolí, je trošičku jeho egoismus. Je to fakt, že vám odešla ze života láska. Vy nevíte, jak to je. Odešel člověk, který už tady dnes není mezi námi, a vy nevíte, jestli existuje nějaký posmrtný život nebo jestli existuje něco mezi nebem a zemí. To nevíte. Je to taky samozřejmě otázka náboženství a přístupu k životu, protože podle toho, jak nás vychovali, máme přístup ke smrti asi jiný. Já ho nicméně mám takový, jaký mám. Zažila jsem obrovský žal. Nedávno jsem dělala s Českou televizí zajímavý pořad s lidmi trpícími autismem, a to od dětského věku až do dospělosti. A jedna holka se mnou chtěla filozofovat o smrti.“
Jedna z protagonistek s autismem?
„Ano. Nejdřív jsem si myslela, že se mnou bude chtít filozofovat o etických záležitostech, jako proč se lidé udržují při životě déle, než by měli. Tak to ale nebylo. Chtěla jít do hloubky v celém tom rozjímání a nakonec mi řekla: ‚Je to prostě, jako když usneš. Pak už nevíš, jestli se vlastně vzbudíš.‘ Ta nevědomost, kdy nevíte, co bude. Nevím, jaký jste člověk, jestli jste zvědavá, nebo ne. Nicméně často si na ni a na rozhovor s tou dívkou vzpomenu. Je to k zamyšlení. Otevřete noviny, zapnete televizi nebo internet a dozvíte se, že někdo umřel. A co je potom? Letos to bylo třeba čtyři roky, co umřela Hanka Zagorová. Přijde mi, že to bylo včera.“
Pojďme na závěr k něčemu optimističtějšímu. Co vás čeká v nadcházející době a do konce roku?
„Do konce roku mě čeká moc hezká věc, která se týká také módy. Pětadvacátého září bude mít Osmany Laffita svoji největší módní show a na ní se bude ve prospěch Kapky naděje dražit veterán Mercedes Cabrio. Jsem zvědavá, kdo bude dražit a za kolik se vydraží. Za vydražené peníze se pak bude kupovat přístroj do IKEMu. Vím, že kluci hodně pracují a připravují celou přehlídku, a jsem ráda, že budu její součástí.“
Předpokládám, že se objevíte i na mole? Soudě dle reakcí dnes přítomných by byla ohromná škoda, kdybyste nešla.
„Nebude to škoda. Objevím se v rámci dražby.“
