*Milane, co vás na scénáři oslovilo?
„Postavy si vybírám podle intuice. Když při čtení scénáře zacítím, že se mi rozbušilo srdce, vím, že je to správný film. Při čtení Bojovníka jsem to zažil třikrát. Jsou tam pro mě velmi výrazné momenty, kdy jsem tvůrce až podezříval, že otevřeli mou 13. komnatu, o které nikdo neví, a že to odkoukali a opsali.“
*O čem film je?
„Podle názvu je to Bojovník a je to sportovní film. Ale už podle reakcí i podle toho, co jsem si myslel sám, je to podle mě spíše rodinný film. Jsou tam různé generace postav a osudů, které něco prožívají. Bojovník je v první řadě o tom, že musí nejdříve vybojovat boj sám se sebou, ve své vlastní hlavě. To, zda se mu podaří vrátit do života, nebo zda vyhraje reálný zápas v ringu, je vlastně taková metafora. Není to o nějakých vagabundech, co se jen bijí, ale je to film s velkým příběhem.“
*Sáhl jste si při natáčení fyzicky až na dno?
„Hned na začátku jsme točili záběry, kde moje postava běhá. Natáčeli jsme v Ostravě a okolí, abychom nasáli atmosféru města. Snímalo se to z elektrokoloběžek, kamerových vozíků, aut... A já jen běhal. Do toho tam byl dron. V jeden moment mi dali do ucha sluchátko a ukázali: Poběžíš tudy, tudy a tudy. Běžel jsem, dron slyšel nad sebou... Najednou mi vypadl signál ve sluchátku. Ale běžel jsem dál, protože jsem neslyšel „stop“. Až už jsem fyzicky nemohl, byla tam vysoká tráva, kde jsem se poškrábal. Najednou jsem se jako Forrest Gump zastavil, rozhlédl se a netušil, kde jsem. Vracel jsem se asi hodinu, nemohl jsem je najít.“
*Zápasnické scény s Jánem Jackuliakem vypadají velice reálně. Jak moc jste se museli držet zpátky?
„Příprava musela být u Jacka i u mě velmi důsledná. Asi pět dní jsme si ten zápas zkoušeli a nahazovali, jak bude fungovat. Pak se jelo točit do ateliéru, kde byl postavený oktagonový gym, a kombinovalo se to s natáčením v O2 areně a v Edenu. V jednom momentu šlo o jednoduchý úvod zápasu: Pozdravíme se a přijde jednoduchá kombinace přední-přední-zadní do jeho krytu. Tím, že jsem ho do toho krytu tloukl už pět dní, měl už podvědomý reflex a dal si ruku špatně. Já mu na tu zadní vždycky trochu narazil, chvíli to bylo dobré a najednou – bam! Něco křuplo, ale nepadlo „stop“, tak jsem jel dál. Jen jsem slyšel, jak vzdychl. Říkám si, že to není dobré, zastavil jsem to a on začal strašně křičet. Když přišli zdravotníci a dotkli se ho, řval úplně šíleně. Šel jsem do šatny a čekalo se, až pojede na vyšetření. Z vedlejší šatny slyším: „Já se tu rok a půl připravuji a on mi tu ruku zlomí! Říkal jsem mu, ať jde opatrněji!“ A už jsme po sobě štěkali. Ale tohle nás spojilo v kamarádství do konce života.“
*Měl to tedy zlomené?
„Měl ji zlomenou. A teď šlo o to, že bylo potřeba točit. Vymyslelo se to tak, že jel za specialistou, doktor mu to rozřízl, sešrouboval, zašil a nedal mu sádru. A on to – za což ho neuvěřitelně uznávám a gratuluji mu – dotočil se zlomenou rukou.“
