Tereza Kostková slaví 50: Otevřeně o napadení, dluzích i proměnách!

„To je tatínkova oblíbená a často citovaná historka, že na mě s maminkou dva roky čekali, dva roky se o mě pokoušeli. Vždycky říká: ‚Byly to dva nejšťastnější roky našich životů.‘ Je jasné, že je to nadsázka, o tom žádná, ale je nám také jasné, jak to myslí. (směje se) Já si ovšem prokazatelně dávala na čas. Pak ale rodičům maminčin gynekolog MUDr. Štěrba poradil a dal jim vlastně takovou babskou radu: Vy a vaše těla jste na sebe až moc zvyklí. Musíte si od sebe odpočinout. Na nějaký čas si oddělte ložnice. Oni poslechli, udělali to tak, a jakmile se potom potkali (mám na mysli v ložnici), tak to klaplo.“

Když chodila na střední pedagogickou školu, bylo tam 600 holek a asi čtyři kluci. Snad i proto se tehdy zamilovala do profesora. „Byla to z mé strany jen platonická láska. Nikdy jsem to ani nevyslovila, a pokud to ze mě poznal, tak z naprosté dětské naivity. To bylo všechno úplně jiné než dnes. I míra vyspělosti patnáctileté holky, kterou jsem byla. Představ si trochu větší dítě, pořád ty copy a brejle, žádná svádějící sexbomba. Můj nejodvážnější projev zamilovanosti byl, že jsem se přihlásila dobrovolně na zkoušení z předmětu Výchovné a didaktické techniky, který mi nikdy moc nešel. Musel se tím podle mě v hloubi duše především bavit, protože to asi pochopil a povídal s laskavým nadhledem: ‚A z čeho přesně bys chtěla být zkoušena, Terezko?‘ Tato ohleduplná otázka, pro někoho tak dutého na technické věci jako jsem byla já, se rovnala žádosti o ruku a já celá rudá a vděčná pípla: ‚Umím projektor.‘ ‚Tak dobrá,‘ na to on, ‚pověz mi něco o projektoru.‘ Dostala jsem jedničku a mně to nahrazovalo pusu."

Během studií na VOŠ onemocněla se štítnou žlázou. „Přibrala jsem během tří měsíců z padesáti sedmi na sedmdesát kilo a nebyla jsem na to úplně připravená. Navíc u mladé holky, která se chce líbit. Líbí se i baculatá, ale nečekaně, bez zjevného důvodu, to je fakt trochu šok. Objevila se u mě hypofunkce štítné žlázy, kdy mezi typické příznaky patří rychlé přibývání na váze, ale také snížená výkonnost. Pořád jsem také spala. Kromě nárůstu váhy jsem i otékala. Z drobné štíhlé holky jsem se proměnila v neforemnou osobu a opravdu jsem se nelíbila ani sama sobě. Ta nejhorší fáze naštěstí netrvala dlouho. Dali mi léky, ale stále jsem s tím bojovala psychicky. Když mi dělali punkci štítné žlázy, pronesl pan doktor větu, kterou si dodnes pamatuji: ‚Já myslel, že jste vyžraná, ale vy jste fakt nemocná.‘“

„To mi bylo tak devět, deset. A stalo se to u nás v baráku. Vešla jsem hlavním vchodem, zabouchla dveře a šla chodbičkou rovnou k výtahu. Čekám, až přijede, a najednou slyším, že za mnou znovu klaply dveře do domu. Mohl to být nějaký soused, ale já jsem v tu chvíli věděla, že je něco jinak a není to dobře. Ale reálně jsem důvod k obavám neměla, nic divného se nedělo. Pán si stoupl vedle mě, výtah přijel a on do něj se mnou nastoupil. Doteď si pamatuji, jak jsem z něj cítila něco, co mi nedělalo dobře, bála jsem se, ale on nic neříkal a nedělal. Zatím. No a já, slušně vychovaná holčička, se namísto poslechnutí těch pochyb ptám: ‚Do kterého patra jedete?‘ A on: ‚Nejvýš, kam to jde.‘ Ha! Mohlo mi docvaknout, že neví, kolik má náš dům pater, ale kdepak, já zmáčkla šesté patro! Jakkoli jsem potřebovala do pátého! To byla ta moje výchova, která se mi ještě párkrát vymstila: Pán je vyšší, je dospělý, je tedy i důležitější než já, a chce do šestého, tak pojedu s ním. A pán tak dostal o patro více času na svůj nehodný záměr. Začal mi, jakoby opatrně, s větou, že tady něco mám, sahat na poklopec u kalhot, jako by mi na nich chtěl rozepnout zip. Strach byl už úplně hmotnej a měl už i důvod. A vtom u mě naštěstí zafungoval jiný refl ex a já ho vší silou praštila přes tu ruku. To asi od té malé slušné holčičky nečekal. Ucukl. Výtah zastavil v šestém patře, já jsem prudce otevřela dveře, utíkala po schodech dolů a bušila do dveří od našeho bytu. Když mi otevřeli, ani nevím kdo, vlítla jsem dovnitř a všechno vychrlila. Byl tam zrovna švagr, manžel sestry Kačky, a ten hned vyběhl a hledal toho člověka. Ale už ho nenašel.“

„Našla jsem to nejlevnější bydlení jen za deset eur. Byl to hostel, kde v ceně bylo nekonečně baget a marmelád k snídani, ale spal jsi tam na pokoji se šesti jinými lidmi. A byly tam deky, ve kterých už ležel někdo před tebou, a smradlavé záchodky s lítačkami místo dveří. Vezla jsem si s sebou vánoční dárky a v hostelu na palandě jsem si je rozbalila a udělala jsem si tam sama pro sebe Štědrý večer."

„Když jsem byla v Chebu, tak jsem půjčit nepotřebovala, v minibytečku taky ne. Pak jsem chvíli točila, dělala jsem Snídani s Novou a něco na Primě, to bylo taky v pohodě, ale potom najednou všechno skončilo. Tečka, hotovo. Já jsem měla jenom příjem herečky, ale platila jsem už za větší byt. A tak mi táta několikrát půjčil na doplacení nájmu. Pak se ale logicky po čase zeptal: ‚Teri, kdy mi to začneš vracet?‘ Výchovně absolutně v pořádku! A protože jsem stále měla jen plat z divadla, šla jsem na brigádu a dělala jsem servírku v restauraci U Bubeníčků, abych to mohla vrátit. Táta byl pak roztomilý. Třeba povídal: ‚Teri, jako dárek k Vánocům ti škrtám pár tisíc.‘ A škrtnul to na svém papíře. Dával mi takové hezké dárky. Ale jinak jsem poctivě splácela.“

V roce 2006 si vzala o osmnáct let staršího Petra Kracíka, do kterého se zamilovala, i když byl ženatý. „Do té doby jsem si myslela, jak to v mladické naivitě bývá, že mně se nic takového stát nemůže. Jenže láska se úplně neptá. Pochopila jsem tehdy mnohé. Jak snadné je šmahem odsoudit: ‚To je svině! To je hajzl.‘ Když se mezi tři lidi vmísí láska, je to spíš hodně bolavé. Ale nemůžeš s tím nic moc dělat.“ Když se v roce 2015 rozváděli, spekulovalo se o tom, zda důvodem nebyla jiná žena, ale to herečka vyvrací: „Určitě není nepravda, když to tak nějak zastřeším pojmem věkový rozdíl. Nehraje roli vždy, ale tady hrál. A nemusíme si to představovat jen jako fakt, že Petr byl starší, ale i jako skutečnost, o kolik mladší jsem byla já a jakou proměnou projde žena, když se ve třiceti letech stane matkou.“

Podruhé se vdala roku 2018 za Jakuba Nvotu. „Oba jsme se potkali už jako rodiče, já s jedním synem, on se dvěma. Oba už jsme měli za sebou rozvod a pár let toho období po rozvodu a jakéhosi hledání, jak dál, a možná i otázky, jestli ještě něco přijde a kam až budu mít důvěru to pustit. Odvážili jsme se, a relativně záhy, zkusit ještě instituci manželství. V případě dvou zralých lidí je to ale přirozeně jiný typ svazku. Krom jiného i proto, že motivem není plození dětí.“

„Nejšťastnější jsem, když moc neznám další krok. Takže já nic neplánuji, ale budu vděčná, když se mi podaří být natolik v tichu, abych nepřeslechla další impulz ve svém životě. Kudy mám jít, co mám dělat, co je potřeba. Ať už v práci pro druhé lidi, anebo pro mě. To nerozlišuji. Neříkám ani: »vše pro druhé« ani že na všechny kašlu a jsem důležitá jenom já. Ne, důležité je v životě pokaždé něco jiného a já bych to ráda nepřeslechla. Ale věřím, že když něco děláš doopravdy, ze svého vlastního impulzu, není to ten pingpongový míček, jehož odrážení tě honí ze strany na stranu, je to vždy pro tebe a pro ty druhé rovnou měrou přínosem. Hledám novou hru, mám nějaký nápad na moderátorský projekt. Ale jestli budu mít chuť a odvahu do toho jít, jestli k tomu bude příhodná doba a jestli nám do toho někdo nehodí vidle, to nevím.“

„Moc prostoru glosovat a reagovat mezi sebou nemáme. A Markovou samostatnou doménou, na kterou se jistě čeká podobně jako na to, v jakých já přijdu šatech, jsou úvodníky k jednotlivým párům. Sám si je píše, neimprovizuje na místě, a má také svůj systém, jak se je učí. Má velký dar pointy, a my ostatní tyto úvodníky nikdy neslyšíme ani na zkouškách, opravdu poprvé znějí až v přímém přenosu. Děje se to vše za báječné scenáristické spolupráce s Barborou Suchařípovou, která dělá rešerše a má moc dobré podněty a nápady. Úvod máme společný, povíme si ho v pátek a pak v sobotu. Mně pak začíná skutečná improvizace. Zbytek je normální lidská souhra daná tím, že se zkrátka a dobře posloucháme.“