Zármutek Hudečkové, kterou si řada filmových fanoušků pamatuje i ještě jako Trejtnarovou, je cítit z každého slova. „Jana pro mě byla naprostým zázrakem mého života. Můžu upřímně říct, že v celé světové kinematografii je pro mě naprosto ojedinělým zjevem. Neznám tak průzračnou bytost, kterou bych k ní vůbec mohla připodobnit. S ní pro mě odešel poslední zbytek té veliké české kultury padesátých až sedmdesátých let. Cítím po ní obrovské prázdné místo, ale zároveň vím, že po sobě zanechala úžasné dílo. Je mi jen líto, že v dnešním filmu nevidím nikoho, kdo by na její čistý projev navázal,“ truchlí pro Blesk Eva.
„Když se podíváte na její výkony ve filmech jako Vlčí jáma, je z nich cítit atmosféra a perfektní řemeslo. Jana byla neuvěřitelně fotogenická. Viděla jsem maďarský film z roku 1961 (Neděle ve všední den - pozn. red), kde hrála klavíristku. Byla tam tak neskutečně nádherná a líbezná, že byste si ji okamžitě nejraději odnesl domů. Byl to naprostý zázrak. Režisér Felix Máriássy ji tehdy vedl s takovou láskou, že ji ukázal v tom nejlepším možném světle,“ podotýká.
Brejchová pro ni byla idolem v dětství a první setkání to jen umocnilo. „Milovala jsem ji už jako dítě, od okamžiku, kdy jsem ji viděla ve Vlčí jámě. Zůstala mou celoživotní láskou. V roce 1974 jsem jako začínající herečka točila film Čas lásky a naděje na Malé Straně u Čertovky. Hrála jsem tam s jejím tehdejším manželem Vlastimilem Brodským. Byla jsem do práce tak zabraná, že jsem celý den nejedla, a v té době tam nebylo kde si koupit ani housku.
A představte si, že ta Janička mi po ‚Broďovi‘ posílala jídlo, abych neomdlela hlady. Tahle superhvězda se ke mně, k úplnému začátečníkovi, snesla z nebe a poslala mi housku s turistickým salámem. Do smrti na to nezapomenu,“ vzpomíná s láskou.
Bohužel, společně spolu mnoho netočily. „Osobně jsme se na place setkaly vlastně jen jednou jedinkrát, a to ve filmu Skalpel, prosím. Tehdy už jsem byla v podstatě v herecké klatbě a z branže jsem odcházela, takže mi tam režisér Jiří Svoboda nechal jen asi tři věty. Jana tam tehdy hrála hlavní roli a já si ji z toho natáčení pamatuji jako naprosto zářivý středobod všeho. I když jsme tam spolu měly jen tenhle kratičký moment, byla to pro mě důležitá chvíle, protože se tím protnuly naše cesty v době, kdy se můj herecký osud lámal, zatímco ona byla stále tou nedostižnou ikonou, kterou jsem od dětství milovala,“ říká.
Po odchodu od herectví se Hudečková vrhla na psaní, a pravě tehdy se její cesta s tou Brejchové sešly nejintenzivněji. „Později, když už jsem psala, jsme se setkaly nad mým projektem Bezhlavá kobyla. Jana si v něm hrozně přála hrát roli babičky. Nutili mě tehdy do obsazení jiné herečky, kterou jako herečku obdivuji, ale pro tuhle roli se nehodila. Babička měla být křehký, trpící člověk, a Jana měla přesně ten rozměr, který jsem potřebovala. Byly jsme k sobě neskutečně otevřené a důvěrné.
Cítila jsem, jak moje literární postava díky jejímu srdci a dobrotě ožívá. Byl to náš poslední velký projekt, ze kterého bohužel po revoluci sešlo,“ lituje Eva tehdejšího rozpadu a rozkladu filmového Barrandova.
Později, když už Jana byla nemocná, Eva respektovala její stažení se z veřejného života. „V posledních letech, když už byla Jana nemocná, jsme v kontaktu nebyly. Mluvila jsem s jejími blízkými a ti mi řekli, že se úplně uzavřela do svého světa a přerušila kontakt se všemi. Já tyhle vnitřní kruhy respektuji a nepřekračuji je. Respektovala jsem její soukromí, ale také jsem vnitřně cítila, že jsem pro ni už jen vzpomínkou marnosti, protože jsem ztělesňovala náš poslední velký, ale neuskutečněný projekt Bezhlavá kobyla.
Pro Janu bylo obrovskou ranou i to, když se musela vystěhovat ze svého bytu a odejít do přízemního bytečku ve Vršovicích. Jako by jí někdo ukradl kus jejího života. Pro mě Jana Brejchová zůstává symbolem absolutní upřímnosti a dobroty. I v našich hovorech o práci jsem měla pocit, že mě neustále obdarovává – jako by mi v každé debatě symbolicky nosila tu svou ‚houstičku se salámem‘,“ dodala Hudečková.
