Premiéru měl váš nejnovější seriál Noční operatér, o čem je?

KATEŘINA: „Je to seriál o lékaři, který se shodou okolností a událostí dostane do situace, kterou nemůže ovlivnit, a je obviněn z vraždy. To mu samozřejmě obrátí jeho dosavadní život úplně naruby. A doplním, že vzhledem k tomu, že utrpěl při nehodě amnézii, nemůže se sám bránit. Ocitá se soukolí událostí.“

Hvězdy Rodinných pout po 21 letech: Jakými životními prohrami, ale i vzestupy si prošly?

Titulní roli v seriálu hraje Lukáš Vaculík. Psaly jste mu ji na tělo?

JITKA: „Psaly. S Lukášem se dobře známe, slyšíme na sebe i lidsky, takže se nám velice dobře spolupracuje.“

KATEŘINA: „A říkaly jsme si, že by mu rozhodně slušel bílý plášť a že doktora ještě nehrál!“ (smích)

JITKA: „S Lukášem jsme se seznámily na předchozím projektu Temný Kraj, kde hrál hlavní roli.“

KATEŘINA: „A tím, jak si s Lukášem povídáme i o tom, co by rád hrál, jaké druhy postav a charaktery má rád, tak nás napadlo, že by pro něho byla skvělá příležitost, aby si teď zahrál charismatického kardiochirurga.“

JITKA: „Od té chvíle už jsme ani nepřemýšlely, že bychom tu roli nabídly někomu jinému.“

Co vás na jeho osobnosti baví?

JITKA: „Lukáš je skromný člověk, hrozně pracovitý. A když pracuje na nějaké roli, dává do toho všechno. Je to stará škola těch svědomitých, dobrých, poctivých herců. A je autentický.“

KATEŘINA: „Myslím si, že když hraje roli, která mu dobře sedne, je vždycky skvělý. A navíc jako člověk je bezvadný, je s ním hrozná sranda, takže to není žádné úmorné natáčení s primadonou, vždycky je to pohoda.“

V každém rozhovoru s vámi zazní téma Rodinných pout, diváky zajímá i dvacet let po jejich vniku. Jak se vám do projektu, který byl v zásadě experiment, první dlouhodobý seriál, podařilo nalákat třeba Jana Kačera?

KATEŘINA: „Ukázalo se, že podmínky třináctidílných seriálů natolik autory limitovaly, že si neuměli představit vyprávět příběh na delší dobu. Ale my, tím, že jsme přijely z Ameriky se spoustou nápadů, jsme se toho nebály.“

JITKA: „S novým formátem se nesla spousta předsudků. Honza Kačer, který sám psal a který byl bard v tom oboru, tomu fandil. Přečetl si scénáře, řekly jsme mu, jakou máme vizi, a jemu se to líbilo. Potěšilo nás, že v nás věřil.“

Jak na něj dnes vzpomínáte?

JITKA: „Já strašně ráda vzpomínám na naše diskuze a debaty o psaní, o tvorbě, o režii. Chodili jsme vždycky pravidelně na obědy do restaurace Století na Praze 1, kde jsme se sešli a povídali si.“

KATEŘINA: „Bylo to takové intelektuální posezení. Byl to skvělý člověk, opravdu umělec, a nikdy na něj nezapomeneme, byl součástí kusu našeho života.“

Co všechno vám studium v Americe dalo?

KATEŘINA: „Ta americká pozitivita a odvaha něco udělat se tak nějak bila s tou klasicky českou povahou, s tím negativismem a remcalstvím. A já si myslím, že to z nás dostala.“

JITKA: „My jsme sem přijely zpátky s takovou tou americkou naivitou, nadšením, prostě že všechno jde, proč by nemohlo? Žádné pochybnosti. Spousta lidí tady to nemá.“