Skutečně věříte, že láska hory přenáší?
„Určitě. Dokonce jsem tak nazvala naši společnou fotografii s Jirkou pro Nadaci Archa Chantal a kalendář Proměny Fantazie 2026. Jsme tam na jednokolce, což bylo samozřejmě vytvořené v počítači. Ve skutečnosti jsme na ní neseděli. V pozadí jsou zasněžené štíty hor, takže jsem navrhla, že by se fotografie mohla jmenovat Láska hory přenáší.“
Na horách vás Jiří Langmajer požádal i o ruku, že?
„Ano, na Korsice. Ale celé to neproběhlo zrovna ideálně.“
Prý jste tři minuty čekala s odpovědí. Proč jste si dávala tak na čas?
„Protože jsem byla v šoku. Upřímně mě to překvapilo. Oba už jsme měli jedno manželství za sebou a mně nepřišlo nutné znovu vstupovat do svazku manželského.“
Máte z toho i video…
„Ano. Někde to máme, ale dlouho jsem to neviděla. Točil to jeho tatínek.“
Vrátili jste se pak někdy na to místo?
„Letos v létě jsme se na Korsiku vrátili k připomenutí si sedmiletého výročí této žádosti a přepadla nás tam ohromná bouřka. Myslela jsem, že to je náš konec.“
Jak to?
„Protože se bouřek bojím. Hodně o nich čtu a vím, že i na Žižkově do vás může uhodit blesk. Když byla dcera Nela malá, tak jsem před ní předstírala, že nemám strach, ale prokoukla mě a teď se bojí taky. Ten den bylo strašné vedro, tak jsme se s Jirkou rozhodli jít na výlet do hor. Netušili jsme, že přijde tak hrozivá průtrž mračen.“
Můžete to trochu popsat?
„Když jsme byli v nějakých dvou tisících metrech, viděli jsme černý mrak, který se k nám blížil, a došlo nám, že mu nemůžeme utéct. Přesto jsme z náhorní plošiny běželi tisíc výškových metrů dolů. Začalo šíleně pršet. Bála jsme se, že uklouzneme nebo spadneme. Neměli jsme signál. Pak blesk a ohromná rána. Prásk! Jirka říká: Schováme se pod kámen. Já mu oponovala: To se nesmí. Věděla jsem přesně, co máme v takové situaci dělat. Nakonec jsme se zahrabali na cestičce, přikrčení, kolena u sebe. Byli jsme úplně promočení, třásli jsme se. Teda já. Několikrát oblohu prořízl blesk s ohlušující ranou. Myslela jsem, že je to naše poslední hodinka.“
Jak to dopadlo?
„Bouře naštěstí po chvíli přešla. V šíleném dešti jsme pak nějak doklouzali dolů. Tam jsme se převlékli a uklidnili. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale kdybychom tam měli signál, volali bychom horskou službu.“
Využila jste někdy horských záchranářů?
„Pokud si dobře vzpomínám, tak ne. Nestalo se mi to ani s dcerou. Jednou jsme jely omylem na sjezdovku, kde nikdo nebyl. Byly jsme nadšené, že ji máme pro sebe, ale za chvilku koukám, že lanovka vůbec nejede. Všude bílo a mlha. A pak jsme se dozvěděly, že se tam nesmělo jezdit. Byla to nebezpečná situace, ale naštěstí se nám nikdy nic vážného nestalo.“
S Jiřím Langmajerem jste se brali v roce 2019 na den upálení mistra Jana Husa? Mělo to datum pro vás nějakou symboliku?
„Určitě ne. To bylo jenom kvůli tomu, že skupina J.A.R. jindy neměla čas. Původně jsme to měli mít, když by se řeklo – do roka a do dne – 28. června, ale kluci nemohli a Jirka mi je chtěl dát jako svatební dárek. Tak se to přeložilo. Aspoň se to hezky pamatuje.“
Váš manžel jezdí na hory čím dál častěji. Na svém Instagramu aktuálně sdílí fotky z Nepálu, kde byl na výpravě ve výšce 6500 metrů. Nebojíte se o něj?
„Nepřipouštím si, že by se mohlo něco stát, protože mám pocit, že Honza Trávníček, který ho a další dobrodruhy doprovází, je zkušený horolezec. Plánuje túry přiměřené kondici účastníků, podobné jako ty, které absolvujeme na Korsice. Taky věřím, že když by se Jirka dostal do situace, která by pro něj byla nekomfortní, nebo měl pocit, že ji nezvládne, tak tam nepůjde. Nebude riskovat jenom kvůli tomu, aby dosáhl vrcholu a měl z něj hezkou fotku. Jinak mám radost, že má něco, z čeho se může radovat a co ho oslňuje. Což vysoké hory rozhodně jsou.“
Blíží se Vánoce. Už máte vymyšleno, co chcete od Ježíška?
„Nechci vůbec nic, protože mám pocit, že všechno mám. Když se něco rozbije, tak si to koupím. Ale pokud mám psát Ježíškovi, vyberu něco praktického, ať to nemá složité.“
V minulosti jste od manžela dostala jako dárek třeba zimní pneumatiky. To vám dělá radost?
„Jo, jo, jo. Těší mě, že on má radost, že mi něco dal a nestojí to málo peněz. Jsem nadšená, že můžu mít krásné zimní gumy a spokojeně jezdit. Mně praktické dárky rozhodně nevadí.“
Máte představu, kde budete trávit Vánoce?
„Doma. A následně s rodiči. Budeme to mít všechno natřikrát. Brzy potom začneme hrát divadlo. 27. prosince už máme představení, takže to velké volno nebude.“
Nyní vás diváci mohou vidět v kinech v romantické komedii Na horách. Co byste řekla o své roli Aleny?
„Má za sebou těžší život, který musela překlenout, a zůstala na horách. Ujal se jí její švagr, kterého hraje Ondřej Pavelka, a společně se starají o chatu, kam jezdí děti na školu v přírodě. Alena je taková obětavá, slušná, má ráda humor, ale v duši má smutek.“
Líbilo by se vám žít celoročně na horách?
„Miluju hory. Každý, když o nich mluví, tak se rozzáří, protože je spousta lidí má spojeno s tím, že tam zažili hezké věci. Je to takový únik z práce, kdy se opravdu odstřihnete od všech starostí běžného života. Přijde mi, že hory spojují více než pobyty u moře, ale nedovedu si představit žít tam trvale. Chybělo by mi město, lidi, normální život. A pořád nosit bundu, protože tam je zima i v létě. Na začátku bych pravděpodobně byla nadšená, ale po dvou letech bych toužila vrátit se do Prahy.“
Jak se vám hrálo s filmovým psem Bedřichem?
„Ten byl boží. Jmenoval se Skot, ale ve filmu musel slyšet na jméno Bedřich.“
Chudák. A poslouchal?
„Ano. Jeho cvičitelka byla tak šikovná, že ho to naučila. Často jsem si s ní povídala, protože máme doma fenku zlatého retrívra, která se jmenuje Maybe. Koukala jsem na Skota jako na zjevení. Co dokáže udělat, jak poslouchá, tak jsem se chtěla něco přiučit. Paní majitelka musela toho psa den dopředu učit, aby neposlouchal příkazy, protože hrál neposlušného psa. Když se řeklo k noze, tak on nesměl jít, což v normálním životě dělal. Den před nějakou scénou ho cvičila, že nemá poslouchat. Je tam okamžik, kdy začne trhat kalhoty Anetě Krejčíkové a tahá ji za nohu. Byl úplně rozkošný. S ostatními herci jsme se chodili dívat na natáčení jeho scén.“
Poradila vám jeho majitelka nějaké triky?
„Ano, ale ještě jsem je nezačala používat. Spíš dcera Maybe cvičí. Má k ní blíž. Ale ani ona ji nedokáže udržet v klidu, když fenka vidí kachnu. Možná se to někdy naučíme.“
Ve filmu je taky scéna tancovačky, kde se lidi baví, popíjejí, a dokonce se tam strhne rvačka. Jak to probíhá, když se taková scéna točí? Je to zábava?
„Davové scény jsou pro štáb velice náročné. Všechno se musí takzvaně protočit. Každý člověk má mít svůj záběr. Když něco říká nebo je vzadu vidět, tak potom se kamera musí přesunout a natočit jeho. Tady byla rvačka, takže se točilo ze všech stran nesčetněkrát, a do toho všichni pořád musíme dělat, že se hrozně bavíme. Alkohol pít nesmíme, ale předstíráme, že jsme v náladě. Hraje tam kapela, kterou ve filmu sice slyšíme, ale během natáčení musejí jenom dělat, že hrají, aby herci byli slyšet, protože zvukaři tvrdí, že to nejde dohromady.“
Jak dlouho se to točilo?
„Do noci. Nebylo to vyloženě noční natáčení, ale tzv. posunuté. Začali jsme, když už byla venku tma, aby se nemusela dělat umělá noc. Já jsem odjížděla ve dvě hodiny ráno do Prahy. Tam jsem přijela ve čtyři a v šest ráno jsem měla nástup na natáčení Zoo, kde jsem točila dvanáct obrazů.“
Adéla Gondíková Matyáš Janíček
To jste se tedy moc nevyspala. Jak maskujete únavu?
„Kdybyste se podíval na ty díly Zoo, které jsem zrovna točila, tak to poznáte. Už nejsem nejmladší. Vstávat v pět na natáčení v našem věku není úplná lahoda. Ale zase hezky projedete Prahu, takže jsem spokojená. Místo hodiny a půl jedu jenom třicet minut. Po ránu je člověk sice trochu nateklý, ale máte dvě hodiny od chvíle, kdy vstanete, tři čtvrtě hodiny jste v maskérně, takže se to dá zvládnout.“
Nemrzelo vás, že režisér Rudolf Havlík s vámi točil na horách, zatímco s vaším manželem dva celovečerní filmy na pláži?
„Nemrzelo, protože jsem se mohla vracet domů. Když točil manžel film Ostrov, byli pryč měsíc a Poklad byl ještě horší. Tři týdny v horku a pořád mokří kvůli scénám v moři. Ono to vypadá, že tam jeli na dovolenou, ale rozhodně to tak nebylo a my jsme to při natáčení filmu Na horách zvládli podle mě taky dobře.“
Neměli jste problémy s počasím?
„Ve scénách, kde jsem hrála já, tak ne. Jednou mi volali, že by bylo potřeba něco přetočit kvůli počasí, ale nakonec jsme nenašli volný termín, tak si nějak poradili beze mě. Větší problémy asi měli, když točili akční scény s vrtulníkem nebo na lanech. Ve filmu je hezká myšlenka, která vyzdvihuje práci horské služby. Myslím, že by se lidi měli na horách chovat slušně. Měli by vědět, že když jdou někam na výlet, tak mají být pořádně oblečení, a ne v kroksech nebo sandálech jenom proto, že v nížině je hezky. Nahoře se počasí mění každou minutu. A to je třeba respektovat.“
DIVADELNÍ PŘEDSTAVENÍ ANI ZA MILION
„Hrajeme to už 13 let a pořád máme narváno,“ říká Adéla Gondíková o představení Ani za milion, kde hraje jenom s Jiřím Langmajerem. Během tohoto představení se občas stane, že vyskočí z role a chovají se jako manželé nebo na chvíli zapomenou text a improvizují. „Stává se nám to, když hrajeme spolu, protože to představení je tak napsané. Není to nic proti ničemu. Skoro pokaždé se tam něco přihodí. Jednou chybí rekvizita, jindy nepřijedou kostýmy nebo někde nefunguje zvuk, případně nesvítí světlo,“ směje se herečka, ale většinou se z toho ani jeden z nich nehroutí, protože všechny tyto chyby diváky náramně baví.
