Paní Věro, jak jste prožívala začátek roku 1968?
„Na jaře toho roku do Československa asi dvakrát přijel Jean-Claude Carriére, představitel francouzské nové vlny, s tím, že se s Milošem pokusí napsat scénář pro společný film. Ale nějak jim to nešlo, tak Carriére navrhl, aby spolu odjeli do Francie, kde měl na jihu zázemí a příbuzenstvo. Tam mohli v klidu psát. A chtěli vzít i naše kluky, takže s nimi Forman odjel do Francie. Zároveň s tím Věra Chytilová připravovala Ovoce stromů rajských jíme, kde jsem měla hrát roli Evy. Film se točil v belgické koprodukci, proto jsme s Ester Krumbachovou a fotografem Jaroslavem Kučerou odjeli do Belgie, kde se vybíral materiál a látky na kostýmy. Bylo domluvené, že až skončíme, přijede pro mě z Francie Milošův kamarád a odveze mě za ním do Paříže, kde pobudeme dva tři dny, já se pak vrátím domů a Miloš ještě zůstane. Jenže druhý den po mém návratu přišli Rusové. Asi v půl šesté ráno někdo zavolal, že jsme obsazení. Vymotala jsem se ven a zvonila po baráku, jenže nikdo ještě nic nevěděl. Protože bydlíme v Dejvicích, slyšeli jsme, jak po Evropské hlomozí tanky. Seděla jsem doma a přemýšlela, co dělat. Naproti přes ulici bydlel režisér Ján Roháč, tak jsem k němu zašla, přišel tam i Pavel Bobek, otevřeli jsme si whisky a řešili, co bude. Byli jsme všichni vystresovaní. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Vzala jsem kluky, kterým byly čtyři roky, a šli jsme se projít na hlavní a po ní dolů na Kulaťák. Viděli jsme stojící tanky, v kasárnách byli za zamřížovanýma okýnkama naši vojáci, kteří mě vyháněli s dětmi pryč, že tam zastřelili nějakého člověka. Otočila jsem se a šla domů, ale kluci se pořád chtěli koukat na ty tanky. Mě běželo hlavou, že Miloš je v Paříži, a že je smůla, že jsem odtamtud odjela. Ale byla jsem rozpolcená, protože jsem tu měla rodiče, kteří kluky vychovávali, když jsem hrála nebo byla na zájezdech.“
Co na to Miloš Forman?
„Milošovi někdo v noci volal do Paříže. Hned zjišťoval, jak mě a děti dostat zpátky. Nakonec jsme tu byli ještě asi pět dní, ten týden, co lidi utíkali a na hranicích je nikdo nezastavoval. Kdo chtěl jít, tak šel. Po několika dnech pro mě přijeli dva Francouzi, které pro mě Miloš poslal. Přijeli ve sporťáku, kde byla jen dvě sedadla pro řidiče a vzadu lavička na kufry. Prý honem, honem, jedeme do Francie. Musela jsem se za půl hodiny sbalit, protože jeli nonstop a nechtěli být v Československu přes noc, že se vyspí až za hranicemi. Naházela jsem do kufrů úplně nesmyslné věci, nevěděla jsem ani, na jak dlouho odjíždíme. Zrovna ke mně šli moji rodiče, které jsme potkali na konci naší ulice už ve chvíli, kdy jsme seděli v autě. Zakřičela jsem, aby zastavili, vystoupila a řekla mámě, že jedu do Francie. Máma začala brečet, kdy nás zase uvidí, ale nedokázala jsem jí odpovědět. Sama jsem nevěděla.“
Z republiky jste se dostali bez problémů?
„Všude chyběly cedule a ti Francouzi neznali Čechy, takže nevěděli, kudy jet. Já nikdy neřídila, ale měli jsme v západních Čechách chalupu, takže jsem navigovala. U Berouna jsme dojeli kolonu tanků, které jely do Plzně, pamatuji, jak jsme mezi nimi prokličkovali. Celníci na Rozvadově měli naštěstí vstřícnou náladu. Viděli kufry, dvě malé děti, a ptali se na jak dlouho jedu. Říkala jsem, že nevím, tak mi do pasu napsali, že na rok. A jeli jsme. Za hranicema jsme zavolali Milošovi. Byl rád, že už jsme z Československa pryč.“
S jakou vás přivítal v Paříži?
„Vyhrabali jsme se druhý den večer po tisícovce kilometrů z auta, unavení a hladoví, a v bytě u Carriéra, kde jsme měli zatím bydlet. Probíhal tam akorát luxusní večírek plný lidí. Ukázali nám pokoj, kde jsme si mohli dát věci a děti si mohly lehnout, a Miloš řekl, že jestli chci, že můžu přijít mezi ně. Padla na mě depka. Z toho, jak je Miloš v klidu, jak se na tom večírku věnoval jiným… U Carriéra jsme byli asi tři dny, a pak bylo zapotřebí nás přestěhovat. Putovali jsme do bytu Rassamových, producentů, kteří měli financovat onen Milošův a Carriérův film, bohatých Arabů, kteří byli zrovna někde na dovolené. Nakonec nám producenti sehnali v Neuilly-sur-Seine takový nóbl domek, ve kterém jsme měli v posledním patře pět pokojů a na střeše zahrádku. Byl fajn, bylo z něj vidět na Eiffelovku. Miloš tam zůstal nějakou dobu s námi, ale jen krátce. Najednou tradá a odjel do Ameriky.“
Paříž prý byla v tu dobu plná Čechů, setkávali jste se?
„Vzpomínám si, že k nám několikrát přišel na návštěvu Josef Škvorecký. Nebo Jirka Janoušek, pozdější ředitel Filmexportu, a hlavně jeho maminka, barrandovská střihačka Věra Janoušková. Byla to bezvadná paní. Uměla francouzsky, takže ještě před odjezdem Miloš domluvil, že u nás bude bydlet a pomáhat mi s dětmi. Věra pracovala i v Semaforu, kde jí Jiří Šlitr jednou řekl, že vypadá jako cukřenka. Od té doby se jí říkalo Cukřa. Strávila jsem s ní v Paříži v tom našem domě asi dva a půl měsíce a přežívaly jsme. Chtěla jsem, aby za námi pustili i moje rodiče, ale těm už odjezd z Československa nepovolili.“
Jak dlouho jste na manžela v Paříži čekala?
„Právě že Miloš se furt nevracel. Ale z Londýna jsem byla ve spojení s Jirkou Suchým, který tam v té době byl, až mi jednoho dne, myslím, že v listopadu, zavolal: „Hele, buchto, já se vracím do Prahy, Semafor začíná hrát, čekám, že přijedeš, ale jestli ne, tak to pochopím.“ Milošovi francouzští producenti mě tehdy pozvali na luxusní večeři, kde mě přemlouvali, abych se nevracela do Československa, protože už tušili, že se chci vrátit. Půjčovali nám spoustu peněz a Milošovi se do toho jejich filmu nechtělo, takže jsem asi měla být trošku pojistka, rukojmí. Ale nijak na mě netlačili, jen to zkoušeli. Naštěstí se v tu chvíli Miloš vrátil.“
Hádali jste se kvůli vašemu rozhodnutí vrátit se?
„Ptala jsem se, co budeme dělat? A Miloš mi na to řekl, ať si dělám, co chci, že to v Čechách nebude tak horký. Tohle nikde nikdy nepřiznal, a mě to štve. Ocitla jsem se v situaci, kdy Miloš si lítal po světě a byl klidně dva a půl měsíce v New Yorku, do toho stále volali moji rodiče, kdy nás uvidí, lidé se vraceli, hrál Semafor… Vzala jsem děti a vrátila se s nimi domů. Miloš dodnes tvrdí, že jsem se vrátila proto, že jsem chtěla hrát divadlo a nechtěla být v domácnosti, ale kdyby byl klasický tatínek, který by s námi žil, tak proč bych s ním v domácnosti nezůstala? Ale jeho život byly večírky, festivaly, rozhovory, herečky, filmy a já nevím co. Mě s dětmi pomáhali rodiče a on si jel po své lajně.“
Takže on až tak pro rodinu nebyl?
„Ne až tak. Vůbec! S dětmi byl v parku jednou jedinkrát, a to proto, že přijeli novináři a chtěli je tam nafotit.“
Když jste odjížděla, věděla jste, že je to zároveň konec vašeho vztahu?
„Ne, ten se rozvolnil po telefonu. Nikdy jsme si neřekli, že končíme. Normálně jsem myslela, že se do Československa zase vrátí. Jenže najednou začaly zákazy, Menzel nesměl točit, Juráček, Chytilová, a nakonec ani já. V roce 1969 Miloš do Československa ještě jednou přiletěl a pak zmizel definitivně. Zůstali jsme s dětmi sami. On byl venku a viděli jsme se až někdy v roce 1976. Mezitím jsem asi po třech nebo čtyřech letech samoty začala žít s fotografem Janem V. Kratochvílem, což se po čase doslechl i Miloš. Je paradox, že tomu byl rád, protože znal jeho otce – byl to jeho rektor FAMU.“
Jak režim Formana bral? Jako emigranta?
- Registrace je pro vás zcela zdarma.
- Získáte přístup k veškerému bleskovému obsahu.
- Užijete si bonusové akce a výherní soutěže.
