Miro, všechny tři vaše slavné filmy už mají kolem dvaceti let. Pořád vás s nimi spojují?
„Pořád! Strašně to letí. Zásadní pro mě byl rok 2001, kdy přišli Rebelové, pak chvilku nato Román pro ženy a Účastníci zájezdu. Těch filmů tehdy nebylo tolik, tak byly víc vidět a mohly se z nich stát legendy. Dneska už to tak není. Často se filmy podobně jmenují, jsou v nich stále stejní herci. Všechny ty tři ‚moje‘ filmy byly komerčně úspěšný a pořád se opakují. Takže já budu asi furt bukvice z Účastníků.“
Na to už jste si zvykl, ne?
„Musel jsem. Ale pamatuju si, jak mi tehdy díky tomu chodily SMSky od ctitelů, ještě na starý dvouřádkový telefon. Od chlapů, ne od holek! Na každý premiéře, kde jsem byl, za mnou chodíval jeden pán.“
Sledoval vás?
„Spíš byl tam, kde jsem byl já. Jednou jsme stáli ve frontě na drink a on si řekl o číslo. Já jsem se lekl a dal mu ho, ale nelekl jsem se až příliš, takže jsem mu dal půlku normálního a zbytek rodnýho čísla.“
Jak to dopadlo?
„Začal mě vytáčet, tak mi nezbylo než říct: Jé, já jsem vám nedopatřením dal půlku normálního a rodnýho čísla a z leknutí jsem mu dal opravdový.“
A byl jste lapen…
„Pán vypadal indiferentně, byl tlustší, měl hranatý brýle a košili. Pak mi od něj přišla zpráva: Jmenuji se Pavel a byl bych rád, kdybyste se mnou šel na kávu. Je mi dvacet šest let. Tak jsem se lekl znovu. Mimochodem – hádal jsem mu dvakrát tolik.“
Šel jste na tu kávu?
„Ne, nějak jsem to tehdy vytěsnil a řekl jsem si, že si už musím dávat pozor. Pak jsem se za nějakou dobu šel podívat na premiéru filmu na lodi bratří Formanů, už zvedali můstek a najednou se ozve: Počkejte! Můstek spustili dolů a za mnou nastoupil Pavel.“
Jak to dopadlo?
„Bylo to hodně trapný, já se schovával a on to snad pochopil. Ale to není všechno – třeba jsem se bavil s klukem o autech a známí se mě ptali: Ty se bavíš s tím teplým hochem? Ne, ne! A všiml sis, že má peroxidový bodliny a kratší tričko? Ne. A pak mi říká: Dost bylo aut, kdy půjdeme na kávu? Takový situace se mi děly. Spíš ale byl problém, že si lidi mysleli, že jsem doopravdy teplej, a kdykoliv jsem s kýmkoliv chodil, říkali: To má jen jako zástěrku!“
Už to přešlo?
„Úplně ne, ještě se to občas stane.“
To vás asi nenapadlo, že si s tou rolí tak užijete.
„To opravdu ne. Pamatuju si, že když přišli Rebelové, tak na mě pořád někdo pokřikoval Mně se líbí Bob a mě to strašně štvalo. A když na mě pak začali pokřikovat: Jé, to je ten teplej z Účastníků, tak jsem si říkal: Zlatej Bob, ten byl teda lepší.“
S dvěma herci z Účastníků, Annou Polívkovou a Martinem Pechlátem, se teď potkáváte v nové komedii Něco za něco. Jaké to bylo s nimi natáčet po letech?
„Skvělý. Ale to natáčení bylo samozřejmě jiný. Tehdy nás byl plný autobus, teď jsme točili komorní komedii, kde jsme jen čtyři velké role. Zavřeli jsme se na chatu a začali pracovat.“
Jaká ta vaše role je?
„Hodná! (směje se) Scénář k filmu vznikl na základě divadelní hry Stephana Vogela Ledvina. V jedné hře od něj jsem hrál, jednu i režíroval a musím říct, že píše zajímavě. Snaží se psát o lidech, kteří se k sobě chovají tak, že nám to přijde až neuvěřitelný, v podstatě jako hovada a vždycky tam je takový styčný bod, jedna postava, která za to vůbec nemůže.“
A to jste tady vy?
„Ano. Je to taková srandovní postava, kterou vůbec nenapadne, že ji ostatní ‚obloží‘. Není to řachanda, kdy se smějete hláškám jako v Kameňáku. Já tomu říkám sounáležitost. Smějete se, protože víte, že by se to mohlo stát vám nebo třeba vašemu sousedovi. To mě na komediích vždycky baví nejvíc.“
Původní název je Ledvina – o co tedy jde?
„Zápletka je taková, že žena, Anna Polívková, doma řekne: Mám v háji ledvinu, a manžel, Martin Pechlát, na to odpoví: No a co s tím budeš dělat? Zatímco hodný kámoš, co přijde na návštěvu – toho hraju já – řekne hned: Tak já ti ji klidně dám! Což zase vadí jeho ženě, takže to nadělá spoustu komplikací.“
To věřím. Jak byste se k takové otázce postavil v životě?
„Znám dva lidi, kteří stáli před rozhodnutím, zda dát ledvinu, nebo ne. Jednoho kolegu herce, který ji daroval někomu cizímu, a pak druhého, který ji nedal své vlastní ženě. Ale nelze ho soudit. Nevíte, jak byste v takové situaci reagovali, kdyby nastala. Zároveň se před tu otázku postavit nechcete.“
Ale zamyslel jste se nad tím, ne?
„To ano. Kdyby ledvina chyběla mýmu malýmu děcku, tak mu ji okamžitě dám, ale jinak na to nejde odpovědět, dokud to nezažijete. Je to celý strašně ošemetný a bolestivý.“
Vaše postava ve filmu je tedy kladná, že?
„Z mé plejády teplých rolí, nácků a hloupých lidí, pitomců a záporných postav je to jednoznačně kladná postava. Hraje se to hezky, když vás v ději někdo ‚obkládá‘ a vy děláte, že to nevíte. Je veselý, všemu se směje, žádnou špínu neprohlídne, protože je dobrosrdečný.“
V čem je vám blízký?
„Nějaký styčný body tam jsou. Snažím se nedělat lidem zlo a taky dost zásadně trpím tím, když někdo provede něco, co já bych nikdy neudělal. Z toho je pak křivda nadosmrti. Odpouštění je pro mě jedna z nejtěžších věcí, s tím dost bojuju.“
Herec Míra Nosek: Ze stavby do divadla! Rok se živil rukama, ale úplně se toho nevzdá. Markéta Reinischová
Máte silný cit pro spravedlnost?
„To mám a dost. Často křičím i někde, kde nemusím. Když vidím, že je něco špatně, tak dost nahlas nadávám. Sice si tím někdy beru práci, ale nemám rád pokrytectví. Možná i proto ke mně teď přichází ty dobrý postavy, třeba brankář Plánička.“
Slyšela jsem, že jste se kvůli této divadelní roli setkal i s jeho rodinou.
„To bylo hrozně hezký. Zvlášť když mi pak jeho vnuk řekl: Toho Noska bereme do rodiny! (směje se) Je divný hrát někoho, u koho víme, jak vypadal, kdo to byl, co dělal, a navíc, když se na představení přijdou podívat jeho příbuzní. To jste vyděšení, abyste to nepokazili.“
Ale dobře to dopadlo.
„Naštěstí ano. Snažil jsem se uchopit jeho charakter, to, jak mluvil v klidu, rozvážně, pomalu…“
To byl trochu protiúkol, ne? Vy působíte spíše zrychleně.
„Je to tak, ale to je kouzlo herectví! Právě ty protiúkoly mě baví.“
Co jste se o něm dozvěděl?
„Nebylo moc záznamů, kde ho vidíme nebo slyšíme. Ale potěšilo mě, když se přišli podívat mí kamarádi, milovníci fotbalu, třeba kolega Filip Cíl, který říkali, že tam byla spousta věcí, které vůbec nevěděli. Ve druhé půlce vždycky přijde pamětník, který vzpomíná, a přes tyto lidi se dozvídáte, co byl František Plánička za pána. Byl slušný, čestný, měl celý život jednu ženu, byl skromný, hodný, věrný…“
Takže co společného jste si s tím našel?
„Všechny tyto věci, všechny! (směje se) Kromě toho brankáře.“
Nebyl jste fanouškem fotbalu?
„Vůbec. Za „a“ mě nikdy nebavily hromadný sporty a za „b“ mně vždycky vadilo, že chlapi sedí v hospodě, koukají se z ptačí perspektivy a komentují to: Seš blbej, proč jsi mu nenahrál! Jenže kdyby byli na hřišti, asi by viděli, že to tak jednoduchý není. Zas tam pro mě je nějaká nespravedlnost, celá kultura kolem toho mě děsně nasí*á.“
Vy jste nikdy nehrál fotbal?
„Jen jako dítě, asi dvakrát v životě, ale nerad. A to jsem ještě stál v bráně.“
Jako ten Plánička.
„Vlastně ano. Stejně jako on nemám rád, když se dějí bezpráví. Takže se mi hraje hrozně dobře, podobně, jako když jsem hrál Tondu Sovu ve Vyprávěj. Je to takový archetypální. Jen Tondu máme složeného ze sto padesáti osob, který se takto chovaly, a tady máme exemplární případ, že někdo takový skutečně byl.“
Když zrovna nehrajete, co vás ve volných dnech baví?
„Mám doma dva psy, třináct papoušků, tři akvária a dvě vakoveverky. Takže se nenudím.“
Kdo se o ně stará?
„Právě, že já. Když jsem pryč, tak se postará dívka nebo soused, ale jinak je to na mně. K tomu mám dvě stě padesát kytek. Někdy si připadám jako na statku, kde se musejí postarat o dobytek. Ráno si musím přivstat, všechno zalít, vyluxovat, zamést, protože do toho mám ještě obsesi na nepořádek. Když máte doma tolik zvířat a kytek, nic jiného vám nezbyde. Já furt uklízím, to musím, jinak bych se zbláznil.“
Kde jste vzal tolik květin?
„Mám je rád, tak si je kupuju. Když byl covid, dělal jsem si dovolenou doma a vybudoval si prales. Některý rostliny jsou ale jedovatý pro ptáky, takže musím opatrně.“
Necháváte je volně lítat?
„No jasně. Běhají mi tam i veverky. Dobrý je, že psi veverky nechytí, nemůžou to stihnout, nikdy. Papoušky taky ne, ale už se mi stalo, že jsem našel jen hromádku peří a psi se tvářili, jakože nic. Ale jde o ty malinké ptáčky, ti hůř lítají, což jsem si neuvědomil. Velké nechytí, takže je různě pouštím, ale pak je zase musím pochytat.“
A vakoveverky?
„Ty běhají po bytě i přes noc. Někdy se po mě i projdou, když spím a ráno je najdu třeba v koupelně.“
Jak tolik zvířat zvládá váš malý syn?
„Ten je u mámy. Zatím je malinký, má rok a půl, tak ke mně chodí málo. A až bude větší, bude to tu mít místo zoo!“
Co právě chystá?
Nějaké menší roličky točí i v seriálech, hlavně se ale věnuje divadlu. Momentálně zkouší novou inscenaci pro dva s Lucií Vondráčkovou. „Když je člověk na volné noze, často se mu stane, že nezavadí o žádné drama. Potkává jenom komedie. Mám i dvacet tři představení měsíčně a pořád hraju nějaký srandičky,“ líčí.
„A toto je taková ta sounáležitostní sranda, že se člověk pousmívá nad tím, co se jim to děje. Je to hra ze života, dějí se tam mrazivý dramatický situace, ale ve výsledku je to srandovní,“ dodává. Premiéru budou mít v listopadu v pražském Divadle Metro. Jako Pláničku ho můžete vidět ve Strašnickém divadle v Praze.
Jak ho předabovali
V seriálu Vyšehrad se Mira v několika dílech objevil ve stejné roli, manažera Laviho, jako Jakub Prachař. „Kuba tehdy z nějakých důvodů sám odešel, rozkmotřil se. A protože my jsme si byli kdysi dávno podobní, tak mi zavolal pan Štáfek, jestli bych za něj nemohl hrát. Odehrál jsem pět dílů a pak mě trošku nas*alo, že mě předabovali. Připadal jsem si, jako by mě použili, vysáli a zahodili. Kluci se zase skamarádili a točili spolu dál,“ vysvětluje.
O tom, že nebude mluvit svým hlasem, nevěděl. „Neřekli mi to. Pan Štáfek pak zavolal a ptal se: Jak se máš? Bude premiéra, předabovali jsme tě, fakt to funguje, je to skvělý! No a tak jsem to zjistil,“ dodává. „Na premiéru mě ovšem zapomněli pozvat, děkuju.“
