Sice je konec září, ale protože máte dvě děti ve věku sedm a osm let, nedá mi to: Jaké jste měla prázdniny?

„Krásné. Měla jsem je poměrně volné, abych mohla co nejvíce času prožít s dětmi. Vidím, jak rychle rostou, o to více si užívám každou chvilku, kterou můžeme spolu strávit. Každé prázdniny jezdíme autem do jižní Francie, kde mají děti babičku. Jsme tam vždy tři až pět týdnů, i proto, aby děti v kuse hovořily francouzsky, protože tady v Praze se jim do toho moc nechce.“

Hvězda Ulice, Ordinace i Pomády Badinková: S partnerem už nejdeme spolu…

Vy a Francie. Jak začal tenhle příběh?

„Po absolvování DAMU jsem získala angažmá ve Švandově divadle, jenže v tom samém roce mě přijali na pařížskou konzervatoř, kterou jsem si moc přála studovat. A přišlo dilema: Konzervatoř v Paříži, nebo zůstat ve Švandově divadle. Bylo to těžké, protože dostat hned po škole angažmá v pražském divadle je závazek. Přesto jsem odjela a jsem za to moc ráda. Kdybych něco mohla v životě zopakovat, tak přesně tuto část života.“

Proč?

„Bylo to sice strašně těžké, ale ve všech směrech nesmírně intenzivní, spousta skvělých i těžkých situací, zážitků. Byl to pro mě velký posun profesní i osobní. Tam jsem cítila, že jsem se stala celistvou. A Švandovo divadlo mi bylo zřejmě souzené, po návratu jsem neměla žádné plány, dostala jsem nabídku vrátit se a byla jsem tam až do svého úrazu.“

Původně jsem se na to nechtěla ptát, ale když jste to nakousla…

„Radši bych o tom nemluvila. Ale když už jsem s tím začala: Pokousal mě pes. Utrhl mi pusu. Bylo to v hospodě na horách, na Silvestra. Nechci zabíhat do detailů, ale ne, nedávala jsem mu pusu a ani jsem se k němu netulila. Nejsem pejskař, nikdy jsem psa neměla a respekt z nich si uvědomuji už od dětství. Období po tom pro mě bylo velmi náročné.“

Asi si nikdo nedokáže představit, jak moc náročné…

„Hrála jsem pátou sezonu ve Švandově divadle a musela jsem kvůli tomu odejít. S herectvím jsem se tehdy loučila. Je to už 14 let, mám za sebou několik plastik, přesto je to stále vidět. Pro herečku je takový úraz omezující. Nakonec byla moje jizva ohodnocena sedmi tisíci korunami, stejně jako kdyby byla třeba na zadku. Když jsem se dala trošku dohromady, tak mě opět zachránila Francie.“

Jak?

„Pozvali mě na casting na divadelní hru. Ráno jsem letěla, před půlnocí jsem se vrátila, stihla nákupy i pokec s kamarádkou. Druhý den mi zavolali, že další sezonu zkouším v Paříži.“

To byla rychlost…

„Tohoto jejich profesionálního přístupu si velmi vážím. U nás jsem měla hodně opačných zkušeností.“

Jakých?

„Skoro jako přes kopírák: Zavolají, sejdeme se, řekneme si, že do toho jdu, vyčlením si čas, a když se to blíží a volám, tak se dozvím, že to nebude, nesehnaly se peníze, nevyšel grant, odpískali to, ale nějak zapomněli zavolat.“

Vraťme se do Paříže, co všechno jste tam dělala?

„Odjela jsem tam na konci června, kamarádka tam otevírala bar, tak jsem v něm začala dělat provozní. Hrála jsem divadlo, dělala různé práce. Byla jsem mladá, svobodná, bezdětná, bylo v tom hodně volnosti a bezstarostnosti.“