„Ještě letos v lednu stál na jevišti a všichni jsme doufali, že se na něj zase vrátí,“ řekl ředitel Michal Kocourek (59). Představení Moje hra mělo premiéru v roce 2012. Na začátku každého představení byl Bartoška na jevišti zavřený v rakvi. „Mám výhodu, že netrpím klaustrofobií. Otevřou mě až po osmnácti stránkách textu, to je po dobrých patnácti minutách hry, a přiznám vám, co je během té doby můj největší problém – bojím se, abych neusnul!“ říkával herec s pobaveným smíchem.
Pohodlné polstrování
„Poctivá čtvrthodina je docela dlouhá doba, navíc ta rakev je pohodlně vypolstrovaná. Možná bych to neměl říkat, ale člověk se v ní necítí tak strašně, jak si možná představuje...“ Myšlenky, že jednou v ní bude ležet a už se neprobere, se mu prý hlavou nehonily, ani když mu nebylo kvůli zákeřné rakovině do skoku. „Tímhle se vůbec nezabývám. Jsem člověk okamžiku, takže přemýšlím spíš o tom, co bude za těch patnáct minut než jednou kdovíkdy. Spíš je mi nepříjemné, že když mě vezou na jeviště, je mnou manipulováno, smýkáno, a já nevím kam. Pod víkem netuším, jestli jsem zrovna nohama do hlediště, nebo do portálu!“ vtipkoval Bartoška. „Je to zvláštní pocit, jaký bych nechtěl zažít v reálném životě – aby mnou bylo pohybováno a já nevěděl kam...“ dodával už zcela vážně.
Nejkrásnější Smrtka
Bartošku oplakal poprvé celý národ před čtyřiceti lety, když v 10. dílu Sanitky zemře jako doktor Skalka na leukemii. Tam také za dveřmi onkologie těsně před svým koncem pronese na adresu vědců hledajících lék na rakovinu památnou větu: „Flákači mizerný, co tam v těch výzkumácích dělají?“ „Vybral jsem mu tehdy nejkrásnější Smrtku v dějinách českého seriálu Janu Švandovou, která si odvádí Skalku nemocniční chodbou, ze které není návratu... A Barťák mi říká: A víš ty vůbec, že Jana mě přihlásila na JAMU a nasměrovala na hereckou dráhu?“ vzpomíná režisér Jiří Adamec, který je přesvědčen, že v desátém díle Bartoška rozhodně rozehrává svůj největší herecký výkon.
Tohle zamává s každým
O tom byl přesvědčený i scenárista Jiří Hubač: „Bartoška v roli Skalky je zdrcující emotivní sada. Stačí se podívat do jeho očí a všechno tam vidíte. Klobouk dolů. Tahle epizoda zamává s psychikou.“ Celý národ taky bulel, a když lidé Bartošku potkávali potom na ulici, poplácávali ho radostně po zádech. „Měli radost, že jsem pořád živej. Tohle bylo pro mě jako pro herce opravdu neuvěřitelně milé a povzbuzující. Kéž by se našel ten lék,“ prohlásil Bartoška.
Na jevišti se nešetřil
Zprávu o úmrtí přijali lidé v divadle s ohromným smutkem a bolestí. „Byl to jeden z nejférovějších chlapů a největších profesionálů, jaké jsem měl možnost v životě poznat,“ vyznal se principál Kocourek. Nesmírně si vážil toho, že si herec ponechal Moji hru jako svoji jedinou divadelní aktivitu i v letech, kdy s ostatními divadelními závazky skončil. Rozhodl se tak nejen proto, že ho tato inscenace bavila a naplňovala, ale také s ohledem na své kolegyně a kolegy, které nechtěl o tuto příležitost připravit. „Na jevišti se nikdy nešetřil. Hrál opravdu do posledních chvil, dokud mu to zdraví umožňovalo,“ ocenil Kocourek.
