Moniko, jak jste se s Hankou poznala?
„Znala jsem ji odmalička. Moje první slovo bylo p*del. A to díky tomu, že mě ho nějakým nedopatřením naučil můj děda z Moravy, který v životě nemluvil sprostě, naopak spisovně, na melodii Hančiny písničky Asi asi, která je původně od ABBY. Nějak se to tam hodilo a já s radostí zpívala: Asi, asi p*del vlasy... Tak tohle bylo moje první setkání s Hankou.“
A to osobní?
„Když jsem ji opravdu poznala, díky tomu, že jsem začala zpívat, byla jsem velmi překvapená, jak byla příjemná, přející a kolegiální. Jak vzniklo naše přátelství, to neumím říct, ale Hanka mě vždycky podporovala. Až tak, že mi telefonovala den před mojí první Lucernou, chodila na mé premiéry a představení, přestože byla velmi zaneprázdněná. Když jsem zpívala jako host na jejím koncertě a byl tam Štefan, tak za mnou přišel a říkal: Ty jsi hvězda!“
To je velká poklona.
„Jenže já tam tehdy stála jako tele a říkala si: To není možný, aby mi světový operní pěvec říkal, že jsem hvězda. Přerostlo to ve velmi niterné přátelství. Když se mi v životě něco dělo, tak jsem věděla, že jí můžu zavolat, klidně o půlnoci, brzy ráno, že mě vždycky vyslechne a poradí.“
Štefan Margita David Turek, Lukáš Červený
A poradila?
„Měla v sobě zvláštní nadhled, dar laskavosti, empatie a ohromné ženskosti. Strašně mi tu chybí. Neumím si ani představit, jak moc musí chybět Štefanovi. Jejich napojení a spříznění duší bylo neuvěřitelné. Jsem ráda, že on mi v životě zůstal a že převzal rodinnou štafetu. Hanka byla v mém životě podstatná a pro mě tady pořád je.“
Můžete to přiblížit?
„Dějí se mi různé věci. Když jdu na jeviště a mám nějaký důležitý koncert, tak na ni myslím a říkám: Hani, drž mi pěsti a chvíli si s ní povídám. A pak se mi děje ještě něco. Pravidelně chodím na hřbitovy, za babičkou, dědečkem, za Karlem Gottem, ale když přijdu za Hankou, vždycky se něco stane.“
Například?
„Když jsem tam přišla poprvé, byla duha. Když jsem tam byla podruhé, přiletěl motýl. Po velkých koncertech vždycky chodím na hřbitovy – mám hodně kytek, tak je nesu Hance, Karlovi i Evě Pilarové. Když jsem tam přišla teď v prosinci, před Vánocemi, říkala jsem: Hani, tak na duhu to dneska nevypadá, na motýla taky ne, tak já nevím. A přišla veverka!“
To zní až neuvěřitelně.
„To vím, ale nikde jinde se mi to neděje. Možná zním jako blázen, ale ať mi nikdo neříká, že to není znamení. Já tomu věřím. A Štefan by mohl vyprávět, že když tam přijde za pět minut dvanáct, začnou bít zvony. Přitom mají zvonit až za pět minut! Oba si myslíme, že tu s námi pořád je a nikdo nám to nevymluví.“
Je ještě něco, co vám do života dala?
„I když to neměla jednoduchý, pokud jí bylo dobře a všechno fungovalo, uměla si nesmírně užít přítomný okamžik. A tím mě vždycky nakazila. Uměla i pít šampíčko, takže ze setkání s ní jsem vždycky odcházela šťastná (směje se). To jsem se od ní naučila – žít tady a teď a užívat si to. Protože nikdy nevíme, co bude zítra.“
