„Narodila jsem se v roce 1989. V době mé puberty bylo v módě být co nejštíhlejší. To, že lidi mají různé tvary, se neakceptovalo,“ vzpomíná. Vyrůstala v prostředí, kde se velký důraz kladl na vzhled. „Moje máma je divadelní herečka a vždy jí hodně záleželo na vzhledu. Pravidelně komentovala své tělo, stejně tak komentovala i to moje. Často kupovala časopisy, ve kterých pózovaly modelky. Byla to velká součást naší domácnosti a mně se ty krásné a hubené holky zaryly do paměti.“

Podobně jako mnoho dívek v té době čelila tlaku na to, aby její tělo odpovídalo ideálu krásy. „Moji rodiče to určitě nemysleli zle, ale když jsem přibrala, řekli to nahlas, a když jsem zhubla, tak mě pochválili, jak mi to sluší, když jsem hubenější. A že vypadám lépe. Otec byl v tomhle ohledu opatrnější a často mi říkal, že jsem hezká...“

V šestnácti letech strávila rok v americké Oklahomě, kde si všimla odlišného přístupu k tělu a sebevědomí. „V rodinách, u kterých jsem bydlela, byli rodiče ke vzhledu svých dětí spíš verbálně podporující. Podporovali i mě a nekomentovali ani to, že jsem přibrala dvanáct kilo. Říkali mi, že jsem hezká, a nevyjadřovali se k tomu, že jsem se poslední měsíc u bazénu přejídala slazenou ovesnou kaší a kynula jak knedlík. Tehdy už skončila škola a myslím, že to bylo emoční přejídání se.“

Navzdory této podpoře přibrání kil vnímala jako problém. Po návratu z USA si proto sama sobě kladla podmínky: „Cítila jsem se hrozně a myslela jsem si, že když se mi povede shodit pár kil, konečně si najdu kluka.“

Postupem času však začala vnímat vzorce svého myšlení a rozhodla se s nimi pracovat. „Pomohlo mi cvičení, fyzický pohyb a taky mi hodně pomohly terapie, kde jsem řešila a zlepšila své sebevědomí. Cvičení mělo vždy okamžitý účinek, a i když se tělo neměnilo, cítila jsem se mnohem líp. Po několika letech jsem si začala budovat sebevědomí i hudbou a pocitem, že něco dokážu. Splnila jsem si své ambice. Tělo jsem přestala až tak řešit, ale stále ho nevidím jako krásné.“

Jako umělkyně vnímá tlak na to, jak vypadá, i ve své profesi. „Můj hudební svět souvisí i s mou tváří a používám ji na reklamu. Tak funguje instagram. Když zveřejním plakát bez mé tváře, algoritmus instagramu informace o koncertech a albech schovává. Tak jsem se naučila používat svou tvář jako objekt reklamy, ale stydím se trochu vždy, když sdílím vlastní fotku, protože to sama vnímám jako narcismus a přijde mi celý tento svět trochu směšný a prázdný.“

Necítí se tak vůbec komfortně. „Nemám moc ráda, když někdo komentuje to, jak vypadám, ať už je to pozitivní, nebo negativní. Slyším to jako objektivizaci. Vlastně bych byla nejradši neviditelná a chtěla bych jen sdílet svoje myšlenky přes texty v písničkách. Nemám ráda, když na mě někdo kouká. Ale v podstatě jsem přijala tuhle hru.“

Přestože dlouho bojovala s vlastními pochybnostmi, nakonec se jí podařilo najít způsob, jak se z tohoto kruhu vymanit. Klíčový zlom v tomto případě přišel, když potkala někoho, kdo ji miloval takovou, jaká je. „To změnilo úplně všechno. Přestala jsem mít úzkosti, které jsem předtím občas měla. A pak se všechno změnilo a stalo se to, v co jsem už ani nedoufala, ani jsem nevěřila, že to existuje a že se mi to může stát...“

Dnes proto ví, že láska, ať už k sobě samé, nebo k druhým, může přinést ledajaké změny... „Láska změnila to, jak se cítím i jak se vidím, a přeji každému, aby ji v životě měl. I když nikdy nevíme, jak dlouho bude trvat, ale je krásné vzpomenout si na to, že opravdu existuje a může se stát znovu.“

Na další snímky této ženy, která má světu rozhodně co říct, najdete v naší galerii...

Fotogalerie

36 fotografií

Slovenská zpěvačka a písničkářka Katarzia

Autor: Tonda Tran