Vám letos svátky začaly s předstihem, právě jste vydala album Moje první vánoční. Co na něm je?
Vybrala jsem si sem skladby, které miluju. Je tam trocha koled, trocha klasiky, ale i tři původní písničky. Moc bych si přála, aby si je lidé pustili při pečení cukroví nebo zdobení stromečku a moje písničky jim zpříjemnily Vánoce.
Doma si také pouštíte koledy?
Doma mi hrají jenom český koledy, ty miluju, stejně jako celý Vánoce.
Měla jste je vždycky ráda?
Měla. Rodiče nám s mladším bratrem dělali opravdu překrásný svátky. Jsem dítě totality, nic se nedalo sehnat, ale oni vždycky nějak dokázali,abychom dostali dárek, který jsme si přáli. A na stole byly i mandarinky a banány. Naši uměli vykouzlit atmosféru něčeho mimořádného, chodili jsme do kostela a podívat se na jesličky, dělali jsme různý staročeský zvyky, jako je rozkrajování jablíček, lítí olova. To v člověku zůstane.
Předávala jste pak tuhle atmosféru i ve vlastní rodině?
No jasně, snažila jsem se jim to dělat taky takhle krásný a vidím, jak se do nich vpil tenhle rodinný rukopis. Holky už mají své domácnosti, ale i ony si zdobí byt a dodržují tradice.
Jak trávíte Štědrý den?
Všichni společně, což považuju za to nejdůležitější, o tom Vánoce jsou.Ten čas si spolu opravdu vychutnáváme, užíváme.
A dárky?
Ty hmotný jsme v poslední době vlastně úplně vypustili, dáváme si opravdu spíš maličkosti, knížky nebo zážitky, lístky do divadla, na koncerty nebo výlety.
Zavzpomínejme společně ještě na vaše dětství. Co byl třeba váš vysněný vánoční dárek?
To byl červený kočárek pro panenku. Měla jsem šílenou radost, dokonce jsem tenkrát měla i horečku a nespala jsem, jak jsem z toho byla vyřízená. (smích)
Pečete?
(smích) Já jsem prostě na druhý straně břehu. Patřím mezi ty komedianty, kteří až do třiadvacátého rozsvěcují vánoční stromky na náměstích a vrací se ve sněhových závějích a kalamitách ve tři ráno z Ostravy, aby druhý den zpívali v Chebu. (smích) Tak to prostě je. Každý rok si říkám, že si toho nebudu brát tolik, ale vždycky se nechám uprosit. Takže na pečení nemám čas, ale pečou dcery, které mi pak pomáhají i se štědrovečerní večeří.
Tu budete jíst kde?
U mě doma. S oběma dcerami a jejich partnery, patnáctiletým synem Theem…
… a vaším partnerem?
(smích) To si s dovolením nechám pro sebe. Myslím, že už jsem toho na sebe v životě prozradila tolik, že si teď dopřeju ten luxus nikomu nic neříkat.
Říkala jste, že toho máte před Vánoci nejvíc za celý rok. Proč myslíte, že neumíte odmítat? Je to kvůli penězům, nebo jste workoholik?
I když někdy pracuju hodně, workoholik nejsem. (smích) A peníze taky nejsou všechno, i když opravdu v listopadu a prosinci máme všichni nejvíc práce, tudíž i největší příjem. Ale to bych ani tak neřešila, spíš si říkám: Važ si toho, že tě chtějí. V tomhle ohledu byly pro mě šokem dva roky covidu, kdy práce nebyla, to bylo strašný, netušila jsem, že někdy něco takovýho zažiju. Od té doby si zájmu a nabídek i víc vážím a jsem za ně šťastná. Ale jak říkám, nemá se to přehánět, asi si dám na Nový rok závazek, že to příští rok omezím, poslední vystoupení bude třeba patnáctého prosince a pak si udělám klid. No, uvidíme. (smích)
Jak si ten vánoční klid představujete?
Nejdůležitější je být o Vánocích spolu, třeba jít i na procházku. Bydlíme na Starém Městě, kde jsem i vyrostla, tahle místa mám s dětstvím spojená, ostatně právě tady, v kostele svatého Šimona a Judy v Dušní ulici, budu mít 27. listopadu vánoční koncert, tenhle odsvěcený kostel má překrásnou akustiku, nádhernou atmosféru a taky je vytápěný. (smích) Právě na Starém Městě se ráda setkávám i s přáteli, projdeme si adventní trhy, dáme si svařáček, to je hrozně fajn, o tomhle Vánoce jsou.
Stejně ale budete mezi svátky pracovat, vždyť 28. prosince zazní v O2 areně písničky z legendárního muzikálu Jesus Christ Superstar.
Letos to bylo třicet let od premiéry a Leoš Mareš, který akci produkuje, je velký fanoušek tohohle muzikálu. Zazpíváme si v úplně původním obsazení, Ježíše ztvární Kamil Střihavka, Jidáše Dan Bárta.
A vy Máří Magdalénu, kterou jste v karlínském divadle zpívala do loňského listopadu. Slýchala jste hlasy, že už jste na tu roli stará?
Vůbec ne, naopak mi všichni strašně nadávali, když jsem se rozhodla odejít, vedení divadla mě nechtělo pustit. A i já bych to fakt mohla zpívat a hrát dál, neměla jsem s tím žádný problém. Spíš jsem cítila, že už bych to vzhledem k věku měla uzavřít, v nejlepším přestat a nechat prostor mladším.
O to víc si možná tu O2 arenu užijete, že?
No právě, strašně se těším, hlavně na Dana a Kamila, tu prapůvodní partu. Tehdy jsme společně strávili čtyři roky, hráli jsme to devětkrát do týdne, volno bylo jen v pondělí, o víkendech se jely dvojáky, žádný prázdniny, dovolený, nic. Odžili jsme si spolu velkou část svých životů. A přestože i kluci, co to vzali pak, jsou výborní, Kamil s Danem jsou pro mě nepřekonatelní. Tehdy se na nás byli podívat z Londýna a byli tak nadšení, že kdyby to bývalo tenkrát šlo, mohli jsme se všichni tři sebrat a jít do Londýna do angažmá.
Proč to nešlo?
Protože jsme měli smlouvu s Prahou. (smích) Navíc já i Kamil už jsme měli děti, už to prostě nešlo. Asi to tak mělo být.
Třicet let… Nelezly vám ty melodie už někdy na nervy?
Hm, to jo, hlavně ty moje, to je logický, když vás něco třicet let takhle pronásleduje. (smích) Ale nechci se rouhat, vážím si toho, že tenkrát s Máří oslovili právě mě, měli jsme pořád vyprodáno, dneska už víme, že jsme psali dějiny český rockový hudby. To je vidět i na tom, jaký je o ten koncert zájem, tenhle muzikál má spousta lidí jako svoji životní lásku. A bude to mít grády, geniální scénu, veliký orchestr a sbor, to bude atmosféra!
Zpíváte celý rok. Co ale koledy u stromečku?
Děti na to moc nejsou, doma u stromečku se nám zpívat nechce. (smích) Koledy si pouštíme. A já jsem i radši, že si můžu dopřát poslech, přes rok se nazpívám dost a dost. (smích) Pamatuju si, že když byly děti malý, prosily mě, ať nezpívám. (smích)
A když jste byla malá vy, u stromku jste zpívali?
To jo. Táta hrál na piano a my zpívali, to bylo takový obyčejný, prostý, ale o to víc upřímný a autentický.
Kdysi jsem četla, že maminka říkala vašemu zpěvu kdákání, proto mě ty koledy zajímaly.
(smích) Vánoční koledy tolerovala. Ale jinak tomu nedávala do budoucnosti vůbec žádnou šanci, připadalo jí tak pofiderní, že si doma zpívám, a neuměla odhadnout, že asi mám talent. Nad tím, že bych chtěla být zpěvačkou, kroutila hlavou, říkala, ať dělám něco pořádnýho. Přitom já opravdu od dětství všude říkala, že chci být zpěvačka, a myslela jsem to vážně. (smích) Máma pro to vůbec neměla pochopení, neměla potřebu mě rozvíjet nebo mi nějak fandit, to já to mám vůči svým dětem jinak, odmalička se je snažím podporovat, když vidím, že je něco baví nebo po něčem touží.
Kdo vás tedy ve zpěvu podporoval?
Můj dědeček. On byl velmi muzikální, sbíral gramofonové desky, miloval swing, jazz, orchestr Karla Vlacha, v hudbě se vyznal, to jsem měla štěstí. V necelých čtyřech letech mě odvedl do Kühnova dětského sboru, tam jsem se úplně rozplývala radostí. Čímž se vracíme na začátek.
Jak to myslíte?
Chci říct, že přestože jsem někdy unavená, vracím se v noci a jsem úplně vyřízená, pořád si říkám: Važ si toho! Kolikrát stojím na jevišti, pode mnou jsou tisíce posluchačů a já si čas od času vzpomenu na to, že jsem po tomhle jako malá toužila. Sen se mi splnil.
Uznala maminka, že ve vás něco je, začala chodit na vaše koncerty?
Ona chválící nikdy nebyla. Měly jsme spolu trošku složitý vztah, nebyla moc stavěná na mateřství, nic jí to neříkalo. Nikdy jsme si spolu nepovídaly, moc jsme si nerozuměly. Ale samozřejmě vím, že na mě byla pyšná, že jí dělalo dobře, když její kamarádi a kolegové chtěli lístky na koncert. Ale neuměla to dát najevo, byla v tomhle ohledu velice zdrženlivá. Takhle ji vychovali, city se dřív nedávaly najevo jako dneska.
Vy je najevo dáváte?
Určitě, já děti objímám, říkám jim, že je mám moc ráda, svěřujeme si intimní a důvěrný věci. Myslím, že tak to má být. Pouto mezi dítětem a matkou je to nejsilnější a vlastně si to ani jinak nedovedu představit. Děti jsou to nejkrásnější a nejdražší, co v životě mám. Ale generace mých rodičů a prarodičů to měla jinak. Dítě prostě drželo hubu a krok. Proto jsem ráda, že žiju v dnešní době a že jsem si mohla to, co mi v dětství od mámy chybělo, vynahradit na svých dětech a poutu, který spolu máme.
Dcerám Anně a Marii je dvaatřicet, Theodorovi bude na jaře šestnáct. Jak rozdílné bylo to, když byli malí?
Byla jiná doba, holky se narodily v čerstvých devadesátkách, papírový pleny teprve začínaly, ale byly hrozně drahý, takže jsme měli sto dvacet látkovek, který byly neustále v oběhu. (smích) Nebyly chůvičky, monitory, baby friendly kavárny, kočárky se parkovaly před obchodem. Dneska se na ty děti myslí, to tenkrát nebylo.
Ale s Theem už vám bylo šestačtyřicet. Bylo to náročné?
Vůbec žádnou únavu jsem necítila a necítím ji ani teď, když mu bude pomalu šestnáct. S bývalým manželem jsme si dítě hrozně přáli, byli jsme šťastní, že ho máme. Největší rozdíl byl asi v tom, že holčičí svět je jiný než klučičí. Od Theova narození bylo vlastně všechno úplně jinak než u holek. (smích)
V čem?
Jinak se choval, přemýšlel, hrál si, byl prostě trošku mimoň, často mě svým chováním a postoji vykolejil. Moje nejtrapnější a nejčastější věta byla: „Ježíš, tohle holčičky nedělaly.“ (smích) Když bylo holkám deset jedenáct, už to byly docela praktický malý ženy, který mi se vším pomáhaly a došly si, kam bylo potřeba. No a Theo byl v deseti ještě tydýt, co nic neuměl. (smích) Těm klukům prostě daleko dýl trvá, než se začnou v tom životě nějak orientovat. Ale taky mi to pomohlo.
Jak?
Díky němu jsem nahlídla do mužskýho světa a vnímání a leccos už těm mužům toleruju nebo promíjím, protože za to prostě nemůžou. (smích)
Na jaře půjde do kin časosběrný dokument o vašem životě. Helena Třeštíková vás sledovala už od roku 1996. Nemáte chuť některé věci, co jste jí říkala, vyškrtnout?
(smích) Já mám tuhle zkušenost za sebou už z prvního dílu dokumentu, který jsme točili právě od roku 1996 do roku 2002. Uvědomovala jsem si, že dávám k dispozici národu svý soukromí. Ale pro tu Helenku to člověk udělá rád, protože je nesmírně milá, laskavá, tolerantní, srdečná, empatická a taktní. Tehdy jsme ani já ani ona nemohly vědět, co se za ta léta všechno přihodí, a v mém případě se toho stalo dost. A samozřejmě je to pak nastavený zrcadlo. Jasně, že jsou tam přešlapy, blbosti a omyly, za který se z dnešního pohledu stydím nebo vím, že jsem je neměla dělat. Ale je to autentický a pravdivý. Je to můj život. Myslím, že každý má v životě něco, co by rád vystřihl, ale v tom je ta síla. Formujeme se, měníme názory, vyvíjíme se. Co by šlo vystřihnout z filmu, stejně ze života nevystřihnu. Proto to Helence nechám takový, jaký to natočila.
Je něco, o čem jste v dokumentu mluvit nechtěla?
Vlastně ne. Práskla jsem na sebe úplně všechno. (smích) Samozřejmě jsem Heleně netelefonovala ve chvíli, kdy jsme měli s partnerem hádku. Ale pak jsem to třeba zpětně zmínila. Volala jsem jí ale, když měl syn před dvanácti lety velmi ošklivý úraz.
Co se mu stalo?
Vypil žíravinu, chlornan sodný na čištění bazénů, který byl v neoznačené láhvi, a Theo myslel, že je to voda, tak se napil. Poleptal si jícen a museli ho operovat. Tehdy jsme si sáhli na dno.
Uvidíme bezprostřední chvíle téhle hrůzy i v dokumentu?
Do nemocnice za námi Helena nejela, to až potom domů. Nosila jsem ho na ruce, protože měl zavedenou hadičku z nosu přímo do žaludku, nesměl přijímat potravu přes jícen. On byl hrozně hodnej, krásně to zvládal, to my s manželem jsme byli v háji.
Ani s vaším třetím mužem, o pátnásct let mladším hercem Petrem Polákem, manželství nakonec nedopadlo. Utrpěly neshodami i nějaké Vánoce?
(zamyslí se) Ne. I partnerský neshody ty svátky tak nějak zněžnily a zjemnily, Od narození, od narození mých dětí byly Vánoce vždycky prostě nádherný. Už jen kvůli nim a pro ně. To sama víte, také máte děti.
Basiková má Vánoce už v listopadu Veronika Pukáčová, Daniel Kristl
Ale někdy je to náročné. Třeba mít všude pořádek. Je to pro vás důležité?
Už ne, to jsem úplně vypustila. Ale dřív jsem to tak měla taky, z domova jsem byla zvyklá, že se před Vánoci gruntovalo, to byl zvyk už ze starých časů. Pamatuji si, že máma nám vždycky říkala, že když budeme mít bordel, Ježíšek nepřijde. Takže jsem se toho držela a i já přijela v noci z koncertu a žehlila jsem, balila dárky, pekla cukroví. Druhý den jsem vstala a lezla jsem po štaflích, abych umyla okna a věšela záclony. No a pak jsem u štědrovečerní večeře usínala, byla jsem unavená a vůbec jsem si to neužila. Pochopila jsem, že je úplně zbytečný se takhle štvát. Protože okna opravdu nemusí být vyleštěná, Vánoce jsou o něčem jiném. Navíc dneska už se ten pořádek udržuje snáz, když děti vyrostly.
U mě je to možná i v té touze ukázat ostatním, jak všechno zvládám. Pracovat, starat se o děti i mít uklizeno.
Ale důležitý je úplně něco jinýho. Žijte s lehkostí, rozlišujte priority. Místo šúrování vezměte děti raději do divadýlka. Ale k tomu člověk dojde časem a věkem. (smích) Vy se nemusíte nikomu zpovídat. A jestli někdo řekne, že máte špinavá okna? No a co, život nejsou závody. Život se má prožívat a užívat. Čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju.
Co ještě jste se naučila?
Nesetkávat se s lidmi, kteří mi berou energii a nic mi nenabídnou. Jsou různí takoví paraziti, co vás vysávají a zavalí svýma starostma. Fakt jsem zredukovala svůj okruh přátel a kamarádů. A vlastně činností. Prostě už nedělám činnosti, s kterýma marním čas. Protože jakmile je člověk mladej, tak si to neuvědomuje. To máte pocit, že tady budete žít do sta let a všechno bude. Ale čím víc stárnete, tím víc to vidíte.
Co?
Život je krátkej a máme jenom jeden. Přitom spousta lidí žije tak, jako by žili nanečisto a pak si to měli šanci ještě zopáknout. (smích) Ale my nikdy nevíme, kdy to skončí.
Podle toho teď žijete?
Jo, jsem v období a věku, kdy se snažím každý den prožít od rána až do večera, z každýho dne si chci vzít to hezký, zapamatovat si, uložit a čerpat z toho, protože chvilka, kterou promarníme, se už nevrátí.
OČIMA AUTORKY
Speciální vánoční focení s Bárou bylo od první chvíle našeho setkání opravdu speciální. Bára je velmi příjemná, na nic si nehraje a s pokorou a klidem mluvila nejen se mnou, ale i s vizážistkou Lucií, stylistou Karlem, fotografem Honzou a všemi, kteří ji přišli do ateliéru pozdravit. I samotné povídání bylo moc fajn. Tak jsme se do něj zabraly, že jsme si ani nevšimly, že jsme k šálku dobrého čaje stihly spořádat plný talířek vánočního cukroví.
