Nedávno jste za otce převzal cenu Mistr zábavního umění od Artesu. Jak na podobné trofeje pohlížel on?
„Měl doma poličku, kde byli všichni ti Zlatí trilobitové, krokodýli, brněnská ocenění... Některá z nich byla krásná, tak byla ve vitríně, jiná byla schovaná. Táta k nim měl ambivalentní vztah, bral je spíš jako umělecká díla. Přijímal víc divácká ocenění, to byla každodenní setkání s davy lidí, kteří ho milovali.“
Tátovi jste neuvěřitelně podobný. Zastavují vás lidé na ulici?
„To se, díkybohu, nestává. Uvědomují si to spíš lidé v profesi (Jan pracuje u filmu jako pomocný režisér – pozn. red.). Mám stále vazby na kolegy, kteří s tátou pracovali, nebo za mnou přijdou komparzisti a říkají, jak jsem tátovi podobný.“
Pracujete u filmu. Podporoval vás v tom táta? Domlouval vám příležitosti?
„Ne, v tom byl velice zásadový. Už jen to, že docílil, aby mě na Barrandov přijali, byla věc u něj neobvyklá. Ale já u filmu chtěl být už předtím. Viděl, že mám zájem a není to nějaká pomíjivá záležitost.“
S tátou jste pracoval na třech věcech. Jaké to bylo?
„První film, na kterém jsme dělali spolu, byl Když rozvod, tak rozvod, kde jsem byl třetím asistentem, pak Bouřlivé víno a seriál Létající Čestmír. Bylo to dvojsečné, protože bylo fajn vidět ho při práci. Na druhou stranu jsem mu dělal i zdravotní sestru nebo spíš bratra.“
Co to obnášelo?
„Míval záchvaty, kdy přestával dýchat. Naučil se to řešit rychlou pomocí – měl léky, které si byl schopen sám intravenózně vpravit. Díky nim se dokázal během půl až tři čtvrtě hodiny dostat zpátky do stavu, kdy se uklidnil a nedusil se. V tyhle momenty mě nasazovali, protože jsem měl praxi z domova. Přišlo mi to strašně nefér, že tím vlastně ušetřili za zdravotníka a já si ve své práci přišel zbytečný.“
Kdy začal mít s astmatem problémy?
„V sedmdesátých letech. Tenkrát to řešil spreji. Občas taky chodil do nemocnice, kde si na dva tři dny lehl. Pak se to začalo zhoršovat, to byl takový pětasedmdesátý rok, kdy léky přestávaly fungovat. Časem se přišlo na určitou kombinaci léků, které, aby měly rychlejší efekt, se právě píchaly do žíly.“
Vladimír Menšík skvěle zvládal komické i charakterní role. Nezvládl však alkohol, cigarety a nemoce.
Jak často měl záchvaty?
„Postupně se ty intervaly zkracovaly. Třikrát čtyřikrát denně, třikrát bylo takové minimum. Ráno po probuzení, pak v poledne, odpoledne, prostě třikrát denně, to byly dávky těch léků. Bohužel tam došlo i k tomu, že součástí léků byl i efedrin, což je povzbuzující droga, která občas tatínka pozlobila. Z efedrinu měl určité psychické následky. Dvakrát jsme ho museli nechat hospitalizovat, protože jsme ho nezvládali a nevěděli si rady.“
Změnil svou bohémskou životosprávu?
„Omezil cigarety. Nejdřív to byly, jak tomu říkal, astmatické cigarety. Jmenovaly se Atika, byly odněkud z Německa, asi v nich bylo méně nikotinu. Měl pocit, že kouří lehčí cigarety. Ale nebyla to pravda. Úplně přestal kouřit pět šest let před smrtí.“
A alkohol?
„V určité fázi života se musel jít léčit, protože mu to komplikovalo kariéru. Byl nespolehlivý a podobně, takže se musel rozhodnout. Ale vyřešil to a v podstatě celý zbytek života nepil. Doma byl alkohol tabu, ani pivo neexistovalo, k vepřovému, knedlíku a zelí se prostě pila limonáda Liberta.“
Nesete si životem nějakou radu od táty, podle které se řídíte?
„Myslím, že jsem po něm zdědil smysl pro humor, ten byl všudypřítomný. A byl strašně krásnej. Pamatuju si i vážné chvíle, kdy už humor fakt dělat nešel. Když se třeba jednalo o naši výchovu a musel přitlačit, ale i pak se to na konci obrátilo v žert, aby nás úplně nezdeptal. A určitě se nedá nikdy dohnat jeho otevřenost a lidumilství.“
