Vilmo, potkaly jsme se v ateliéru Jakuba Ludvíka, tak si říkám, jestli tu dnes vznikne podobně ikonická fotka jako váš portrét, který tu visí na čestném místě?
„Já ji mám za sebou, vlastně. My ji vidíme.“
Ano, já ji vidím.
„To už je let. Pětatřicet, třicet, určitě.“
Fotky, pro jaký účel tu dnes s Jakubem fotíte?
„Jakub Ludvík mi pomáhá, abych konečně měla své vlastní fotky, přestože jsem už téměř v důchodovém věku, nevlastním vůbec žádnou svoji fotku. Všechny z filmů, z televizí a z natáčení jsem rozdala, protože jsem psáč a poctivě odpovídám všem divákům a vždycky tam něco přidám. Samozřejmě pár jsem jich měla, ale nikdy ne takové ty podpisové karty. Tak konečně budu mít svoje vlastní. A děkuji samozřejmě Festivalu ProART, protože díky němu, jelikož jsem jim neměla co nabídnout, nás napadlo oslavit Jakuba, abych měla k dispozici fotky pro ProART Festival. Všichni víme, už jsme si to řekli několikrát, já to opakuji už asi počtvrté, tak jen připomínám veřejnosti, že právě probíhá tento měsíc v Moravském Krumlově ProART Festival pod hlavičkou Martina Dvořáka, který je duchovním otcem této myšlenky. Je to úspěšný festival. Podílím se na tom, co se týče herectví, nejenom já, to jsem chtěla připomenout, ale také mí kolegové Milan Šteindler, Vica Kerekes a Sára Haváčová. V červenci festival proběhne ve Werichově vile v Praze, pak také v Brně a já budu v srpnu ve Slavonicích. Přede mnou bude ještě Jičín, takže i tam budou mít moji kolegové svoje workshopy. Jde o tanec, balet, herectví, zpěv, kreativní psaní, fotografie.“
V čem přesně spočívá vaše úloha na festivalu? Máte pod sebou hereckou dílnu. Jakým stylem s lidmi pracujete a co jim nabízíte?
„Ještě s nimi nepracuji, budu pracovat až od osmého srpna ve Slavonicích. Samozřejmě že přípravu mám velkou, ale nevím, co se dá všechno vměstnat do čtyř dnů. Všichni máme k dispozici čtyři dny v každém tom kole, v každém městě. A zapomněla jsem říct, že tento obsáhlý festival končí v Olomouci, ale to až na konci října.“
Předpokládám, že se to nedá generalizovat. Přesto existuje nějaká zásadní rada, která je podle vás pro herce důležitá a kterou byste chtěla těm mladým nebo i starším talentům, kteří tam přijdou, předat?
„Jde o to, že ani nevím, jestli se mi tam přihlásí profesionálové, nebo kolik tam bude profesionálů a kolik tam bude lidí normálních profesí. Nebo normálních. My jsme také normální profese, ale myslím jiných profesí, kteří chtějí jenom nahlédnout nebo pootevřou dveře k něčemu dalšímu. Což třeba mě jako Vilmu Cibulkou by velmi zajímalo. Vím, že to asi potřebovat v životě nebudu, ale příští festival bych se přihlásila třeba k Martinu Dvořákovi na tanec. To by mě moc zajímalo. Chtěla bych u toho aspoň být, pokud budu ještě pohromadě, budou mi sloužit šlachy a klouby a budu mít energii. Asi to udělám příští rok. A totéž očekávám, nebo neočekávám, ale těším se na to, že se mi tam pár takových zájemců přihlásí. Nejenom z řad profesionálů, ale také jiných zájemců. A nevím, jak to ještě bude generačně. Vaše otázka ale zněla, zdali si myslím, že se dá něco naučit?“
Spíš jestli je nějaká rada. Kdybychom specifikovali tu skupinu s tím, že by to nebyli profesionální herci, ale řekněme nadšení amatérští divadelníci. Existuje něco přímo pro ně, co byste jim ráda předala?
„Myslím si, že nejlepší předávání, pokud by to bylo v tomto stavu, je skutečně hrou. Všichni se mě ptají: ‚A jak se to asi tak dělá? Jak se dospělý člověk osvobodí, aby si opět dokázal hrát?´ Samozřejmě se to dá na základě etud, na základě nejrůznějších fíglů, cvičení nebo pohybovek. Nechci to říkat a zveřejňovat nahlas, protože je spousta způsobů. Spíš jde o pohyb v prostoru a čase a to, jestli bude jenom v naší fantazii, jestli bude i fyzický, jestli bude i slovní a tak dále. Protože já samozřejmě chci co nejvíce vycházet z každého z nich, z každého jednotlivce, takže z toho, co je každému vlastní. Nikoho nebudu do ničeho nutit. Pochopitelně si ale odnesou i to, co vidí u druhých. To, co vidí na mém přístupu. Nevěřím, že by si nikdo nic neodnesl. Ano, pootevřeme si dveře, ale rozhodně budeme v mnoha prazákladních věcech jistější. Je to psychofýza, jde o probuzení našeho myšlení, probuzení naší empatie, probuzení naší imaginace a tak dále. A to všechno si myslím, že během těch čtyř dnů zvládneme. A samozřejmě i texty, na které se jistě spousta lidí těší, že si rozebereme. Mám v nabídce napsáno, že je naučím rychle se učit, to znamená, že i kdyby tam byli studenti a nešlo o divadelníky, kteří se musí rychle naučit text. Takže jakým způsobem přemýšlet nad textem tak, aby se dal co nejrychleji naučit. Což je také zajímavé, to se nikdy neučí.“
Myslíte si, že by vám v tom mohla pomoct vaše zkušenost ze střední pedagogické školy? Že byste mohla uplatnit nějaké postupy, které jste studovala na střední škole?
„Myslím si, že ne. Rozhodně ne. Na pajdu jsem vlastně šla proto, že se za mnou táhla půlka vesnice. Poněvadž jsem byla takový kreativní šílenec, který velmi rád vymýšlel zvláště lumpárny a velmi rád k nim všechny přesvědčoval. A pak jsem teprve vyšla na pajdu. Tak si myslím, že tam rozhodně nebudu používat své pedagogické znalosti. Spíš znalosti z psychologie, protože mám maturitu z psychologie a ta mě de facto zaměstnává po celý můj tvůrčí život. Co si budeme povídat, herectví je především o psychologii. Pedagogika přijde sama o sobě. Myslím si, že to zvládám docela dobře. I zkušenost mám, je taková, a teď doufám, že to nebude znít velkohubě, ale všimla jsem si, že většina mých kolegů hraje se mnou lépe, než by hráli kdy jindy. Myslím tím vedle mě. To znamená, že je cosi, o čem nevím, a už netuším, jestli je to v mém přístupu, mojí energii nebo schopnosti naslouchat kolegům, ale všímám si, že jsou vždycky lepší v představení se mnou než kdykoliv jindy na divadle.“
To je velmi zajímavé. A říkají to i ostatní?
„Ano, i oni mi za to děkují. Právě proto za mnou chodí a děkují, už během těch pár měsíců zkoušení. A to, i když jsou stejně staří, jako jsem já. Protože to je běh na celý život. S každou rolí začínám od začátku. Proto se nebojím toho, když se setkáme ve Slavonicích, protože pokládám za absolutně přirozené začít od nuly. Naopak to osvobození se od všech možných nánosů pocitu, že všechno musíme umět, všechno známe a všechno víme. Ne, ne. Pryč s tím. Nula je nejkrásnější a nejsilnější bod. Je to vlastně to tvůrčí vajíčko, které teprve bude praskat a z toho pak může něco vznikat. Takže s každou rolí, s každým novým představením se snažím myslet na to, že neumím vlastně vůbec nic, že tam stojím poprvé. Proto může být člověk, můj člověk na jevišti pokaždé jiný. Jenom tehdy se to může podařit.“
Fakt je, že tím, jakou hereckou ikonou jste v České republice, a řekla bych i za hranicemi, máme všichni pocit, že hrajete v podstatě od narození. Spousta lidí podle mě proto ani neví, že jste nevystudovala konzervatoř, ale střední pedagogickou školu. Kdy jste se rozhodla, že nebudete pokračovat vysokoškolským studiem pedagogiky, ale půjdete to zkusit na DAMU?
„Je to velmi úsměvné, protože jsem vyrostla v osadě, která čítala pouze asi sto jedenáct nebo sto dvanáct čísel domů, v takové jizvě mezi Krušnými horami a Doupovskými vrchy. A v mém případě i v případě pedagogické školy, kterou jsem studovala v Karlových Varech, to bylo asi necelých třicet kilometrů od nás z Jakubova. Vstoupit na jinou vzdálenější fakultu byl ode mě geografický únik z Jakubova. Takže jsem se snažila doběhnout co nejdál a do tak velkého místa, abych se mohla ztratit.“
Geografický únik ale nepochybně nebyl tím jediným důvodem a motivací.
„Byl to hlavní důvod, byl. Ať o tom přemýšlím, čím dál tím častěji. Skutečně si to myslím. Samozřejmě že tam byl nějaký talent, samozřejmě že jsem pedagogiku studovala levou zadní, protože jsem většinou bývala na festivalech a většinou jsem vyhrávala pro Karlovarskou střední školu všechny hlavní ceny. Kroměříž, Prostějov, Valašské Meziříčí a tak dále. Všichni, kdo buď zpívali ve sboru a objeli si celý svět, anebo my takzvaní recitátoři jsme měli tu možnost reprezentovat a nemuset se tolik šprtat, tolik se učit. Což byla obrovská výhoda. Takže samozřejmě jsem prolítla nějakými novinami už předtím, než jsem vstoupila na DAMU, a musím říci, že moje návštěva na první přijímačky byla moje první návštěva Prahy.“
Vzpomenete si na moment, kdy jste si řekla, že herectví vezmete vážně, půjdete ho studovat a chcete se jím živit?
„Nikdy jsem to nevzala vážně. Jenom jsem se podívala, jestli na to existuje nějaká škola. U nás v knihovně v Jakubově jsem si vyštrachala brožuru Loutkář a tam jsem se dozvěděla, že skutečně divadelní herec musí mít divadelní fakultu. Tak v tu ránu jsem se přihlásila na divadelní fakultu. Protože improvizovat mě bavilo už ve třídě a věděla jsem, že základy, co se týče verbálního projevu, stoprocentně mám a mám je dobré a uměla jsem stát na jevišti. Jakmile si získáváte klid ve chvíli, byť máte říkat obyčejnou báseň, když to řeknu takhle ošklivě. Básně totiž nejsou nic obyčejného, básně si myslím, by se ani recitovat neměly, básně se mají číst a prožívat, komunikovat tak jen s autorem, myšlenkou nebo s pocitem. Je to na čtenáři, nikoliv na interpretovi. Každopádně to byla ta doba a ta mi zřejmě dopomohla i k tomu, abych se osvobodila a vstoupila na jeviště s drzostí, i když jsem předtím v životě nebyla v divadle.“
Vaše dcera Šimona nejde ve vašich profesních stopách. Její životní příběh je každopádně velmi zajímavý, protože vystudovala dějiny umění na Univerzitě Palackého v Olomouci, nicméně nepracuje v oboru. Pokud se něco nezměnilo, má krámek, ve kterém vzadu vyrábí paštiky a vepředu je prodává. Je to stále tak?
„Stále je to tak. V Olomouci v Ostružnické ulici má tenhle úžasný krámek. Samozřejmě že už vozí paštiky i do Prahy, protože už se rozvětvili. Už je košatější. Pravda je, že ona je tou, která se rozhodla podporovat trochu ta místní řemesla. Mě to taky nesmírně baví, protože čas od času s ní na ty trhy vyjedu, a je to báječný svět. Trošku mi to připomíná divadlo a trošku mi to připomíná kočovný život. Ono to tak je. Viděla byste to, kdybyste tam s nimi pobyla jeden den, těch dvanáct hodin. Což je tedy dost velká námaha, pro mě teda určitě. Stát dvanáct hodin na nohou, vstávat ráno ve čtyři hodiny, přepravit se někam na nějaký hrad, tam balit až večer a zase jet do půlnoci zpátky. Ale je to opravdu báječné. Setkám se tam se spoustou neskutečně šikovných lidí od kovářů, řezbářů, loutkářů, šermířů, anebo i z chráněných dílen. Teď jsem díky tomu seděla v porotě mentálně postiženým, protože ve Slezsku měli soutěž se svými vlastními výrobky nazvanou Šikovné ruce. To bylo nádherné. Byl to překrásný den v Bruntále, protože oni jsou tak strašně plní energie. Autisté i vozíčkáři s pohybovým omezením. Já jsem si ale v životě takhle dlouho nezatančila. Bylo to překrásné. Teď jsem ale odběhla, že? Já větvím, větvím. Každopádně Šimona taky odběhla, ale myslím, že se třeba vrátí. Ona mimo jiné velmi krásně maluje, a navíc kdysi psala velmi dobře, a to už od svých šesti, sedmi let.“
To já vím, protože jsem vás slyšela vyprávět o tom v jednom rozhovoru, kde jste říkala, že vám Šimona v necelých dvou letech recitovala básničku cestou do jesliček. A že byla obecně velmi umělecky nadaná. Údajně jste prý spolu i tvořily, psaly jste básně.
„Ano, ona píše trošku jiným stylem. Já jsem jí slibovala celý dětský život, že to jednou vydám. Těch básní je ale tolik, těch věcí je tolik. Jsou to i povídky, jsou to i balady, nejsou to jenom verše. Je tam jedna divadelní nebo dvě divadelní hry. Prostě spoustu krásných věcí. Slibovala jsem si, že to vydáme obě dohromady, jak máma, tak dcera, a že ta kniha bude oboustranná. To byl můj fígl. Z jedné strany bude Šimonka, z druhé strany budu já, jenom se to přetočí a potkáme se v půli.“
A plánujete to pořád?
„Ano, ale čas je neúprosný. Nahromadila se spousta práce.“
Čas běží, to je pravda. Málokdo by věřil, že jste loni slavila kulatiny. Moc se mi líbilo, že i když jste říkala, že nemáte ráda narozeninové oslavy, právě vaše dcera Šimona vám k šedesátinám udělala překvapení. Pozvala rodiče, sestry a přátele. Tak si říkám, jestli to nebyl tak silný zážitek, že byste přece jen narozeninové oslavy vzala na milost a od teď pořádala oslavy?
„To já nevím. Já se totiž pletu v datech. Nikdy v těch desetiletích nevím, kolik mi je. Pak se musím zastavit a přepočítat si to od toho třiašedesátého roku, protože to vůbec neřeším. To, co lítá v tom desetiletí, je mi jedno. Každopádně bylo to nádherné. Opravdu mi vytryskly slzy v očích. Otevřela jsem špejchar v Borotíně na statku a tam byli všichni. Vůbec jsem to nečekala, bylo to neuvěřitelné. Takže ano, samozřejmě, může se to stát, ale ono už je to spíš na mně. Myslím si, že já bych to měla zpytlíkovat, já bych to měla zorganizovat. A to jsem nikdy nedělala. Jednou se mi to povedlo. Myslím, že na pětatřicetiny v Divadle pod Palmovkou. A nikdo si toho ani nevšiml. Nechala jsem v rekvizitárně všechno pro všechny, ale odešla jsem.“
A přišel někdo? To trochu působí, jako kdyby nikdo nedorazil.
„Já nevím. Asi tam zůstali, někdo tam asi byl. Přitáhla jsem to do té rekvizitárny a utekla jsem.“
Takže vy jste zorganizovala svoji oslavu, odešla jste a oni vás slavili bez vás?
„Jenom pro ně jsem to chtěla udělat. Neznající toho, jak se to dělá.“
Možná kdyby tehdy byly sociální sítě, mohla jste si pak prohlédnout fotogalerii, jak vás tam slavili.
„To ano. Mně se to ale líbí. Třeba Simča Stašová mě vždycky zve a jsou to obrovitánské oslavy. Nikdy se mi to tedy zatím nepovedlo, protože jsem vždycky hrála. Nicméně nikdy nezapomene a ze vzpomínek vím, že tam bylo třeba sto padesát lidí, plné divadlo. Já bych to tak chtěla umět, tohle.“
Nikdy není pozdě. Každopádně ještě mě napadlo k vaší dceři. Vím, že je to velmi osobní, nicméně zachytila jsem, že jste měla poměrně komplikovaný porod. Je to hodně osobní ženské téma a nevím, jestli se vám do toho chce zabíhat. Údajně vám ale odtrhli placentu a vy jste po porodu omdlela?
„Ona mi přirostla k děloze. Takže pan doktor, jak trhnul v domnění, že by ještě měla vypadnout…Já tedy nevím, jak se o tom mluví. I když to je život, to není nic choulostivého, je to život. Zkrátka byla přirostlá, on to netušil, a jak trhnul, došlo k velké brutální ztrátě krve. Pamatuji si, že to byl neskutečně příjemný stav. Jak mi spadl tlak, slyšela jsem už jenom zpovzdálí: ‚Rychle, rychle, narkózu!´ Byl to strašně příjemný stav.“
To, jak jste omdlévala a ztrácela vědomí?
„Ano, to bylo nádherné. Naposledy jsem měla podobný pocit, když jsem se topila. Hloubkově jsem se potápěla a každý zhruba jedenáctý, dvanáctý ponor bývá kritický téměř u všech začínající potápěčů. Byli jsme na Borku a já jsem podchladla dole v těch pětadvaceti metrech. Není moc hluboký. Jinak jsme samozřejmě chodili na vraky do padesáti metrů v Chorvatsku například. Nicméně tam se mi tehdy stalo, že jsme obešli instruktora, který šel na oběd, a potápěli jsme se jen já a dva kluci. Když jsme šli pod vodu, neřekli jsme si, kdo je buddy, kdo to bude vést. A byli jsme tři, což se nedělá. Buď jste čtyři nebo dva. Hledali jsme vrak škodovky, kterou tam někdo shodil. Dole v té zimě, protože tam jsou čtyři stupně, jsem ale podchladla a přestal se mi dokrvovat mozek. Najednou jsem měla pocit, přestože jsem se už perfektně uměla potápět, vsugerovala jsem si, že nemůžu nahoru s automatickou, že mi prasknou plíce. Chtěla jsem jít nahoru. Klukům jsem ještě stihla ukázat, že jdu nahoru těch pětadvacet metrů. Vyndala jsem si automatiku z pusy a začala jsem vydechovat a zhruba ve dvanácti metrech mi došlo, že už nemám co. Tak jsem se začala rvát s vodou, nade mnou ale bylo ještě nějakých jedenáct metrů. Pak jsem s tím přestala, přestala jsem se snažit a byl to nádherný stav.“
Jak to dopadlo? Kdo a jak vás zachránil?
„Dofouknul mě žaket a ten mě vystřelil na hladinu jako špunt. Ten mi pomohl. Protože jak se měnil tlak, tak se dofoukl a vyrazil mě nahoru na hladinu. Chlapi, staří potápěči, mi pak řekli: ‚Tak a teď tam musíš znovu. Jinak by ses v životě už nepotápěla.´ Každopádně byl to nádherný pocit.“
A je to tak, potopila jste se potom ještě?
„Ano, samozřejmě hned. A pak jsem odjela na ty vraky. Ale bylo to úžasné a asi už tak zhruba vím, jak vypadá smrt utopením.“
Nevím, jestli se budete potápět i letos v létě, ale kromě ProART Festivalu, co vás ještě čeká? Máte naplánovanou nějakou dovolenou?
„Potápět se nebudu a nemám naplánovanou dovolenou. Mám prázdniny dost pracovní. Ano, měla bych pracovní dovolenou moc příjemnou, protože není v Čechách. To by bylo moc pěkné, pokud to vyjde, ale nebudu křičet hop, dokud nepřeskočím. Pokud to vyjde, bude to úžasné. A jinak si objíždím ještě pár festivalů, bude se hrát venku, pár zájezdů budu mít. Ale rozhodně budu mít samozřejmě čas na sebe a na svoji práci na zahradě. Na to se těším nejvíc.“
A co čas na své blízké? Ví se, že jste byla dvakrát vdaná, ale mám pocit, že se vůbec neví, jestli teď je někdo po vašem boku. Někde jsem četla, že ano, ale že ho tajíte.“
„Netajím nikoho.“
Necháte nahlédnout a prozradíte, zda stojí po vašem boku nějaký muž?
„Mám kolem sebe velkou spoustu přátel a velmi dobrých přátel.“
Nějaký jeden speciální?
„Ano, taky je tam jeden speciální. Nebudu ho samozřejmě prozrazovat, protože si to nepřeje. Ale nejsem sama. Pořád jsem vedle někoho a pořád jsem v kruhu mých kolegů a kolegyň.“
Dobrá, nebudu to z vás páčit, ale zeptám se jinak. Umíte si představit, nebo přála byste si ještě třetí svatbu?
„Ne. Proč?“
Proč ne?
„A proč ano? Děti jsou odrostlé. Mě těší, že se svými muži, kteří mi prošli životem, jsem stále kamarád a dobrý přítel a mají se o koho opřít. To si myslím, že je zásadní a je to úžasné. Jestli nás ty cesty někam odvedou, nebo se rozdvojí. Vychovali jsme krásné báječné děti. Ten vztah zůstává dál, akorát změnil podobu. A možná je i kvalitnější. Být přátelé, to je závazek. Já vím, že přátel není moc a nemělo by jich ani být tolik než, jak se říká, na jedné dlani. Protože to je závazek. O přátelství se člověk musí starat, o přátelství člověk musí pečovat. Proto ho považuji kolikrát za silnější svazek než s mužem, který přijde a pak to třeba nedopadne. Tak to myslím. Já si velmi považuji přátelství a takhle na něj nahlížím.“
Troufnu si ještě jednu věc. Nechci se vás ptát na to složité období závislosti, kterým jste si prošla. Mám totiž pocit, že se vás na něj ptají úplně všichni. Zajímá mě spíš, jestli s vámi novináři ještě dělají rozhovory, aniž by se vás na to nezeptali?
„Ano, stalo se. Teď budu mít, nebo mám krásný rozhovor. Doufám, že už jim to došlo, že už by nemuseli. Ráda ale pracuji v téhle oblasti. Mám tolik aktivit, co se jí týče. Festival Mezi ploty, kde jsem, a jsem tomu velmi ráda, aktivní. Tedy doufám, že mě tak Robert Kozler bere. Teď budeme mít příští týden zase další realizační schůzku. A pracuji na mnoha polích právě pro lidi, kteří by potřebovali pomoc tedy ne z mé strany, spíš ze strany odborníků, někam je nasměrovat. Už je spousta dobrých nových programů pro lidi například se schizofrenií, psychickými chorobami. Je toho moře a jsou to báječné programy. Je to už moje práce, de facto.“
Poslední věc na závěr. Jednou jste řekla, že je potřeba, aby na sobě člověk neustále pracoval. Pracujete na sobě neustále?
„Doufám, že je to vidět. Velmi ráda. Řekla jsem, že je to povinnost?“
Řekla jste, že je to třeba, aby člověk nezakrněl. Mám pocit, že to znělo takhle.
„Já si myslím, že když už jsme jednou tady, tak by to měla být naše povinnost.“
