Zoro, dodnes žijete v Itálii, vaše dcera ale žije v Praze a má tu i rodinu. Jak často pendlujete mezi oběma zeměmi?
„Čím dále častěji. Můj partner po dvaatřiceti letech zemřel, a když jsem ho doprovodila v nemoci až do konce, není důvod tam bývat tak často. V Česku je dcera, vnučka a její veselí mi v tom obrovském smutku pomáhá. Bývám zde určitě tak jednou za měsíc alespoň na týden.“
Jak jste se v Itálii ocitla poprvé?
„Utekla jsem z domova. Bylo mi asi sedmnáct let a čirou náhodou jsem se dostala do takové estrády, kam mě vzali jako zpěvačku, kytaristku a tanečnici, jezdila jsem s nimi nejdřív po Čechách a po Moravě. Doma jsem nic neřekla a v den odjezdu se v šest ráno vyplížila z domova. Byl z toho trošku incident, ale pak se to urovnalo. Táta mi poslal dopis a vzal na vědomí, že nebudu bankovní úřednice, že půjdu jinudy. No a pak přišel tragický osmašedesátý rok a já se rozhodla, že musím pryč. Do toho na jedno naše představení přišli umělečtí agenti z Itálie, z Bologne, a nabídli nám práci v Itálii za sedm tisíc lir. Celý soubor souhlasil.“
Jaké byly začátky v Itálii?
„Obrovsky mě to tam oslovilo. Jak jsou lidi těsně v kontaktu, na ulici se obejmou a políbí. Přesně to jsem hledala celý život. Koukaly jsme s holkama z okna hotelu a počítaly fiaty pětistovky a mně došlo, že bych tam chtěla žít. Ale začátky byly chudé, k večeři jsme třeba všechny tři měly jednu housku.“
Vy jste tam ale nikdy neemigrovala.
„Ne, já tam žila, pracovala, ale mohla se kdykoli vrátit. Vzala jsem si totiž člověka, který by se jinak neoženil, protože byl gay. Byl mazaný, když jsem se potom nějakými filmy proslavila, zkusil mě i vydírat. Nakonec za mnou díky vystěhovaleckému pasu, který jsem získala, mohli i rodiče, po padesátce viděli poprvé moře. Já bych nikdy neemigrovala, měla jsem kamarádky, které to udělaly, a rodiče už nikdy neviděly, nesměly ani na pohřeb.“
Zajímala se o vás i StB?
„To víte, že ano. Vždycky, když jsem přijela, hned druhý den v sedm ráno zvonil telefon, ať přijdu na kafíčko. Přidělili na mě člověka, který se jmenoval Švehla. Co bylo veselé, za ty roky jich postupně na mě přidělili asi pět, a všichni byli Švehla. Zajímali se třeba, kolik je v Bologni amerických vojáků. Chtěli vědět cokoliv. Krmila jsem je hloupostmi, jako bylo nové auto švagra a podobně, a o amerických vojácích jsem řekla, že je nepoznám. Párkrát mě i rozčílili. Psala jsem ty hlouposti a podepsala. Bylo to nepříjemné a invazivní.“
Postupně jste se stala filmovou hvězdou, kdo vám dal šanci?
„Naše trio se rozpadlo, orchestr se vrátil. Všechny se zamilovaly a začaly nový život. Já začala fotit, manekýnkovala jsem na takových veletrzích, kde mě někdo vyfotil a ta fotka vyšla na obálce jednoho časopisu. A na základě toho mi zavolal filmový agent z Říma. Natočila jsem několik filmů a pak začala éra takových trošku erotických filmů za mizerné peníze. Ale stejně jsem měla štěstí, protože jsem točila s Luciem Fulcim, což byl velký režisér, akorát potom mu začalo trošku hrabat.“
Styděla jste se před kamerou?
„ Strašně . A úplně nejvíc v Rozparovači z New Yorku, který točil právě Fulci. Ale když začne vrčet kamera, silou vůle ten stud překonáte a prostě přestanete vnímat.“
Mezi fanoušky žánru vás proslavily i exploatační filmy, což jsou snímky lehce sadistické, třeba o kanibalech. Měla jste někdy pocit, že tohle už »je moc«?
„Točila bych ráda, kdyby po mně štěkl pes. Tehdy jsem byla v Praze a zavolal mi agent, ať se okamžitě vrátím do Říma, že si jedna herečka zlomila nohu a že mám šanci místo ní letět na Amazonku točit tenhle kanibalský film. Měla jsem dva dny na rozmyšlenou. Nenávidím létající hmyz, takže jsem si dokázala představit, co mě čeká.“
A bylo to tak?
„Samozřejmě že tam byli komáři, po zemi lezlo vše možné, dokonce jsem se jednou ztratila v džungli. Já, která se nikdy nepotím, pokud tedy není pětačtyřicet stupňů, tam ze mě lilo hrůzou. Ale řekla jsem si, že při jiné příležitosti bych se tam nedostala, a byly za to dobrý peníze, tak jsem jela. Byla to obrovská zkušenost. Jedli jsme tam kuřata mrtvá hlady a rýži. Všichni jsme dostali vyrážku. Chlapi ze štábu z těch podmínek byli úplně hysteričtí.“
Ten film se jmenoval Ženy od hluboké řeky a je to opravdu drsné dílo, dokonce byl v několika zemích zakázaný. Jaké jste na něj měla reakce?
„Dnes je to kultovní film a stojí se na něj fronty. Dokonce mě pozvali na nějaké setkání fanoušků, kde lidé za fotku se mnou platili peníze! A na mě se tam stály fronty! Vydělala jsem za to tehdy asi dva a půl tisíce dolarů!“
Vaším manželem byl Petr Hapka. Čím vás uhranul?
„Já byla uhranutá už dávno předtím, než jsem ho potkala. Jeho hudbou. Poslouchala jsem Hanu Hegerovou a byla z těch písní úplně paf. Pak mě jedna kamarádka pozvala do klubu Déčko, a přišel k nám takový habán s vlasy jako Beethoven, políbil mi ruku a říká: Já jsem Petr Hapka. Já jestli je syn toho skladatele a on tak pohodil hlavou s těmi vlasy a řekl: To jsem já. A já byla v koncích.“
Začal vás balit?
„Já bydlela v Bologni s tím mým prvním Italem, a s Petrem jsme si psali krásné dopisy. Mám je dodnes všechny schované.“
Byl to váš osudový muž?
„Může mít člověk dvě osudové lásky? Po Petrovi jsem prožila krásný, úžasný vztah s Frankem, který trval třicet dva let. Franka jsem vlastně dostala za odměnu za všechno to trápení, co jsem měla.“
S muži?
„Nejen. S Petrem jsem čekala dítě, na svatbě létala štěstím dva metry nad zemí, a pak se stal veliký smutek. Děťátko umřelo. Plakali jsme potom s Petrem v objetí a já si myslela, že mám toho nejlepšího mužskýho na světě. Dokonce našeho syna sám pohřbil, já byla v nemocnici. Jenže pak se vrátil do svých kolejí, děvkaření, všechno... Byl posedlý loveckou vášní na ženské.“
Co se stalo vašemu dítěti?
„Byl to syn, zemřel těsně po porodu. Bylo mi jednatřicet a nějak to nešlo. Bylo to čtyřiadvacátého srpna, obrovské teplo... A porodníci neměli připravený operační sál, asi jsem si vybrala špatné místo. Bylo to v Itálii, v Římě. Dítě bylo krásné, ale nedýchalo. Měla jsem takového vyhlášeného gynekologa, takže se pak postarali aby se nic nezkoumalo, aby nebyla pitva. Bylo to strašné a my s Petrem jsme byli blbí, neměli jsme ponětí, jak se bránit.“
Poznamenalo to váš vztah?
„To člověka samozřejmě změní. Začala jsem ho potom trochu zanedbávat. Za rok a něco jsme měli holčičku, a já se nemohla nabažit toho, že mám živé dítě. A myslela jsem, že jeho láska je silnější, než se pak ukázala. On prostě musel lovit. I když nechtěl, abych od něj odcházela, však jsme se rozvedli asi až po deseti letech…“
Zpátky k vaší práci – váš zatím poslední film je Líbáš jako ďábel vaší kamarádky Marie Poledňákové. Chtěla byste nějakou další roli?
„Ráda bych si ještě »zatočila«. Ale nabídky nemám. Tak si užívám vnučku.“
Jak vznikal rozhovor
Zora Ulla Keslerová v sobě nezapře slovenské kořeny ani léta strávená v Itálii. Je temperamentní, energická, vitální, kontaktní. Její životní příběh je natolik pestrý, že se nedá vměstnat do jednoho rozhovoru, každý střípek z něj je ale inspirativním návodem, jak chytit příležitost za pačesy a vždycky najít sílu jít dál.
Dcera Petra Hapky (†70): S tátou to šlo z kopce, ale souzněli jsme! A proč nemluví se sourozenci? Zuzana Bubílková, Jan Jedlička
