Kairo, potkaly jsme se u příležitosti retrospektivní výstavy Barbory Jelínkové s názvem Vítězství začíná uvnitř, na které je několik vašich fotek. Kolik jich tu je?
„Mám tady tři fotografie a zároveň tady mám i svůj text. Každá z vyfocených osobností tady má svoji odpověď na otázku: Co je to vítězství pro každého z nás. A to napsanou svojí vlastní rukou. Takže tady mám i svůj textíček.“
Jak jste se s Bárou propojily a kde se zrodila myšlenka, že se tu objevíte na třech fotkách a napíšete pro výstavu svůj text?
„Jak vznikla myšlenka na focení, to bych řekla, je otázka na fotografku Báru. Protože to je její vize, ze které vzešla tahle krásná výstava. My jsme se propojily, co jsme si spolu zasdílely, už před pár lety. Říkaly jsme si spolu, jak to vlastně bylo. Dohadovaly jsme se, že spolu budeme fotit, pak jsme se nedohodly. A teď, není to tak dávná doba, jsme se propojily znovu a vzniklo z toho moc hezké focení, v takové super rozpadlé hale, což je mi moc příjemné. Jsou tam graffiti. A hlavně setkání s Bárou bylo velmi fajn. Každé focení je o důvěře a tu jsem k ní měla. Fotí kouzelně a o tom je i celá tahle výstava. Moc se mi líbí lidé, kteří fotí. Je to takové velmi noblesní.“
Měla jste šanci ty tři fotky vybrat, anebo jste svěřila důvěru fotografce Báře a ona je vybrala?
„V první řadě už během focení tam byla důvěra. Všechno je o důvěře, úplně, hodně, moc. Je jasné, že ona věděla, co chce zachytit. Já jsem taky věděla, jaká je moje představa a jak se cítím dobře. Bára mi samozřejmě poslala sérii předvybraných fotek a jen jsme si spolu řekly ano, ano a ano. Vlastně tam nebylo žádné ne. Jenom asi řekly něco u nějakého výřezu, taky mám určité vnímání. Ale bylo to na ní. Věděla jsem, co fotí.“
Z těch tří fotek, máte nějakou jednu nej? Z jakéhokoliv důvodu.
„Mně se líbí i ty, které mám poslané, a které mám vlastně u sebe v archivu, nebo vlastně naopak na svém Instagramu. Určitě se mi ale líbí ta celková, kde jsem. Plus ještě jiná podobná, kde je ale vlastně jenom jiné zapózování. Nicméně jsou to takové fotky, které jsou potichu a klidné a řekla bych, že i o mně z velké části vypovídají. I když to, myslím si, je u většiny těch focených lidí. Bára fotí duši. Tak bych to řekla.“
Tahle výstava je jednou z možností, kam se na vás vaši fanoušci můžou přijít podívat, není ale jedinou. V březnu letošního roku jste měla premiéru divadelní hry Pokračování příště. Jak se vydařila?
„Jé, děkuji. Ano, říkala jsem si, co zmíníte. Měla jsem představení divadelní hry Pokračování příště, kterou hrajeme jako takovou jedinečnou záležitost od filmové producentské společnosti Fénix. Tohle je jejich jediný divadelní projekt. Premiéra byla v divadle Mana ve Vršovicích a pak ještě v divadle Palas. Myslím si, že dopadla moc dobře. I když to musí říct ti, kteří to viděli. Nicméně ti, který to viděli, a nejen mí blízcí, říkali, že to bylo super. Jsem tam s třemi kolegyněmi, s herečkami Markétou Plánkovou a Kristýnou Leichtovou, režírovala to výborná divadelní režisérka Viktorka Čermáková. Moje role je velká, je to i legrace, ale přitom je to ze života. Je to taková velká herecká příležitost, hezky výjimečná. Takže zvu na Pokračování příště. Diváci, kteří to viděli, už vědí. Ti, kteří to viděli, už na to chtějí jít podruhé a potřetí. Tedy někteří.
Kromě toho vás známe také z televizních obrazovek i filmových pláten. Ovšem pokud se nepletu, myslím, že prozatím naposledy jste hrála v seriálu Krejzovi, film jste natočila Špindl 2 a moderovala jste pořad Prima mazlíček. Plánujete taky ještě něco pro své fanoušky na obrazovkách a stříbrném plátně?
„Já nevím. Tohle je tak zvláštní. Jsou to od vás hrozně hezké otázky, ale pro své fanoušky, jestli něco plánuji. Neplánuji nic. Jsem moc spokojená ve své tvorbě, kterou dělám, která je vlastně taková výtvarná, jestli to tak můžu říct. Když jste zmínila, že jsem měla naposledy premiéru divadelní hry, kde se představuji jako herečka, tak jsem měla, a to bylo taky v březnu, výstavu obrazů v předsálí pražského senátu. Byla to čtrnáctidenní výstava obrazů na moc prestižním místě. Tak to je hezké. Do toho mě teď potěšila hezká nabídka, a sice možnost mít vystavený obraz pro Kapku naděje v galerii Mánes. Ten pak jde do dražby pro Kapku naděje pro Vendulu Pizingerovou, které moc fandím, a její nadaci také. Vendula je prostě dobrá a to, co dlouhodobě dělá, je dobré. Potom v září mám mít další výstavu. To budou nové obrazy. Byla jsem oslovena akademickým malířem Janem Kunovským, a vystavovat budu u něj v galerii v jižních Čechách. A takhle je toho víc. Do toho miluji tatérskou práci, tedy setkávání se takhle velmi osobně s lidmi. Takže mám toho dostatečně. A co se týká hereckých věcí. Nevím. Co přijde, přijde. Nicméně nějak na tom nelpím. Nepřemýšlím nad tím.“
Malinko jste mě teď navedla, protože když jsem si zadala vaše jméno do internetového vyhledávače a každému, kdo to udělá, vyjede, že jste herečka, moderátorka, osobní koučka, numeroložka, tatérka, ilustrátorka a výtvarnice. Trochu jste to načala, nicméně je něco, co se z toho výčtu cítíte být aktuálně nejvíc?
„Asi tatérka a numeroložka. A pak se samozřejmě na veřejnosti většině lidí představuji jako herečka. Když teď hraji v divadle pro víc lidí, a pak se také hodně opakují věci v televizi. Takže v něčem jsem pak k vidění i v televizi. Jinak jsem tatérka a dlouhodobě i numeroložka. Jsou to ale věci, které jsou i mým koníčkem. Vy se mě na ně teď ptáte veřejně, ale já se k nim dostala vlastně velmi... Když říkáte koučka, je to jen o nějaké komunikaci a o osobním přístupu k někomu druhému. Je to věc, kterou mám taky vystudovanou, ale stejně nejvíc se naučíte z praxe s lidmi.“
Nevím, jestli vám to polichotí nebo ne, ale když se řekne vaše jméno, lidi velmi často řeknou Simona a Život na zámku. Aspoň já mám ten pocit, máte ho taky, že tahle role s vámi zůstala?
„To všechny role nebo to, co člověk udělá, ať se mu to líbí nebo ne, s ním, myslím, zůstane.“
Nicméně Simona byla, podle všeho, opravdu role, ve které vás lidi zbožňovali.
„Mně to nevadí, vždyť je to hezké, že něco zůstává v paměti. A ještě to bylo dobré. Hrála jsem s výbornými herci, byla to hezká herecká práce a zkušenost. Bylo to takové, řekla bych, až filmové natáčení seriálu, protože se točilo hodně venku a nebylo to tolik ateliérové. Respektive bylo to minimálně v ateliéru. Teď bych mohla vyjmenovat herce, se kterými jsem se potkala. Většina z nich už vlastně ani nejsou. Takže super to bylo.“
Šla byste do něčeho podobného znovu? Řekla bych, že Život na zámku byl jedním z prvních seriálů svého typu, který nastartoval určitou éru seriálů.
„To asi ano, určitě a myslím si, že ho ani nic úplně nepřekonalo. A to i tím, že jeden každý díl byl vždycky asi hodinový. Tedy doufám, že se nepletu, ale myslím si, že ano. A jestli bych do toho šla znovu?“
Myslím tím, jestli byste raději přijala roli v seriálu, nebo spíš ve filmu. Je seriál něco, co by vás lákalo?
„Mě vždycky láká seriál. Respektive hrála jsem v hodně seriálech. Hrála jsem v bezvadných seriálech, které byly zase úplně jiné a byly to takové ty už rychlejší seriály. Nicméně je i nějaká role, za kterou si stojím, která mě těšila a bavila i diváky. Musím říct, že jsem nikdy neměla problém s tím, že bych si řekla, že něco je pro hereckou práci míň nebo víc. Spíš jsem se možná asi nedostala k tomu, že bych něco, co by se mi ne vyloženě líbilo, musela odmítnout nebo nad tím hodně přemýšlet. Takže šla bych asi do hezké herecké práce, nicméně mám pocit, že jsem si už něco zahrála. Přesto se dá říct, že jsem profesně ještě na něco hodně mladá. Jak se to vezme. Nevím. Teď tady s vámi dělám rozhovor, ale mně je moc hezky v civilním životě a soukromí. Bavíte se se mnou i proto, že jsem známá právě z televize, takže v tom je tahle souhra.“
Pravda je, že lidé vás teď vnímají víc jako tatérku. A dost možná, soudě dle zpětné vazby, kterou zveřejňujete, byste se dokázala proslavit třeba jen tetováním. Každopádně někde jsem četla a nejsem si jistá, jestli to tak je, tak doufám, že mi to objasníte, ale prý si nerozkreslujete svá tetování a vytváříte je rovnou na kůži. Je to tak?
„Nekreslím podle předlohy, nedělám podle obrázku, to ne. Ale to nejsem jediný tatér. Myslím si, že třeba ve světě se takhle tetuje běžně. Neobkresluji, nedělám obtisky. Tak to je.“
Je něco, co byste netetovala, kdyby někdo přišel s nějakým přáním? Případně už jste to někdy udělala, že byste řekla ne?
„Samozřejmě, že kdybych něco necítila, tak netetuji, nebo kdyby se mi něco nechtělo. Tak je to ale u každého člověka. Je to vzájemné. Ke mně by taky nešel někdo, kdo se ode mě nechce nechat tetovat.“
Napadne vás, co to bylo, kdy jste řekla: Ne, tohle necítím, to tetovat nebudu? Pokud to tedy vůbec chcete svěřit.
„Když za mnou někdo přijde, tak se vlastně nikdy neděje, že by přišel s konkrétním obrázkem. Předtím je s člověkem, který za mnou chce odkudkoliv přijít nějaká komunikace. Tudíž je jasné, že za mnou jde někdo, kdo ví, že chce být tetovaný. Nevznikají tak žádné třecí plochy. Je to vykomunikované a mám, dá se říct, moc hezkou zpětnou vazbu. Toho si moc vážím.“
Je nějaké místo na těle, které jste tetovala a s úsměvem na to vzpomínáte?
„To ne. Já vzpomínám, respektive vím všechno, co jsem kdy tetovala. Pak, když se mi někdo vrací, si pamatuji, co to bylo a vybavím si to, když mi ten člověk ukáže tu část těla. Všechno kolem toho se mi vybaví. Vím, co dělám. Ale nějaký místo? Všichni máme jedno tělo, máme ho různé, každé je zajímavé a hezké. Samozřejmě, že jsou místa, na která bych netetovala, ale to už taky vím dopředu.“
Zmínila jste Vendulu Pizingerovou, která je podobně naladěná jako vy. Ráda ji podporujete v rámci její nadace Kapka naděje a zároveň jste ji i tetovala. Jak se ta myšlenka zrodila?
„Vendulka mě oslovila a už dvakrát u mě byla. Dvakrát jsem ji tetovala, povídaly jsme si spolu. A když zmiňujeme Kapku naděje a zároveň to, že jsem pro ni malovala a maluji, tak bych ráda zmínila ještě jednu věc. Pro Prahu je Kapka naděje hodně známá nadace. Chci ale určitě zmínit moravskou nadaci, kterou tím, že ji tady vyslovím, chci podpořit, a to je Korunka Pomáhá. Za ní stojí Veronika Záhorská. Tyhle dvě ženy jsou osoby, kterým moc fandím. Každá na tom svém místě pomáhá dětem, které to potřebují. A do třetice bych zmínila organizaci, která pomáhá zvířatům, a to je Hlas zvířat. Taky je znám a podporuji. Jejich práci znám dlouhodobě. Opravdu je o tom, že tam se jde do podstaty věcí. Pro blaho zvířat, pokud je to možné, se mění i zákony.“
Troufla bych si vrátit se ještě k Vendule. Měla o tetování nějakou konkrétní představu, nebo jste to ladily až spolu při setkání?
„Nechci to rozebírat. To už ne.“
Blíží se vaše narozeniny a budou to kulatiny. Prožíváte to nějak?
„Teď když se mě ptáte, nevím, jak to budu prožívat, nebo prožívám. To uvědomění je neskutečné, že člověku je vlastně tolik. Nevím, jestli to nějak prožívám, nevím ani, co bych k tomu řekla. Je to takové, že nevím, jestli nad něčím bilancovat. Narozeniny jsou každý rok a vlastně teď se mě ptáte na kulatiny. Předtím to byly čtyřicátiny, budu mít padesátiny. Jenom to vyslovit je: Ty jo, to je mazec. Ale přitom je to úžasné, protože já vlastně i svůj věk ráda a přiznaně vždycky říkám. I teď. Protože je to dobré. A kdybych si k tomu řekla nějaký svůj prožitek, tak jenom pro ty mladší, že to velmi utíká. To je takové uvědomění, že to tak profrčí, ta první půlka života, dá se říct. A je velmi podstatná. Kdy a jak se člověk postaví na své vlastní nohy, jak užívá, jak je spokojený, šťastný. Všechno se pak odrazí dál.“
Plánujete nějakou oslavu, budete to slavit?
„Ještě jsem neměla žádnou oslavu narozenin, takže neplánuji nic. A ještě jsem ani nikdy nic takhle neplánovala, takže neřekla bych, nebo nevím o tom. Troufám si říct, že neplánuji vlastně téměř nic. Samozřejmě v diáři jsou dané věci a je na mě spoleh, to je úplně jasné. Ale nemám v plánu nic. Nejlepší je volný průběh, pokud je ta možnost.“
Mnoho lidí velmi obdivuje vaši postavu. Máte nějaký tip, jak se udržet takhle hezky v kondici?
„Já nevím, hezkou postavu. V kondici asi jsem. Musím říct, že mám ráda pohyb a nikdy jsem nebyla líná. Je mi příjemné cítit se dobře. Jsem sportovní, přesto ráda i relaxuju. I to je ono. Ale zase řekla bych, že každý k tomu dojde svým způsobem. Nicméně přirozený pohyb je úplně to nejlepší, takže chůze a chůze. Pak když je samozřejmě daný základ z nějakého posilování, stejně nejlepší je s vlastním tělem, tak to je taky fajn. Jóga je dobrá. Ale všechno přichází vždycky v určitých fázích, jako že není dobré říct: Teď začni s jógou. Každý to má opravdu jinak. Takže jde o to najít si ve všem svoji vlastní cestu. I co se týká stravování nebo třeba nějakých doplňků. Je dobré jíst a užívat to, co máte rádi, ale přijít na to sám.“
Měla byste nějaké doporučení ohledně jídelníčku? Něco, co vám sedí a dělá vám dobře.
„Moje vlastní pravidelnost. Nechci ale říkat nějakou danou konkrétní věc, protože je to pak zavádějící. I chutě se mění. Mám ráda stálost, když mi něco chutná a mám to tak u něčeho. Ale za týden to může být jinak a budu si libovat v něčem jiném. Takže to nechci ani nějak vyslovit.“
Když jsme spolu dělaly rozhovor naposledy, už je to tedy nějakou dobu, měla jste blond vlasy. Poprvé mám možnost zeptat se na to, že jste barvy svých vlasů trochu ztmavila. S čím to přišlo?
„Postupně s přelivem asi, anebo s tím, že jsem si nenechala odbarvit vlasy. Nechtělo se mi. Je mi příjemně. Hnědá je moje přirozená barva, takže jsem byla dlouho hnědovláska. Narodila jsem se jako blondýnka a měla jsem světloučké vlásky. Potom mi ale přirozeně zhnědly. Tohle je víceméně moje asi nejpřirozenější barva, bych řekla. Přišlo to postupně a je mi takhle fajn.“
Blíží se léto. Dopřejete si nějakou dovolenou?
„Nevím, jak bych to řekla. Nemám dovolenou, nebo nedávám si dovolenou. Je to o tom, jak si vezmu volno. Mám svobodné povolání, takže v tomto je to fajn. Už dlouhodobě, mnoho let nejsem zaměstnaná. Takže je to o tom, když to vezmu z herecké profese, jestli budu někde hrát. Těším se na to, že budu malovat. To mě těší. A to i musím, protože bude ta výstava, takže je to i velmi potřeba. A jinak přeji si cestovat. Každopádně jsem dlouhodobě na delší čas omezená svým pejskem, který pořád je a bude mu osmnáct. Vždycky je se mnou. Nikdo si netroufne a ani ho nechce mít v péči dlouhodobě. Úplně to chápu. Nějak ho držím a drží se i on při mně. Takže musím jezdit tam, nebo jezdím tam…Třeba do Luhačovic. To je super. Tam může se mnou. Ten pes jede do lázní se mnou. Takže podle toho se rozhodnu. A jinak jsem dostala nabídky na tetování v zahraničí, což ale je taky běžná věc u tatérů. Jak ale říkám, čím to je teď ovlivněné? Tím mým pejskem, zvířátkem.“
Prozradíte, kam se případně vydáte tetovat?
„To až se vydám. Ale byla jsem ve Španělsku a tam jsem opět lákaná. A pak mám ještě jinou destinaci. Ale to až když to vyjde. Každopádně je hezké jenom to, že vás někdo osloví. Že mi napíše: Nechceš si přijet k nám zatetovat? Ty, které má třeba teď na mysli, to jsou Češi, respektive Čech, který dlouhodobě působí, nebo má salon v zahraničí. Takže to je ono.“
