Jsou lidé, bez kterých by byl život jiný. Šel by jinou cestou. Byl jsi to ty, kdo vyfotil nejkrásnější fotky s mými rodiči, když jsem se narodila. Jediné, které mám. Byl jsi to ty, který si mě jako jeden z prvních držel v náručí. Byl jsi to ty, kdo vždy hovořil klidným hlasem a tvořil v našem životě kolem kumštu nádhernou pábitelskou vlnu. Používal si slova, která hladila i uměla zdrtit. Vždy upřímný, vždy svůj. S tetou Ninou jste nás navštěvovali často a každá ta návštěva byl svátek. Milovala jsem, jak kladeš slova, jaké používáš mluvnické obrazy.

Byl jsi to ty, kdo mě sledoval na Pražské konzervatoři, když jsem studovala. Byl jsi to ty, kdo mě obsadil do Romea a Julie jako Julii. A do Noci svatojánské na prvních Shakespearovských letních slavnostech. Byl jsi to ty, kdo mě angažoval do Národního divadla a obsadil do hry Sbohem Sokrate a mnoha dalších. Byl jsi to ty, kdo se nebál dávat mi velké role.

Na naši společnou práci nikdy nezapomenu. Ani na to, že díky Tobě jsem herečkou, jakou jsem. Bylo by toho tolik o čem by se dalo mluvit. A na co vzpomínat. Naše hovory byly často bouřlivé, možná jsem ti připadala i drzá. Ale každou zatáčku jsme vybrali a zůstali si… S úctou a pokorou. S vzájemným respektem.

Ležím s nemocí. Jsem slabá, a ještě slabší po zprávě, že si odešel. Dotknout se tak minulosti. Vidět Vás zase všechny spolu. Jak záříte, jak diskutujete o divadle. Tebe, Jirku Hrzána, Čépu, Pepu s Libuškou, tátu, Ninu, Lanďáka…Frantu Husáka. Prostě Vás mí milí…všechny! Alespoň na chvilku si sednout do temného hlediště a radovat se s vámi, učit se od Vás. Byli jste úžasní. Jeden vedle druhého.

Děkuji, je to jediné slovo, které vystihuje vše. Pozdravuj tátu. Mám tě ráda. Tvá Barunka.“

„Tehdy na HAMU jsem se Vás ptala, co pro Vás jako Nadační fond Jiřího Menzela můžeme udělat. A vy jste mi řekl: 'Holčičko, stáří je kruté a od toho mi nepomůžete, ale mně i pomohlo, že jste se zeptala.' Mám vás ráda. A to ani fyzický odchod nemůže změnit. Sbohem a zase jednou na viděnou,“ uzavřela vdova po režisérovi Jiřím Menzelovi (†82).

Když jsme spolu naposledy komunikovali, napsal mi 'MÁM VÁS RÁD, PAVLE'. Já Vás taky, pane režisére. Moc. Budete nám chybět...“

Režíroval řadu divadelních her a televizních filmů, byl autorem několika biografií. Od roku 1995 desetiletí stál v čele Nadace Charty 77, která poskytuje pomoc handicapovaným lidem, a byl neodmyslitelně spjat s Adventními koncerty České televize jako jeden z moderátorů.

Jan Kačer byl držitelem Medaile za zásluhy za vynikající umělecké výsledky, a také držitel Řádu Tomáše Garrigua Masaryka.
Čest jeho památce.“

Myslíme na rodinu i blízké přátele. Upřímnou soustrast a hodně sil.“

Fotografie je z inscenace Minneti - Portrét umělce jako starého muže, ve které u nás v roce 2007 hrál.“

Výraznou stopu zanechal u nás v Ostravě. Ředitel tehdejšího SDO Karel Vochoč mu v roce 1975 nabídl práci, protože Jan Kačer se v Praze stal nepohodlným kvůli nesouhlasu s tehdejším normalizačním režimem. Skvělá éra činohry až do jeho odchodu zpátky do Prahy v roce 1986!“