„S Vlastíkem bychom se možná nevzali, kdybych v té době nechtěla adoptovat dítě, které jsem sama mít nemohla,“ vzpomínala Hana Zagorová v knize Petra Macka s názvem Naprosto nezbytná. A pokračovala, že sňatek, bez nějž by adopce nebyla možná, velkoryse nabídl právě tanečník.
Ve stejné publikaci to ovšem Vlastimil Harapes popsal trochu jinak: „Hana strašně toužila po dítěti a dítě mít nesměla – pozor, ne nemohla, ale nesměla, kvůli své nemoci. Zemřelo by totiž buď dítě, nebo ona. A dříve jednotlivec adoptovat dítě nemohl, na to musel být manželský pár. Hanka proto jednoho dne přišla s tím, že se vezmeme, a tím pádem mohla o adopci zažádat. Samozřejmě jsem souhlasil.“
Den D
Jejich unikátní den, který se odehrál v roce 1986, kdy Haně i Vlastimilovi bylo na 40, popsala následovně: „Okolí jsme řekli, že je to oslava našich narozenin. Vlastík je Lev, má narozeniny v červenci a já v září, takže byl důvod uspořádat společnou oslavu. Až na ní se ale naši přátelé dozvěděli, že jsou vlastně na svatbě,“ vyprávěla zpěvačka a dodala, že její rodiče ho měli moc rádi. „Myslím, že Vlastík byl výborný zeť.“
Vztah, který trval asi pět let, jim dle jejích slov oboustranně vyhovoval. „Byli jsme spolu, když jsme chtěli, a když ne, nemuseli jsme. Vlastík je skvělý člověk. Mimoto to byl překrásný chlap s nejkrásnějším tělem na světě, které znám. Dívala jsem se na něj v divadle s otevřenou pusou. Excelentní tanečník, milý společník a partner, který se mi uměl otevřít,“ vzpomínala devítinásobná zlatá slavice.
Začátek
Jak se ti dva dali dohromady? „Asi by bylo hezké říci, že jsem měl Hanku v hledáčku jako kolegyni a umělkyni odjakživa, ale nebyla by to pravda. Moc dobře si ale pamatuji, když mě oslovila pro Dluhy Hany Zagorové, protože mě to velice překvapilo,“ vzpomínal Vlastimil Harapes.
Stalo se tak na natáčení televizního Silvestra, kde poprvé zpíval. Tehdy za ním přišla, jestli by se zúčastnil natáčení dílu s názvem Pohádky z karet, kde měli být tři princové, kteří představovali karetní svršky a měli zpívat, a on coby čtvrtý měl tančit.
„Nevím, co to do mě vjelo, ale zeptal jsem se jí, proč bych měl jen tančit, když i na tom natáčení Silvestra jsem zpíval. Ona se omluvila, že dorazila až později a že mě neslyšela, a že si to musí promyslet. Slíbila, že mi zavolá. Považoval jsem to tím za vyřešené. Víte, jak se říká – nevolejte, my se vám ozveme. (smích) Do týdne mi opravdu zavolala, že si to rozmyslela, a že tedy budu tančit i zpívat. Nečekal jsem to,“ popisoval Harapes.
Návštěva
Během tohoto telefonátu si domluvili i datum osobní schůzky. „Dala jsem mu adresu a skutečně se ten večer stavil – a přinesl mi obrovskou kytici nádherných modrých irisů. Celý večer jsme si povídali a povídali a povídali a najednou jsme zjistili, že je sedm hodin ráno. Takže naše první setkání bylo od večera do rána a plné povídání. Strašně jsme si rozuměli. Pokud s někým dokážete prokecat noc, aniž byste si toho všimli, je to dobrá deviza,“ vyprávěla interpretka hitů Maluj zase obrázky či Je naprosto nezbytné.
„Byla to opravdu dlouhá návštěva,“ potvrzoval Harapes a lovil v paměti, kdy poprvé cítil, že k sobě patří. „Nevím přesně, v jakém momentu to bylo, ale měla na sobě takový velký kožich, byla v něm zachumlaná a působila hrozně křehce a bezbranně. Ve skutečnosti tomu tak není, mně to ale tehdy tak připadalo, tak jsem ji objal a řekl, že bych ji chtěl chránit.“
Imponovala mu svou citlivostí, upřímností, dobrotou. „Nikdy jsem ji neslyšel, že by někoho pomlouvala nebo kritizovala, ani v tom smyslu, jak o sobě ženské občas mluví – ta má ale dneska ránu a podobně. Právě tím mě zaujala. A ta zranitelnost – možná to ve mně vzbuzovala i tím, že mi řekla o své nemoci krve. Zažil jsem ji ve všech fázích, které její nemoc provází, když je těsně po transfúzi plná sil a po třech měsících z ní energie vyprchává, vadne a musí znovu dobít baterky,“ svěřoval se Vlastimil.
Hezké chvilky
Oba byli v té době na vrcholu kariéry, měli hodně vystoupení, takže se často míjeli. „Žili jsme spolu i nežili,“ poznamenával taneční mistr, na společně strávené chvíle ale vzpomínal moc rád. Třeba jak byli u něj na chalupě, zašli na vesnický bál a Hanka tančila snad se všemi místními.
Nebo také pořádali tematické večírky, jedním z nich byl i ten s názvem Dětský den. „Všichni jsme byli za děti. Měli jsme čepečky a podobně, chodily tam třeba Jiřina Bohdalová nebo Ljuba Hermanová, bývali tam Hančini spolupracovníci, třeba Eduard Sedlář nebo Petr Čepický, občas sestra Evelýna. Bylo to bezvadné, Hanka pořádala moc pěkné večírky.“
Jak říkal, zažili spolu mnoho krásných okamžiků. „Když bych to měl nějak pěkně popsat, řekl bych, že náš život tak pěkně prošuměl na vlnách bublinek Hančina oblíbeného šampíčka. Nepili jsme moc, ale rádi jsme si dali skleničku. Jsem fatalista a vše, co bylo, tak prostě být mělo. Bral jsem tak všechno, i to, co přišlo později.“
Zagorová o exmanželovi Harapesovi: Jak spolu po rozvodu vycházejí? David Turek, Jan Jedlička
Štefan
Na scéně se totiž objevil Štefan Margita. A v úplně jiné roli než jen jako dlouholetý divadelní kolega. „Stalo se to, co už bylo vícekrát řečeno. Hanka si s mojí sekretářkou Janou Pokornou vyjela na vystoupení Štefana Margity do Basileje a vrátila se úplně zamilovaná do jeho hlasu,“ komentoval to lakonicky představitel prince z pohádky Panna a netvor.
Hana Zagorová tuhle etapu popisovala následovně: „Se Štefanem jsme se začali scházet v období, kdy jsme se s Vlastíkem už několik měsíců, možná půl roku, hodně odcizovali. Štefanovi to strašně nahrálo. A protože si o sobě myslím, že nejsem pokrytec, řekla jsem Vlastíkovi, že mu musím něco říci. Že se něco děje, že je to vážné a že nechci, aby se to dozvěděl od někoho jiného. Určitě by k tomu stejně došlo, Vlastík i Štefan pracovali ve stejném divadle, se stejnými kamarády. Informace rády putují kuloáry závratnou rychlostí,“ vyprávěla Hanička Písnička, jak s oblibou lidé umělkyni nazývali.
Hlas srdce
„Když jsme o tom mluvili, řekla, že pokud s tím nebudu souhlasit, rozvádět se nebudeme. Ale věděl jsem, že chce jít za hlasem svého srdce, a to jsem jí také řekl. Nechtěl jsem jí stát v cestě, tak jsme se na to vykašlali…,“ říkal Harapes.
Vztah zpěvačky a baletního mága skončil 30. května 1992. „31. května už jsme měli se Štefanem sňatek na úřadě a 6. června v kostele. Takže mezi rozvodem s Vlastíkem a svatbou se Štefanem neuběhlo ani čtyřiadvacet hodin. Štefan mi prostě oznámil datum svatby a pozval na ni celý svět,“ vysvětlovala Zagorová.
Vztah Hanky a Vlastimila se definitivně rozpojil, přesto si zůstali blízcí. Pokud tedy existuje nějaké nebe, třeba si v něm teď společně tančí a zpívají: Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné, hvězda aby plála, člověk vyšel z mála...
Adopce jim nevyšla...
Velkým snem Hany Zagorové bylo dítě. Vlastní mít nesměla, upínala se k adopci. Byli tak blízko… „Vybrali jsme v jednom dětském domově už takovou větší holčičku Aničku, blondýnku, která dokonce vypadala, že by opravdu mohla být Hančina. Byly jí asi čtyři roky, pamatuji si, jak ji Hanka načančala a připravila jí pokojíček, aby v něm měla opravdu všechno. Jenže do toho měla Hanka takovou, opravdu musím říct, příšernou kamarádku, kvůli které to skončilo tak, jak to skončilo. Teda kamarádku, říkejme spíš známou, jako kamarádka se neosvědčila. Sama měla malé dítě. Hance měla pomáhat do té doby, dokud bude zpívat, a snad i potom, ale to zase Hana nechtěla. Tak ta paní na oplátku někde dohledala babičku téhle holčičky, která o ni najednou projevila zájem. Museli jsme tedy Aničku do domova vrátit. Proto říkám, že jsem fatalista. Nemělo to tak být…“ popisoval Vlastimil Harapes v knize Petra Macka.
A pokračoval: „Hanka tehdy byla jako smyslů zbavená, opravdu myslela, že už nebude nikdy zpívat a bude se věnovat na sto procent dítěti. Tímto dostala velkou ránu a myslím, že ji to od dalších pokusů vyléčilo. Však ta Anička u Hanky byla určitě půl roku.“
Život můj milý
Hana Zagorová byla i velmi dobrou textařkou. Vlastimil měl hrozně rád její písničku Sláva je bál. Tu napsala polská zpěvačka Maryla Rodowiczová (78), ale Hanka si ji přeložila a přebásnila pro sebe.
Život můj milý trvá jen chvíli jak tanec, spíš kvapík se hrál. Nebeská mana i do pekel brána nahoru, dolů a dál. Život můj milý je největší z bálů, tak tanči, dokud pozvánku máš. Aorty šílí, nešetři síly, ať sólo nezmeškáš.
