„Asi by bylo hezké říci, že jsem měl Hanku v hledáčku jako kolegyni a umělkyni odjakživa, ale nebyla by to pravda. Moc dobře si ale pamatuji, když mě oslovila pro Dluhy, protože mě to velice překvapilo. Bylo to na natáčení jednoho televizního Silvestru, kde jsem poprvé zpíval. Tehdy za mnou přišla, jestli bych se účastnil natáčení Pohádky z karet, kde měli být tři svršci – princové, kteří budou zpívat, a já, čtvrtý, že budu tančit. Nevím, co to do mě vjelo, ale zeptal jsem se jí, proč bych měl jen tančit, když i na tom Silvestru jsem zpíval. Ona se omluvila, že dorazila až později a že mě neslyšela – a že si to musí promyslet. Slíbila, že mi zavolá. Měl jsem to tím za vyřešené, že se určitě neozve, víte, jak se říká – nevolejte, my se vám ozveme. (smích) Do týdne mi opravdu zavolala, že si to rozmyslela a že tedy budu tančit i zpívat. Nečekal jsem to.“
*Pak už jste neváhal?
„Hanka mi řekla, že to nejde jen tak, že se na to musíme sejít, zpívání není jen tak, musíme na tom pracovat. Což jsem samozřejmě rád přijal a domluvili jsme se, kdy za ní přijdu. Rozuměli jsme si tak, že jsem odcházel až nad ránem. Byla to opravdu dlouhá návštěva. (smích)“
*Cítil jste, že k sobě – minimálně pro tu chvíli – patříte?
„Nevím přesně, v jakém momentu to bylo, ale měla na sobě takový velký kožich, byla v něm zachumlaná a působila hrozně křehce a bezbranně. Není tomu tak, mě to ale tehdá tak připadalo, tak jsem ji objal a řekl, že bych ji chtěl chránit.“
*Čím tak působila?
„Vším. Zejména svou citlivostí, dobrotou. Kdo ji zná, nemůže proti ní říci křivé slovo. Nikdy jsem ji neslyšel říci o někom pomluvu nebo kritiku, ani v tom smyslu, jak o sobě ženské občas mluví – ta má ale dneska ránu a podobně. Hana tohle nemá. Je dost jiná než jiné krasavice. Právě tím mě zaujala. A ta zranitelnost – možná to ve mně vzbuzovala i tím, že mi řekla o své nemoci krve. Zažil jsem ji ve všech fázích, které její nemoc provází, když je těsně po transfuzi plná sil a po třech měsících z ní energie vyprchává, vadne a musí znovu dobít baterky.“
*Hanka je silná osobnost a i ona sama přiznává, že není moc typ, který by se v trablech chytal za ruce… Nemrzelo vás to – coby jejího rytíře?
„Jak se říká – co nechceš sám, nečiň druhému. Aniž jsme si to řekli, přistupovali jsme k sobě tak, jak jsme z toho druhého cítili, že je žádoucí. Byli jsme v tom naladění na stejnou notu, mnoho věcí vyplynulo pocitově. Oba jsme také v té době byli na vrcholu našich kariér, měli mnoho vystoupení, takže jsme se často míjeli. Žili jsme spolu i nežili.“
*Jsou okamžiky, která vám při vzpomínání na Hanku hned naskočí?
„Rád vzpomínám, jak jsme byli u mě na chalupě, ve vsi zrovna probíhalo posvícení a byla tancovačka. Sousedi dodnes nemohou zapomenout, že tam Hanka byla a že s ní tancovali. Nebo když jsme se byli podívat na chatě na její rodiče. Ti byli bezvadní, i její sestra. Velký dojem na mě udělala hlavně maminka. V Hančině rodině panovaly moc hezké vztahy, byla u nich příjemná atmosféra. Zažili jsme spolu mnoho krásných okamžiků. Když bych to měl nějak pěkně popsat, řekl bych, že nás život tak pěkně prošuměl na vlnách bublinek Hančina oblíbeného šampíčka. Nepili jsme moc, ale rádi jsme si dali skleničku. Jsem fatalista a vše, co bylo, tak prostě být mělo. Bral jsem tak všechno – i to, co přišlo později.“
*Hanka také ráda pořádala tematické večírky…
„Ano, měli jsme třeba dětský den, kde jsme byli všichni za děti. Měli jsme čepečky a podobně. (smích) Chodily tam třeba Jiřina Bohdalová nebo Ljuba Hermanová, bývali tam Hančini spolupracovníci, třeba Eduard Sedlář nebo Petr Čepický, občas sestra Evelýna. Bylo to bezvadné, Hanka dělala moc pěkné večírky.“
*Hanka pro vás také napsala scénář k televiznímu filmu Běžec, který režíroval Filip Renč.
„Byla to taková baletní kompozice různých světových autorů. Za to jsem moc rád, mohl jsem tam ukázat věci, které na divadle děláme, i takové, jaké běžný divák nemá šanci vidět. Vůbec jako scenáristka byla Hana moc šikovná. Nedávno mi psal Standa Hložek zprávu, že opakují Dluhy, ať se podívám, všem se to moc líbí.“
*Stýkal jste se i s Karlem Vágnerem a dalšími? To byl také takový Hanky obránce.
„Tak vidíte, že ten pocit Hanka v lidech vzbuzovala. Ale nebyl to její program, za to mohla ta křehká fyziognomie. Karel se k Hance vždycky choval velice hezky. A uměl si z ní udělat i legraci. Myslím, že rčení „Nedělej Zagorku“ – když se někdo upejpá a dělá drahoty – vymyslel on, ještě jsme se tomu spolu chechtali. Ujalo se to neskutečně. (smích) Nevládla mezi námi žádná konkurence. Každý z nás měl k Hance svůj vztah, každý byl jiný a myslím, že to je naprosto normální.“
*Co bylo impulzem, že se s Hankou vezmete?
„Hana strašně toužila po dítěti, a dítě mít nesměla – pozor – ne nemohla, ale nesměla, kvůli své nemoci. Zemřelo by totiž buď dítě, nebo ona. A dříve jednotlivec adoptovat dítě nemohl, na to musel být manželský pár. Hanka proto jednoho dne přišla s tím, že se vezmeme, a tím pádem mohla o adopci zažádat. Samozřejmě jsem souhlasil. Vybrali v jednom dětském domově už takovou větší holčičku Aničku, blondýnku, která dokonce vypadala, že by opravdu mohla být Hančina. Byly jí asi čtyři roky, pamatuji si, jak jí Hanka načančala a připravila pokojíček, aby v něm měla opravdu všechno. Jenže do toho měla Hanka takovou – opravdu musím říct příšernou – kamarádku, kvůli které to skončilo, jak to skončilo. Teda kamarádku, říkejme spíš známou, jako kamarádka se neosvědčila. Sama měla malé dítě. Hance měla pomáhat do té doby, dokud bude zpívat – a snad i potom, ale to zase Hana nechtěla. Tak ta paní na oplátku někde dohledala babičku téhle holčičky, která o ni najednou projevila zájem. Museli jsme tedy Aničku do domova vrátit. Proto říkám, že jsem fatalista. Nemělo to tak být…“
*Jak jste to prožívali?
„Hanka tehdy byla jako smyslů zbavená, opravdu myslela, že už nebude nikdy zpívat a věnovat se na sto procent dítěti. Tímto dostala velkou ránu a myslím, že ji to od dalších pokusů vyléčilo. Však ta Anička u Hanky byla určitě půl roku.“
*Vy jste byl připravený na to stát se tátou?
„Staří už jsme na to byli dost. (smích) Přiznávám, že se to celé odehrávalo v pracovně hodně vytížené době, já byl připravený poskytnout Hance veškerou podporu a být jí oporou, ale jinak jsem nebyl úplně u všeho. Prožíval jsem to hlavně přes ni.“
*Měla tahle událost nějaký vliv na konec vašeho manželství?
„Nemyslím, že nějak dramatický. Stalo se to, co už bylo vícekrát řečeno. Hanka s mojí sekretářkou Janou Pokornou si vyjely na vystoupení Štefana Margity do Basileje a Hana se vrátila úplně zamilovaná do jeho hlasu.“
*Směřovalo to hned k rozvodu?
„Když jsme o tom mluvili, řekla, že pokud s tím nebudu souhlasit, že se rozvádět nebudeme. Ale věděl jsem, že chce jít za hlasem svého srdce, a to jí i řekl. Nechtěl jsem jí stát v cestě, tak jsme se na to vykašlali…“
*Prý jste byli se Štefanem kamarádi?
„Kamarádi ne, ale dobří kolegové. Znali jsme se už z Košic, kde chodil na moje představení, a vždycky s ním byla ohromná legrace. Taky má rád vtipy jako já a také je ve Lvu.“
*Máte to Štefanovi za zlé?
„Nejsem na něj naštvaný. Byla to Hančina volba a to, jak dlouho už jsou spolu, to jen potvrzuje.“
*Přeci jen, přebral vám manželku…
„Ale na to přeci musejí být dva.“ (smích)
*S Hankou jste ale zůstali přátelé. Změnila se od té doby?
„Bohužel se vídáme čím dál méně. Dřív občas zavolala, šli jsme si někam sednout, na večeři. Přičítám to hodně tomu období, jakým jsme si prošli, myslím tím pandemii. Mrzí mě to, často na ni myslím. Ale nechci jí telefonovat, měl bych pocit, že jí narušuji soukromí, takže spíš čekám – a jsem za to moc rád – když se ozve ona. A jestli se změnila? Zraje, promítá se to mimo jiné na jejích textech… Mám hrozně rád její písničku Sláva je bál:
Život můj milý trvá jen chvíli jak tanec, spíš kvapík se hrál. Nebeská mana i do pekel brána nahoru, dolů a dál.
Život můj milý je největší z bálů, tak tanči, dokud pozvánku máš. Aorty šílí, nešetři síly, ať sólo nezmeškáš.
Napsala ji polská zpěvačka Maryla Rodowicz, ale Hanka si to přeložila a přebásnila pro sebe a je to bezvadná písnička. Hančina šansonová poloha je mi mnohem bližší. A pokud bych to měl odlehčit, vzpomenul bych jednoho gruzínského kolegu, který se naprosto vážně pohoršoval nad tím, že Hanka zpívá tak vulgární písničku – refrénu „sláva je bál“ totiž rozuměl „sláva jeb*l“. (smích) Ale to nechám na Hance, jestli vám tam nechá. (smích)
*Jakou roli sehrála ve vašem životě?
„Je to nenahraditelná osobnost. Velmi si jí vážím i pro tu upřímnost, s jakou ke všemu přistupuje. Je to bezvadný a kvalitní člověk.“
Vlastimil Harapes na pohřbu Marie Poledňákové: Naposledy už skoro nemluvila. Hana Höschlová
