Zažila jste sexuální obtěžování na vlastní kůži?

„Stalo se mi něco takového. Šla jsem po ulici, nachomýtl se ke mně deviant, začal mi ukazovat přirození a lepil se na mě… Vzala jsem nohy na ramena a utekla. Je to už dávno, ale vybavuju si ten strašný strach. Vůbec nevím, co bych dělala, kdyby na mě ten člověk sáhnul.“

Měla jste štěstí...

„To ano. Znám několik žen z řad mých známých, které znásilněny byly.“

Snažila jste se jim nějak pomoci?

„Dozvěděla jsem se to až dlouho poté, co si tím prošly, už se s tím traumatem nějak naučily žít. Ale vím, že o tom nerady mluví. Ani to nikam nehlásily, jelikož v Česku se toto téma velice málo řeší a oběti se bojí to hlásit.“

Vaše seriálová postava znásilnění nahlásila, ale ze začátku jí nikdo nevěřil, protože všichni viděli, že z baru, kde se opila, odešla s dotyčným dobrovolně. Názory, že si ženy za znásilnění mohou samy, jsou dost časté.

„Přijde mi to jako největší debilita, kterou může někdo vyslovit. Pokud člověk nedá k sexu souhlas, tak to znamená ne! A ne znamená ne.“

Snažíte se nebezpečným situacím, jako je například chození po tmě o samotě, vyhýbat?

„Ano, to nesnáším. Když mám jít domů sama v noci, jsem podělaná až za ušima. Nejvíc peněz jsem podle mě v životě utratila za taxi, protože i když je to krátká vzdálenost, raději se nechám odvézt, než abych poslouchala oplzlé kecy podivných týpků anebo byla vyděšená, kde mě kdo přepadne. Co já bych proti tomu chlapovi zmohla? Nic, asi jako téměř každá ženská.“

Nosíte u sebe nějakou zbraň?

„Mám